Bolest a naděje pod Huascaránem

Koncem dubna 1970 odletělo vstříc neprobádaným končinám patnáct členů československé horolezecké expedice Peru 1970. Horolezci, vyrostlí převážně mezi skalními věžemi Skaláku v Českém ráji, měli v oblasti Bílých Kordiller v hledáčku více než desítku pěti a šestitisícových vrcholů, některé z nich doposud panenské, tudíž se rýsovala reálná šance prvovýstupů – v očích každého lezce či alpinisty nejhodnotnějšího počinu.

Snahy, ideály a životy houževnatých chlapíků však před padesáti lety, 31. května 1970 předčasně pohřbila nekompromisně destruktivní lavina ledu a kamení způsobená nepředvídatelným zemětřesením. Ta je všechny zastihla v základním táboře pod horou Huascarán. Huascarán a rok 1970 je od té doby synonymem největší tragédie v dějinách expedičního lezení. Osudnou expedici provázely problémy už od počátků…

Zmařená Aljaška

Traduje se, že původní myšlenka uspořádat průkopnickou expedici do československým horolezcům neznámých velehor se zrodila v období prvního ročníku Jizerské padesátky. Končí leden roku 1968, s pražským jarem se uvolňuje společensko-politická atmosféra a horolezci z liberecké TJ Lokomotiva se věnují zimní přípravě. Jejich kolegové vedeni Vladimírem „Chroustem“ Procházkou plánují výpad na Annapúrnu IV do Himálaje. Parta pod vedením Bohumila „Bogana“ Nejedla nehodlá nečinně přihlížet a nejpozději v listopadu osmašedesátého zvolna spřádá konkrétnější plány. Původním cílem však byl nejvyšší vrchol Severní Ameriky, na Aljašce se tyčící 6 190 metrů vysoký Mount McKinley (Denali).

Na jaře 1969 vše dostává jasné kontury. Rozpohybovat soukolí podobné akce bylo před padesáti lety nesmírně náročné, vleklé a podmíněné kooperací s řádově stovkami rozličných regionálních, tělovýchovných, politických, ekonomických a dalších subjektů na obou stranách Atlantiku. Vše naráželo na dobové restrikce převážně politicko-ekonomického charakteru. Podaří se vykomunikovat vše potřebné včetně peněz, mj. i lezecky aktivní dlouhodobou návštěvu Skalistých hor a lezeckých oblastí legendárního Yosemite Valley.

V listopadu 1969 přichází zpráva od ČSTV, že se expedice Aljaška 1970 odkládá o dva až tři roky, oficiálně kvůli příliš vysokým nákladům. Skutečným důvodem odkladu, de facto zrušení, byla však nevůle strany a vlády, potažmo jejich nižších pater, tedy i ČSTV. Zkrátka se v období prudce nastupující Husákovy normalizace nehodil výpad horolezců, kteří byli vesměs vnímáni jako volnomyšlenkáři, do kapitalistické ciziny, nota bene do imperialistických USA a Kanady.

Azimut se mění: směr Bílé Kordillery

V říjnu 1969 se v Praze koná kongres UIAA, na kterém byli přítomni peruánští andinisté, velmi přátelští chlapíci, kteří s horolezeckou sekcí ČSTV navazují družbu. Není tedy s podivem, že coby náhrada za zamítnutou Aljašku a Yosemity je členům expedice jedním dechem oficiálně nabídnuta méně nákladná a politicky přijatelnější destinace: Bílé Kordillery v Peru. Přibližně polovina členů se celkem bez problémů smíří se zrušením původního plánu a novou destinací a možnosti s ní spojené přijímá jako plnohodnotnou výzvu, která skýtá množství prvovýstupů a pohyb v nejen pro Čechoslováky neprobádaném terénu. Někteří členové se ale několik měsíců, určití jedinci prakticky až do odletu do Peru, vnitřně s Bílými Kordillerami neztotožňují a zrušení Aljašky, Skalistých hor a Yosemit vnímají jako neomluvitelný podraz.

