Denali, studená hora svázaná pravidly

Nevyzpytatelné počasí, teploty padající hluboko pod bod mrazu, nedostatek kyslíku, technické obtíže, ale také byrokracie a přísná pravidla. Výstup na majestátní Denali rozhodně není procházkou růžovým sadem. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil náš kamarád Marek z DISMANTEAMu, který na vrcholu nejvyšší hory Severní Ameriky stanul před pouhými několika týdny.

Od okamžiku, kdy jsem stál na vrcholu Denali (6190 m n. m.), uplynulo deset dní. Sedím na palubě Boeingu společnosti Condor, popíjím bílé víno a necitlivými konečky prstů ťukám do svého iPhonu report z naší úspěšné akce.

Úmorné oficiality

Z Prahy odlétáme 18. května tři. Tomáš, Roman a já jako vedoucí výletu. Akce DISMANTEAM DENALI 2019 nicméně začala již mnohem dříve. Podle pravidel Národního parku Denali musí být každá expedice řádně zaregistrována nejméně 60 dnů před vstupem na jeho území. Na příslušných internetových stránkách se nejprve přihlásí expedition leader, vyplní veškeré potřebné formuláře a odešle přihlášku expedice. Poté, co je přihláška akceptována, dostane vedoucí instrukci k přihlášení ostatních členů výpravy. Ti následně projdou podobným registračním procesem, včetně zaplacení permitu.

Jakmile jsou všichni přihlášeni a permity zaplaceny, je třeba vyčkat na předání složky kompetentnímu rangerovi v Talkeetně, který potvrdí úplnost požadovaných informaci a registraci schválí. Od té chvíle je složení týmu neměnné. Výjimku představuje pouze možnost přidat jednoho člena, a to nejpozději 30 dnů před vstupem do parku. Klíčovým administrativním momentem je pak závazné sjednání pohovoru na stanici rangerů v Talkeetně, tedy na Walter Harper Talkeetna Ranger Station. Ten je pro každého povinný a podmiňuje vydání permitu, který je nezbytný k odletu na ledovec. Pak už zbývá jen vybrat jednu ze společností oprávněných přistávat na ledovci a zarezervovat si let. Věcmi jako vízum do USA, pokud jste v posledních letech navštívili sankcionovanou zemi (např. Írán) či pojištění pro výstup na Denali, kde neplatí oblíbený Alpenverein, vás zatěžovat nebudu.

Do Anchorage přilétáme 18. května. S hodinovým zpožděním nás vyzvedává dodávka, která nás cca po dalších pěti hodinách cesty přiváží do „bunk housu“ společnosti Talkeetna Air Taxi (TAT), u které máme rezervovaný let na ledovec. Za sebou máme 150 mil, zastávku v Alaska Mountaineering & Hiking pro předem rezervované lyže i v obřím outdoorovém supermarketu REI, nákup jídla a pořízení technických věcí jako jsou sněžné pily, trubky a smyce k saním a další. Věci skládáme před vybydleným dřevěným montovaným dvoupatrovým domem (bunk house) pod velkými stanovými přístřešky. Vše odemčené, nikde se nekrade. Uvnitř bunk housu jsou dřevěné palandy, kuchyňka, jedna koupelna se záchodem a teplou sprchou. Studentské koleje na Jižním Městě jsou proti tomuhle „punk housu“ luxus. Pro ten jsme však nepřijeli. Ohlašujeme se v kanceláři TAT a povídáme si s lezci, kteří pospávají po návratu z Denali. Podle dostupných informací zatím nikdo v této sezóně na vrcholu nestál.

Druhý den máme na 9:45 ráno sjednaný pohovor. Kolem 9:00 nás vyzvedává řidič od TAT. Společně odvážíme zavazadla ke zvážení. Maximum je 125 lbs na osobu, tedy necelých 57 kg. Každé další půlkilo stojí 2 USD. Ve srovnání s americkými expedicemi a k současné potěše pracovníků TAT jsme „superlight“, tedy cca na polovině povolené váhy. I nám to dodává na sebevědomí, málokdy se nám totiž podaří vyrazit do hor „nalehko“. Následně nás řidič TAT veze k rangerům. Vyplňujeme další dotazníky, absolvujeme školení o pravidlech na Denali, fasujeme 4 kusy zelených přenosných záchodů (CMC, Clean Mountain Can). Zhruba po hodině se vracíme zpět na letiště s vystaveným permitem v kapse. Převlékáme se do horského a za hodinu už se v malém letadýlku přibližujeme k horským štítům prudce rostoucím ze zelené, rovné a drsně působící krajiny.

