CHiLLská expedice aneb pěkně pikantní procházka
Karolína Nováková | Tomáš Křikal
CHiLLská expedice aneb pěkně pikantní procházka napříč Patagonií začíná! Sledujte spolu s námi putování Káji a Toma, kteří se rozhodli na vlastní nohy prozkoumat nádherný, avšak poněkud drsný kraj na konci světa.
Tam, kde některá místa ještě nemají své jméno. Tam, kde fouká silný arktický vítr. Tam, kde končí cesta světa. Tam, kde zraje to nejlepší víno. Tam, kde dříve žili indiáni. Přesně tam začíná princezna, mladá a krásná La Ruta de los Parques de la Patagonia, která zve k prozkoumání nedotčené přírody 17 chilských národních parků a návštěvě více než 60 místních komunit napříč 3 regiony.
Možná si zrovna ťukáte na čelo. Upřímně, také neznáme žádného člověka, který by tento trek dokončil v celé své kráse …
Někdy musíš hodně bojovat, abys proměnil své sny ve skutečnost, ale když prostě pořád pomaličku, krůček po krůčku jdeš a nezastavuješ se, můžeš se na konci cesty usmívat. Před námi stojí jeden z nejdelších treků na světě, cesta táhnoucí se 2800 km. Pešky, na kole, lodí anebo taky stopem nám zabere přibližně 90 až 120 dní.
Cílem není „jenom“ dokončit, ale také vytvořit průvodce, tzv. zápisky z cest. Popsat každý den tak, aby se kdokoli mohl vydat stejnou cestou. Aby každý mohl aspoň na chvíli sdílet naši radost, aby mohl jen tak zavřít oči a pocítit vítr ve vlasech uprostřed panenské přírody. Tak jo, my už jsme se rozhodli. JDEME DO TOHO!!!
Zuby ostrova Navarino
CHiLLská expedice začíná! Jsme na druhé straně planety. Máme za sebou zastávku v nejjižnějším městě světa, známé Ushuaie, nejjižnější trek zvaný Dientes de Navarino, prvních 100 km, pár puchýřů i nevyčíslitelnou nálož zážitků.
Puerto Williams, hlavní město provincie Chilská Antarktida, počtem obyvatel nedosahuje ani hranice 3000 osob. Běžně tady potkáte koně pobíhající mezi baráky, opuštěná stavení bez oken vybitých větrem, napůl potopené staré lodě nebo toulavé psi, ze kterých mám pěkně stažené půlky.
Člověk by skoro řekl, že tady chcípl pes. Ani my se zde moc nezdržujeme. Po získání potřebného razítka do pasu nakupujeme pár čerstvých housek a vyrážíme do hor. Čeká nás Dientes de Navarino.
Zuby ostrova Navarino, nebo také pěkné ostré špičáky, to je až šestidenní trek s příchutí divoké přírody a drsného klimatu. Začíná i končí v Puerto Williams a říká se o něm, že „není lehké se na něj dostat, ale ještě těžší může být vrátit se z něj zpět“.
Vycházíme docela pozdě, zhruba o půl čtvrté. Čeká nás 15 km hodně těžkým terénem. Pro první den volíme „lehčí“ variantu, která vede údolím Pargue Etnobotánico Omora, namísto velkého převýšení a následné cesty po hřebeni. Po hodině brodění bahnem, přeskakování spadlých stromů a obcházení sesuvů půdy bych raději šel přes kopce. Tohle rozhodně není snadná cesta. Když na konci dne konečně dorazíme na tábořiště u jezera Laguna del Salto, jsem rád, že jsme na místě. Rychle stavíme stan, vaříme polívku a jdeme spát.
Pokud existuje imaginární konec světa, tak je TADY!!! Tahle rána miluji. Probudíš se a pára ti kouří od pusy. Rychle vyskočíš ze spacáku, uvaříš horký čaj, připravíš snídani, nachystáš se do dalšího dne a můžeš vyrazit …
… o hodinu později, tedy přesně ve chvíli, kdy je připravená i má polovička :D Na stezku vstupujeme za doprovodu slunečních paprsků. Vydáváme se vstříc novému dni a dobrodružství. O to, že naše expedice bude pěkně pikantní, jsme se přesvědčili hned v prvním stoupání a pak i cestou kolem nejvyšší hory ostrova Picacho Dienete de Navarino (895 m n. m.).
Co na to říct? Tento den jsme ušli „pouze“ 10,5 km, avšak skoro celou cestu po ostrých kamenech. Naše nohy dostávají zabrat. Zdoláváme nejeden bezejmenný kopec, kempujeme u jezera Laguna Escondida, potkáváme první zvířecí obyvatelé a bojujeme při stavění stanu. Onen „lehký“ patagonský větřík není žádný vtipálek.