V rámci organizačně-personálních šachů, dlužno dodat stále s politickým přídechem, se částečně mění složení expedice. Bogan Nejedlo v kádru zůstává, ale na místo vedoucího expedice je dosazen Arnošt „Ajšek“ Černík, pražský publicista a ve své době známý a vydávaný autor horolezeckých knih a článků. Jiným, jako bardu z Jizerských hor Gustavu Ginzelovi, nebo nejen establishmentu, ale i řadě horolezců nepohodlnému Petru Prachtelovi, je několik týdnů před odletem oznámeno, že se s nimi už nepočítá. Jiří Bolech má dokonce bedny s výzbrojí a výstrojí už odeslané lodí a o jeho neúčasti je rozhodnuto doslova den před odjezdem.

Umělci a horolezci

Černík a Vilám Heckel, v té době už mezinárodně uznávaný fotograf a autor mnoha knih, tvoří společně s akademickým sochařem Valeriánem „Rišíkem“ Karouškem tzv. „uměleckou skupinu“. Vedle horolezeckých ambicí jejich trio expedici přidává další průkopnickou hodnotu: mají za úkol mapovat kulturní památky Peru a tradiční život peruánských indiánů nejen na úpatí Bílých Kordiller a zachytit průběhexpedice. Z tuctu dalších mají expedici v horolezeckém světě proslavit především dva mladí výkonní horolezci Ivan Bortel z Prahy a adršpašský Jaroslav Krecbach především tím, že uskuteční technicky velmi obtížný prvovýstup jižní stěnou šestitisícového štítu Huandoy Sur (tato cesta nebyla doposud prostoupena. V roce 1976 vznikly tři cesty spíše při jejích okrajích a v roce 2015 špičkoví ruští horolezci Alexander Ručkin a Vjačeslav Ivanov výstup vzdali po pěti dnech ve stěně ve výšce 5 600 metrů a během slaňování zahynuli).

Z dalších ambiciózních a vynikajících lezců do třiceti let, jež se poohlíží spíše po technických výstupech, jsou to Milan Černý a Milan Náhlovský, ale i čtyřiatřicetiletý Ladislav Mejsnar a sedmatřicetiletý Miloš Matras z Ústí n. L. Poslední jmenovaný má oproti mladším kolegům ve velkých horách četnější zkušenosti. Dalšími horolezci ze Skaláku jsou vedle Bogana Nejedla zkušení pískaři Jiří Jech a Václav Urban. Patnáctičlenný tým uzavírá trojlístek chlapíků původně z Jičína: sekretář expedice Jiří Rasl, Zdeněk „Bamba“ Novotný a lékař expedice Svatopluk Ulvr.

Čekání v Limě

Bezmála čtyři tuny horolezecké výzbroje, výstroje, potravin, zařízení a léků v 65 bednách jsou 18. března 1970 v Hamburku naloděny na parník Hornbelt, jenž má do půli dubna doplout do přístavu Callao. 23. dubna odlétají z Prahy horolezci. Po dvoudenní zastávce v Dakaru a letu přes Atlantik oceňují pohostinnost kolegů z Chilského klubu andinistů v Santiagu de Chile. Na letišti je v poledne 29. 4. čeká velkolepé přivítání od členů ambasády, novinářů a horolezců v čele s velvyslancem, panem Arnao, a prezidentem Svazu andinistů panem Arroyo. Dozvídají se o zpoždění Hornbeltu, který má dorazit až 4. května. V rámci čekání na zavazadla jsou někteří vláčeni po rodinách českých i peruánských diplomatů, kteří je bohatě hostí, Heckel s Karouškem vymetají muzea a sbírají materiál pro knihu.

Z dopisu Jirky Rasla se dozvídáme, že šest kluků si na zbývající týden vyjednalo výlet na divoký přítok Amazonky do džungle, kde žijí ještě primitivní indiánské kmeny. Jeli nejvyšší železnicí světa, která od moře vystoupí za pět hodin do výšky 4 882 metrů. Bogan, který měl podle kardiografu zemřít ve třech tisících, si nahoře zapálil, zato doktorovi bylo blbě. Přes vysoké horské průsmyky sjeli do vesnice, kde najmuli domorodý člun a po velice rychlých peřejích jeli tunelem džungle… Krajina téměř biblická, všude plno zeleně, terasovitá políčka do nebes. Hliněná stavení indiánů, všechno má takový červenozelený nádech. Stáda lam, chudí indiáni v pončech na oslících… Vilda s Arnoštem vyjeli s rybáři na lov ančovet.