Cesta do nejvýše položeného tábora

Přistáváme v základním táboře na ledovci Kahiltna Glacier (BC, base camp). Každá minuta je zážitek. Hory jsou nádherné, nebe modré a ve vzduchu je cítit dobrodružství. Registrujeme se u vedoucí BC a přebíráme objednané 3 galony benzínu na vaření. Díky polárnímu dni nás netrápí čas. Večerní hodiny sice přinesou výrazné ochlazení, ale světlo je 24 hodin denně. Navazujeme saně, obouváme lyže a vyrážíme rovnou do C1 (camp 1, cca 4 h pochodu do 2400 m n. m.). Rozbalit stany, připravit spaní, navařit vodu, něco sníst.

Ráno zase obráceně, tedy navařit vodu, něco sníst, vše sbalit, připevnit na saně, navázat se na lano a vzhůru přes C2 (camp 2, ve kterém se zpravidla nenocuje kvůli jeho větrné poloze) do C3 (camp 3, 3400 m n. m.). Zatahuje se a zvedá se vítr. Chytáme se americko-norské party, která nás v husté mlze přivádí do C3. Podle zpráv od rangerů je toho času na kopci už cca 300 horolezců. V C3 díky tomu nacházíme dvě krásná sněhovými bloky opevněná místa pro stany.

Jeden den odpočinku a ve středu znovu navařit, sbalit, zakopat a označit odpadky a nepotřebné věci, odložit lyže, naložit saně a přes vyhlášený „windy corner“, tedy největrnější místo Denali, na mačkách vystoupat do C4 (camp 4, pro přítomnost rangerů zvaný medical camp, 4200 m n. m.).

Nebe je opět modré. Ve windy corneru překvapivě tolik nefouká, zato je to tu samý led. Jde o nepříjemný traverz, kde člověk stojí místy na předních hrotech maček a s jedním cepínem traverzuje cca 100 m v ledu, zatímco ho 40 kg vážící saně neúnavně táhnou dolů k ohromným ledovcovým trhlinám. Nespěcháme, není radno udělat chybu. Saně se zdají být čím dál tím těžší. Vysíleni přicházíme za krásného počasí do C4. Po krátké výměně názorů s další americkou komerční expedicí ohledně opuštěných míst pro stany jako ti moudří ustupujeme a po celodenní šichtě hrabeme a budujeme nové vlastní opevnění proti sněhové bouři, o které se začíná mluvit.

Ve čtvrtek odpočíváme a hydratujeme. Člověk by nevěřil, že agenda najíst-napít-vyčůrat-spát může třem lidem zabrat celý den. Seznamujeme se s Kanaďany, kteří už mají vynášku v high campu (HC, 5200 m n. m.) a plánují útok na vrchol přímo z C4 s nocí v HC na zpáteční cestě. Také se dáváme do řeči se dvěma Litevci, se kterými posléze spojíme část svých plánů.

Jak říká Roman, je třeba jít „puntík po puntíku“, a tak v pátek znovu navařit vodu, sbalit a na mačkách a s dvaceti kily na zádech bez vynášek (tzv. single load, no caching) vyrazit z C4 do HC, tedy ze 4200 do 5200 m n. m. V C4 zanecháváme pouze jeden stan a saně, které kvůli terénu už nemůžeme využít. Roman nakonec s ohledem na své pomalejší tempo vychází o pár hodin před námi. Tomáš a já startujeme kolem poledne, a to po těžkém boji, v rámci kterého jsme přísně selektovali, co s námi půjde do HC a co už je zbytečný „luxus“.

Stále modré nebe, bezvětří, ale o to intenzivnější diskuze horolezců a varovaní rangerů o blížící se bouři. Sedm hodin dřiny na svazích nad C4, 200 m stoupaní po fixních lanech, odměna v podobě překrásného skalního hřebene vystupujícího nad mraky s výhledem na všechny strany. Roman doráží do HC pár hodin před námi a bez přenosné toalety. Kvůli slabší angličtině se mu nedaří přesvědčit rangery, že ostatní členové týmu záchod donesou, a tak je nekompromisně z tábora vykázán. Čeká na nás na skalním hřebeni.

Kolem osmé večer přicházíme do HC všichni tři a s rangery si přátelsky vysvětlujeme vzniklé nedorozumění. Fouká svěží vítr. Dostáváme upozornění na sněhovou vichřici, která přijde zítra (v sobotu) kolem sedmé večer. Za prudce klesající teploty krájíme následující hodiny sněhové bloky a vyčerpáni budujeme v 5200 m n. m. pevnost okolo našeho stanu. Slunce se schovává za hřeben a teplota padá pod -40 °C. Několik hodin po nás přicházejí naši kamarádi Litevci a staví stan vedle nás v díře, ze které jsme vyřezávali sněhové bloky na opevnění našeho příbytku. Absolvujeme naši klasickou úmornou seanci se zamrzajícími benzinovými vařiči. Příště si s sebou určitě vezmeme JetBoil, na kterém se oproti benzíňákům dá pohodlně uvařit i uvnitř stanu. Uleháme kolem půlnoci.

