Pěkně strmé tatranské radovánky

Zasněžené štíty Vysokých Tater, slunečné jarní počasí a pár hodin volného času, to je kombinace, která se prostě musí využít! Náš kolega a ambasador Radar Groh se jí na konci března chopil s vervou a na lyžích sjel dva vyhlášené strmé žlaby nesoucí jména Červený a Diablov.

Konec března v Tatrách, sluneční paprsky dávají sněhu pořádně zabrat, v severních stěnách však ještě leží prašan jako vystřižený z katalogu. Co víc si přát?! Snad jen trochu více času. A ten rozhodně nemáme, za pár hodin nám začíná HUDY skialpový kurz. Kam tedy vyrazit? „Prej ten Červenej žlab je dobrej…“

Prosmýknout se Červeným žľabom

Za chvíli si to s Filipem už mažeme na pásech Mlynickou dolinou a dále vzhůru na hřeben Bašt do příznačně nazvaného Sedla nad Červeným žľabom, které odděluje vrcholy Predné Bašty (2364 m) a Satana (2421 m). Samotný Červený žľab spadá na druhou stranu do Mengusovskej doliny a měří zhruba 700 m. Svou obtížností se řadí mezi tatranské extrémy, hodnocen je jako černý lehký S4+, E2+. Pokud vám tyto údaje říkají asi tolik, co mě přednáška z kvantové fyziky, mrkněte do precizně zpracovaného průvodce z pera slovenského horolezce a skialpinisty Miroslava Peťa.

Na prvních metrech se sklon žlabu pohybuje okolo 45°, posléze však stoupá na 50-55°, aby se ve spodní části zmírnil na 35-40°. Sjezd komplikují dvě strmá zúžení. Výše položené je ještě široké okolo 4 m, v nižším se však skalní stěny přibližují takřka na délku lyží. Při nedostatku sněhu se tímto místem často vůbec nedá projet.

Pohled ze sedla vůbec nevypadá zle. Podmínka nám přeje, a tak vykrajujeme první oblouky. Úvodní širší pasáž se zužuje a sjezd nabírá na strmosti. Chvílemi se kontakt se stěnami žlabu stává dosti intimním. Moje 162 cm dlouhé lyže Fischer Transalp 82 Carbon se však krásně kroutí a perfektně drží. Filip je má o několik centimetru delší, což oproti běžné praxi klade důraz dynamický projev. V dolních partiích sevření povoluje náročná jízda se mění ve vcelku pěknou lyžovačku.

Pořádně vypečená čertovina

Čas a datové připojení máme slušné, a tak na dně Mengusovské doliny bedlivě studujeme průvodce a vybíráme další cíl. Volba padá vyhlášený Diablov žlab spadající ze stejnojmenného sedla mezi Zadnou Baštou a Zlatinskou vežou. Sjezd touhle pekelně úzkou skalní štěrbinou, která ústí do Satanova žľabu, vede až na dno Satanovej dolinky a měří celých 500 metrů. Obtížnost černá lehká, S4+, E2, s konstantním sklonem pohybujícím se v rozmezí od 45° do 50°, slibuje pořádný zážitek.

Nahoru stoupáme po linii sjezdu. Sice si kazíme „on sight“, alespoň si však ohmatáváme podmínku, která je oproti Červenému žľabu o poznání méně příjemná. V sedle už bohužel není vůbec sníh, a tak se zapínání do lyží neobejde bez pěkné řádky komických prostocviků. Za chvíli jsme „ready“ a pouštíme se dolů. Mimochodem, tenhle sport mám vážně rád. Při lezení se mi často stane, že cestu/směr prostě nevylezu a naštvaný zůstanu dole. Tohle zde opravdu nehrozí. Když se kouknu pod špičky, je mi jasné, že dolů se dostanu raz dva. Otázkou je pouze forma sestupného pohybu…

Mám výhodu, že jedu první. Sněhový splázek, který před sebou hrnu, mi v klíčových místech přidává několik centimetrů tolik potřebných pro tuhle podivnou taneční disciplínu. Žlabová tíseň však netrvá dlouho, kuloár se brzy roztáhne, a tak se jede se moc hezky. Máte to za sebou, na mysl přichází klasické skialpinistické schizma, kdy nahoru jsme se pachtili zhruba hodinu, ale dole jsme za několik málo minut. Pravda, nohy bolí podobně.

Pomalu nás začíná tlačit čas, rychle tedy do Satanova sedla, odkud krásným žlabem sjíždíme do Mlynické doliny. Netrvá to dlouho a už si rukotřasem s účastníky našeho skialp kurzu v hotelu FIS na Štrbském plese.