3. května odpoledne přijíždí parník s bednami. Ještě ten den je jasné, že jejich obsah nebude úplný, a panuje značné napětí. Věci z Hornbeltu byly vykradené, celkem 400 kg. Vildovi vykradli celou bednu, tak mu půjčujeme nějaké věci. Řadě dalších lidí schází spousta věcí, vykradli i léčiva… Ihned odjíždíme do hor, poněvadž Japonci, kteří chtějí jít na stěnu Huandoye, už jedou z Panamy autama. Tak se zřejmě rozpoutá velká pranice s časem. Huascarán se tedy odsouvá až na druhé místo a kluci půjdou prakticky bez aklimatizace hned na to. Naštěstí to nejpodstatnější, horolezecká výzbroj, stany, spacáky, vařiče atd., nechybí, a tak chlapíci 11. 5. konečně odjíždějí do hor. Karoušek reflektuje poslední den v Limě s nadsázkou a vtipem jemu vlastním: Paní Dolejšová z obchodního oddělení nás pozvala na oběd. Váží asi 150 kg a oběd vypadal podle toho. Pak nám upekla dva plechy buchet, tak si připadáme jako Honza, když jde na vandr.

Cesta do hor

O kvalitě infrastruktury v Peru před půl stoletím si nedělejme přílišné iluze. Přesun do základního tábora, ležícího v údolí mezi čtyřhlavým šestitisícovým Huandoyem a dvěma vrcholy Huascaránu (jižní je s výškou 6 768 metrů nejvyšší horou Peru) trefně zachycuje Karoušek: Z Limy se vyjíždí ihned do pouště a silnice brzy jede po pobřežním pískovém svahu, který padá strmě do moře. Představ si svah Kozích hřbetů, ve spodní třetině silnici a místo údolí moře. Toto asi 100 km. Rostou tu stromy jako u nás, listnaté, pole mnohdy připomínají naše, křoviny jako u Jizery a ty banány, kaktusy, papáje a tisíce dalších druhů rostlin jsou jaksi navíc, takže to dělá úžasné bohatství tvarů. Pak se začne silnice zdvihat, je široká akorát na autobus a začne stoupat v šílených zákrutách do hor. Vyhýbání je nebezpečné a jsou to hodiny stálého strachu…

Indiánský autobus, který nás vezl, měl jeden reflektor, žádnou ruční brzdu, a když v těch zákrutách chcípl motor, musel pomocník vyskočit a podložit kolo kamenem. Autobus dojel do Huarázu a tam se úplně rozpadl. Pokračovali jsme na náklaďáku na našich bednách. Cesta z Huarázu do Yungay je úplně jiný svět. Místo Sahary široké švýcarské údolí, pasoucí se krávy, lesy a po obou stranách řetěz Kordiller. Z Yungay ovšem opět hliněná silnička, příšerné kmenové mostíky… Je to božský kout na zemi, se skřivánkama, políčkama, nádhernou květenou, dřevěné pluhy. Život v 8.–9. století u nás. Nad tím vším kulisa šestitisícovek.

13. 5. je ve výšce 3 850 m postaven základní tábor na dně úzkého údolí mezi dvěma jezery ledovcového původu, zvanými Llanganuco. Jižně nad ním se tyčí majestátní severní stěna Huascaránu Norte (6 652 m), ze které se plazí nevinný kužel sutě a kamení, a severně jižní stěna Huandoye Sur (6 160 m). Původně měl být tábor vybudován na druhém konci jezera Orkoncocha, kde postavili o dva dny později své stany Japonci, již měli podobné výstupové cíle. Nicméně prostor mezi jezery už v 60. letech několikrát využily předchozí expedice coby základní tábor. Pánové jsou uchváceni krásou hor, fotografují, začínají s průzkumem terénu, aklimatizací a budováním předsunutých táborů pod Piscem a Huandoyem.