Útok na vrchol

Litevec Paulus v šest hodin ráno klepe na náš stan a hlásí modré nebe. Bereme si 10 minut na diskuzi v rámci týmu. Tomáš ani Roman se na výstup necítí. Jsou unavení a bolí je hlava. Probíráme možnosti. V sedm večer přijde bouře. Výstup do HC (high camp) můžeme pojmout jen jako aklimatizační a nyní se vrátit zpět do C4. Jenže já se cítím výborně! Svítí mi oči, jsem odpočatý a představa, že se sedmý den na kopci pokusím o vrchol, mi rozdmychává adrenalin v těle. „Kluci, mně je skvěle a zkusil bych to! Kdyby to vyšlo, budu tu pro vás a udělám vše proto, aby přisel i váš den. Je to šance a všichni víme, že další nemusí v rámci našich časových možností přijít. Jsme tým a jsme kamarádi. Mám plnou podporu. Roman ochotně vstává a vaří mi čaj, s Tomášem ladíme taktiku.

Kolem osmé vyrážím na jednom laně s Paulusem. Jeho parťák Auris se necítí dobře. Vrcholový den z HC (5200 m n. m.) začíná relativně nepříjemnou stěnou zvanou Autobahn (Denali Pass Headwall), kterou je třeba přetraverzovat do sedla Denali Pass. Nechávám Pauluse jít prvního, aby si určil tempo.Podle posledních dnů vím, že bude pomalejší. Nalézáme do traverzu. Paulus jde pomalu, snažím se zjistit, proč. Sleduji jeho motoriku. Neobratně zakopává mačky a v ruce se mu protáčí cepín. Hlásí pauzu na vydýchání. Po půlhodinovém stoupaní se Paulus pokouší sednout si v prudkém svahu. Batoh ho odtlačuje, ztrácí balanc a ujíždí dolů. Křičím na něj. Po pár metrech brzdí na zalehnutém cepínu, naštěstí ještě před tím, než se lano mezi námi stihne napnout. Klid, nádech, výdech. Paulus se klepe. Shodujeme se na tom, že musí dolů. Necítí se na sestup, a tak ho přes kotvu spouštím jednu lanovou délku. Mezi tím nás míjí dva Američané s lyžemi na batozích. Jsem trochu rozhozený událostmi poslední půlhodiny, ale počasí přeje a cítím se dobře.

Paulusovi pouštím dolů lano a pokračuju sólo. Docela to jde. Krok za krokem, precizně pokládám nohu před nohu v úzké uličce. Ve strmějších pasážích zakopávám jednu vedle druhé, vždy se zaseknutým cepínem a rukou opřenou o svah. V traverzu nastoupám něco mezi 200–300 výškovými metry a přes Denali Pass se vyhoupnu na ledovec Harper Glacier. Po jeho nekonečných vlnách a pláních se dostavám až k vrcholovému hřebeni. Cca půl hodiny před sebou mám Američany. Předbíhám tři pomalu se pohybující Asiaty. Kolem druhé hodiny odpoledne sedmého dne na kopci stojím sám na vrcholu Denali v 6190 m n. m. Okolo bílá mlha. iPhone i GoPro zamrzli už na začátku vrcholového hřebene. Viditelnost jenom pár metrů, sílící vítr. Teď by to chtělo objetí s kamarády! Místo toho si sám pro sebe vítězně zatínám pěst a vyrážím svižně dolů.

Mrazivý sestup

Na pláni opět potkávám kluky z Asie, kteří v sílící bouři otáčí k sestupu. S mačkami na nohách a s hůlkou a cepínem v rukou sestupuji rychle. Mlha už je tak hustá, že není vidět od jedné trasírky k druhé. V burácející vichřici slyším hlasy a jdu za nimi. Narážím na dva stoupající Španěly, Davida a Diega. Informuju je o vzdálenosti k vrcholu a podmínkách. Otáčí a následujících 11 hodin sestupujeme spolu. David a Diego jsou bratři a působí jako ostříleni borci. Bezpečně, na laně a přes kotvy a cepíny spolu sestupujeme v silném větru a extrémním mrazu. Povahově si sedíme, a i když jsou následující hodiny naplněny úmornou dřinou v mrazu pod 40 °C a poryvech větru, které často nejde ustát, víme, že to délku po délce zvládneme.