Tak dobře, třetí den, je řada na Káje… Někde uprostřed Dientes de Navarino jíme tu nejlepší gulášovou polévku z pytlíku. Jsme přesně v půlce naší dnešní trasy a já už teď cítím záda, nohy, chodidla… Možná by bylo jednodušší napsat, co mě vlastně nebolí.Cesta je nekonečně dlouhá, proto než dojdeme až k Laguna de něco, ehm, tedy Laguna de los Guanacos, kde pro dnešní den kempujeme, mám dost velký prostor na rozluštění Křikyho komunikačních kódů …
- Už jsme skoro tam = jsme zrovna v půlce
- Dnes půjdeme cca 18 km = 25,5 km a snad mě nezabije
- Máme před sebou poslední stoupání = ten druhý kopec se prý nepočítá
- Myslím si, že za hodinu, tam můžeme být = po 110 minutách ztrácím víru
Bahno, kameny, bahno, kameny, stoupání, klesání, oběd, 500 metrů rovinka, klesání, stoupání, stoupání, nekonečné stoupání, klesání, nekonečné klesání, rovinka 500 metrů, kemp. Takhle asi vypadá výškový profil naší trasy. Ale teď už bez sarkasmu… ta příroda, to ticho… STOJÍ TO ZA TO, je to tady BOŽÍ!!!
Den čtvrtý aneb velký návrat do Puerto Williams. Máme před sebou posledních 15 km. Prvních osm se neslo ve znamení bláta, přelézání spadlých stromů, zvuku tekoucí řeky, dechberoucí přírody a samoty bez lidí. Zbylých sedm vedlo po kamenité hlavní příjezdové cestě do města, která se co nevidět promění v asfaltovou. Opravdu, stavěli nám ji doslova „přímo za zadkem“.
Ani tentokrát se v Puerto Williams moc dlouho neohřejeme. Hned v 16:00 sedáme na trajekt směr Punta Arenas, který pluje kolem národních parků Yendegaia a Alberto de Agostini.
Musím uznat, že tenhle kousek krajiny mi bude ještě dlouho ležet u srdce. Krásná, ale nevyzpytatelná příroda. Po cestě jsme narazili na několik stromů doslova ošlehaných silným větrem a ohnutých do vodorovné polohy. Za celé čtyři dny jsme potkali jenom několik lidských tváří, převážnou část jsme však šli úplně sami. Zuby Navarina jsou zkrátka nádherné, ale dokáží se pěkně zakousnout.
CHiLLská expedice a HUDY
Pěkně pikantní procházka napříč 17 národními parky v Chile, pracovně nazvaná CHiLLská expedice, na které Kája a Tom urazí přes 2800 km nás zaujala natolik, že jsme se tyhle dva nadšené světoběžníky rozhodli podpořit a vystrojit. Těšte se na pravidelné zápisky plné nevšedních zážitků, fotografie nádherné přírody, momentky z každodenního života na stezce a také recenze vybavení, které na cestě určitě dostane pořádně zabrat.
Karolína Nováková
Její oblíbená barva je šedá nebo spíš tmavě šedá až do černa. Její oblíbený předmět ve škole je lyžařský kurz nebo svačinová pauza. Při slavnostní hostině ochutná z každého talíře, a pak nezvládne sníst svou porci. Ve svém volném čase si nejraději hraje s dětmi nebo objevuje zapomenutá místa po celé Zeměkouli. Když se na ni podíváš z blízka, můžeš si všimnout nosu tak trochu do špičky a neuvěřitelně krásného úsměvu. Básníci, umělci, sportovci nebo vědci z celého světa zapomenou co chtěli říct, když si Karolínka začne zpívat. Sebevědomá jako červené Ferrari, schopnější než čínský obchodník potravin nebo krásnější než červenkový západ slunce, prostě Karolína báječná Nováková.
Tomáš Křikal
Alexandr super tramp, yes man, grill master, dítě Štěstěny nebo také Gordon, Gordon Ramsey. Usměvavý „model“ s pověstnou (lehce vytahanou) banánovou mikinou, s každou ponožkou jinou a s párem dírek na kalhotách, řídící se heslem „důležitý je charakter“. Velká lavina energie, zářivý úsměv, hnědé oči, smysl pro humor i nekonečné charisma zaručuje pozornost ne jedné ženy. Jeden zadek, deset židlí, dvacet akcí a sto kamarádů, zkrátka nikdy neřekne NE. Prostě nestárnoucí král tanečního parketu, Křiky_Bombič.
P.S. Jedná se o světový unikát, ohrožený druh, kterého můžeš spatřit ojediněle při jeho dobrodružných výpravách po celém světe, při vymýšlení „kravin“ nebo při kutilských pokusech.