Tragická smrt kamaráda

Den či dva před nejvážnějším výstupem, 18. května v 11. 35 osud nemilosrdně ukončí životní pouť kamaráda, od kterého všichni očekávali nejvíc. Zabil se Ivan Bortel. Stalo se to při sestupu ze zásobovacího tábora pro Huandoy, asi 200 výškových metrů nad základním táborem, v místech, kde se doslova pasou mezci. Uklouzl při překračování vodopádu, posadil se do něj a spadl asi 30 metrů přímo na hlavu. Lékař konstatoval okamžitou smrt. Kolektiv je demoralizován, ale funguje. Museli jsme vše zařídit, až po dopravu do Yungay… Dnes odjíždíme všichni na pohřeb do Yungay, které je vzhůru nohama.

Účastník piety, dnes dvaasedmdesátiletý Javier León León z Yungay vzpomíná: Společnost Unión Obreros de Yungay se rozhodla uspořádat smuteční rozloučení. Rakev byla umístěna v divadle. Na pódiu postavili hořící kapli, dali tam květiny a také symbolické lezecké předměty, a čeští přátelé neustále střežili rakev a vyměňovali se po jejím boku. Kompletně všichni občané města přišli na toto pietní místo, aby podpořili pozůstalé přátele a doprovodili je v jejich smutku ze ztráty kamaráda.

Dílo zkázy dokonáno

Emoce se uklidní, ale čtrnáct horolezců stojí před rozhodnutím, co dál. Expedice má vůči řadě institucí a mecenášů, resp. podniků, četné závazky, ale z logických důvodů jaksi redukuje ambice a upouští od vysokých cílů. Umělecká trojice má nabitý program a z hlediska lezeckého to znamená, že se účastníme výstupu na Pisco, ale pak následujícího, pravděpodobně Huascaránu, už ne, což mně přirozeně působí menší zklamání. Ostatní se po různých debatách a návrzích rozhodnou nepouštět do větších akcí a po aklimatizačním výstupu na technicky nenáročné Pisco (5 752 m) absolvovat pouze výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Huascarán Sur. Tohle vše ještě stihnou napsat svým blízkým, kteří už ale jejich poslední řádky čtou po jejich smrti.

V neděli 31. května jsou všichni sroceni v základním táboře a čekají společně s patnáctým kamarádem, chilským horolezcem Pedrem Nuñezem, na nákladní automobil, který je má převézt do blízkosti vesnice Musho, výchozího bodu na jižní vrchol Huascaránu. Posledním člověkem, který patnáctičlennou skupinu vidí naživu, je horal J. M. Vega. Ten odpoledne přivádí osla uměleckému trojlístku, který se následujícího dne chystá vyrazit na pracovní túru s cílem mapovat život, kulturní a přírodní rozmanitosti na úpatí Huascaránu. Vega předá osla Černíkovi a odchází. Krátce po opuštění tábora ve spodní části jezera Chinoncocha uniká o vlásek lavině ledu a kamení, která během několika vteřin pohřbí vše živé v prostoru mezi jezery. Masivní lavina, místními též nazývána aluvion – naplavenina –, byla způsobena otřesem země o síle 7,9 Richterovy stupnice v 15.23 h tamního času. Tábor Japonců, ležící půldruhého kilometru východně na druhém břehu jezera, naštěstí zasažen nebyl.

Lavina padající severní stěnou Huascaránu Norte představovala relativně malou boční odnož odtrženého materiálu z otřesené hory. Hlavní kataklyzmatická vlna mířila na západ a destruovala vesnici Ranrahirca a město Yungay. V těchto dvou obcích našlo v aluvionu většinou okamžitou smrt 20 000 osob. Hrstka zachráněných byla výjimkou, bývalý starosta Yungay M. H. Dueñas Alegre vzpomíná na osudný den: Pár se nás zachránilo. Bylo asi půl čtvrté odpoledne, šel jsem ven s přáteli, vtom přišel nejdříve lehký otřes, který se postupně zintenzivňoval, a pak jsme viděli celou strašlivou stěnu z kamení a bahna, jak padá. Huascarán vydával obrovský zvuk, padala lavina. Chtěl jsem se vrátit domů, ale cesta už byla zcela zasypaná. Díky tomu, že nám bylo 21, 22 let, mohli jsme se rozeběhnout a překonávat překážky, trnové oplocení atd.

Děsivé zemětřesení, nejrozsáhlejší v dějinách Peru, postihlo 450 km dlouhý a 200 km široký pás pobřeží, zbořilo stovky vesnic a měst včetně Huarázu a vyžádalo si minimálně 70 000 obětí. Jeho epicentrum bylo v moři, západně od přístavu Chimbote, přes sto kilometrů od Huascaránu. Následujícího dne jsou organizovány záchranné a humanitární akce, do kterých se postupně zapojují zdravotníci, armáda, diplomaté atd. Zprávy o zemětřesení v nejbližších dnech zaplaví všechna světová média. Informace o českých horolezcích jsou chaotické, nepotvrzené nebo nekonkrétní a rodiny a přátelé žijí dva týdny v naději, že alespoň někteří členové výpravy unikli rozběsněné lavině, přežívají skryti ve skalní jeskyni nebo jsou živi kdesi v horách. 12. června peruánské úřady oficiálně potvrzují smrt všech účastníků expedice. Jejich těla dodnes leží pod hrůznou masou suti, která zarůstá bujnou vegetací…

Příběh žije dál

V srpnu loňského roku Marek Holeček a Radoslav Groh vytyčili novou linii na 6 360 metrů vysoký Huandoy Norte, jehož vrchol byl též v hledáčku „kluků ze sedmdesátého“. Cestu extrémní obtížnosti (1 200 m, M 6, WI 6, ED+) pojmenovali Boys 1970 a věnovali ji před půl stoletím zahynulým kolegům a jejich rodinám. Prvovýstupu byl přítomen režisér a kameraman Tomáš Galásek ze společnosti Alternative.NOW, klíčový tvůrce právě dokončovaného sportovně-historického snímku Boys 1970.

Dokument nabízí dialog minulosti a přítomnosti, zachycující nejen zápolení tuzemských horolezců v peruánských velehorách, ale i život pod Andami. Historická linie je vyprávěna prostřednictvím členů tragické expedice: dobových fotografií Viléma Heckela, dopisů horolezce a sochaře Valeriána Karouška a pamětníků – pozůstalých a elitních horolezců 60. let. Současný příběh je zachycen obrazem i slovem obou prvovýstupců. 

Od počátku 70. let tragédii každoročně připomíná Jizerská 50, běžecký závod, který mnozí ze zahynulých v roce 1968 spoluzakládali, dnes jejich memoriál a zároveň monstrózní sportovní akce. V průběhu dalších desetiletí mířila do peruánských velehor řada expedic a horolezců včetně českých. Loňský počin Holečka a Groha je symbolickým zadostiučiněním snahy, vůle a sveřeposti všech českých horolezců působících v minulosti i přítomnosti v Bílých Kordillerách.

Libor Dušek

Ochutnávka z knihy Peru 1970 – čeští horolezci pod  Huascaránem, ve které bude i kapitola Marka Holečka a Radka Groha o jejich působení v Bílých Kordillerách, připravované nakladatelstvím Jota na letošní září)

Díky Janě Duškové, která v lednu 2020 vedla a přeložila rozhovory s peruánskými pamětníky a všem pamětníkům, kteří poskytli informace, archivní dopisy a fotografie

Termíny promítání filmu Boys 1970

Ostrava: centrum PANT, pondělí 21. září Olomouc: Pevnost poznání, úterý 22. září Jablonec n. N.: klub Na Rampě, středa 23. září Liberec: Lidové sady, čtvrtek 24. září Brno: místo upřesníme, úterý 29. září Praha: Kino AERO, středa 30. září Heřmanův Městec: kino MÍR, čtvrtek 1. října