Vysílačkou se spojujeme s rangery a hlásíme, že jsme byli zastiženi bouří, která měla dle předpovědi přijít o 5 hodin později a opatrně sestupujeme. Také hlásíme přítomnost tří Asiatů, jejichž hlasy sem tam v mlze zaslechneme. Američané pravděpodobně řádění živlů ujeli na lyžích. Zásadním místem je pro nás Denali Pass. Potřebujeme tohle sedlo najít, abychom se přehoupli na druhou stranu hřebene a přes Autobahn sestoupili do HC. Bloudíme v mlze, vyhýbáme se trhlinám. Když se nám podaří narazit na stopu, ve které můžeme natraverzovat do stěny Autobahnu, štěstím se poplácáváme péřovými rukavicemi po ramenou. Stopa ve stěně však po pár metrech mizí pod nátlakem šlehajícího větru, a tak hledáme vlastní. Traverzujeme opatrně, navázáni na jedno lano. Dbáme na to, abychom mezi sebou měli vždy alespoň jednu sněžnou kotvu. Když to s ohledem na terén nejde, vzájemně si zdůrazňujeme opatrnost a klidné tempo pro precizní pohyby.

Je půl dvanácté v noci, jsem téměř 17 hodin na nohou. Je strašná zima. Nápory větru nás srážejí na zadek do sněhu. Zdolali jsme traverz Autobahnu. David usedá do svahu nad HC, který se v bílé mlze sem tam objeví. Beze slov zvedá levou ruku. V prodlevě mezi poryvy větru se potácím k němu, sedám vedle, pravou rukou chytám jeho levou a jak smyslu zbavený se slzami pod lyžařskými brýlemi jí nepřestávám přátelsky třást. Zvedám svou levou ruku a za pár vteřin ji stiskává ruka Diega, který usedá vedle mě.

Sedíme v šílené vichřici pár desítek výškových metrů nad HC a víme, že jsme to zvládli. Dole, mezi HC a námi se v mlze objevuje obrys postavy. Tomáš! Za čtvrt hodiny se potkáváme. Tomáš, s vousy omrzlými tak, že by ho máma nepoznala, nám vytrvale z termosky dolévá teplou vodu s rozpuštěným vitamínem. Mlha ještě víc houstne, a i když je to jen pár stovek metrů, bloudíme všichni čtyři a v nepolevující vichřici a krutém mrazu hledáme těch pár stanů, které v HC zůstaly. I rangeři se před bouří stáhli do C4.

Návrat do civilizace

Dál už by měli vyprávět Tomáš s Romanem, kteří celý den usilovně zdvojovali sněhové opevnění stanu, kotvili a vlastními těly chránili stokilometrovou vichřicí ohrožený stan Mountain Hardwear Trango 3. Pamatuju si, jak po sestupu sedím v té vichřici uprostřed polární noci před stanem a vím, že si musím sundat mačky a sedák se železem, ale nemám na to sílu. Za to, jak mi je kluci sundali, spícího mě dotáhli do stanu, zuli mi boty a bezvládného nacpali do spacáku, jim budu navždy vděčný.

Probudil jsem se po 18 hodinách, během kterých kluci nadále usilovně udržovali stan a kontrolovali jeho kotvení. Ve stanu ve výšce 5200 m n. m. nás bouře držela ještě tři další dlouhé dny. V úterý v noci jsme hladoví a vyčerpaní sestoupili do C4. Cestou jsme se na hřebeni potkali s našimi kanadskými kamarády, kteří měli v plánu následující den znovu zaútočit na vrchol. Žel, zapomenutá toaleta (CMC) jim vše zkomplikovala. Rangeři je v HC otočili a malém jim kvůli této chybě i zrušili permit a zakázali další výstup. Nakonec to spravila jen pokuta a kluci měli další vrcholový pokus. Tentokráte snad úspěšný.

Tomášovi a Romanovi se ani v průběhu následujícího krásného dne v C4, během kterého jsme s radostí využili vstřícnou nabídku Kanaďanů k využití jejich zásob a jídelního stanu, nepodařilo dostatečně zregenerovat a nabrat síly na nový pokus o vrchol, a tak jsme společně pres C3, C2, C1 a liduprázdný noční Kahiltna ledovec sestoupili do základního tábora, odkud jsme po 12 dnech na Denali odletěli zpět do Talkeetny.

Základní pravidla na Denali

• čůrat na místech k tomu označených, popř. zřídit místo, které využívá celý tým
• velkou potřebu vykonávat výlučně do CMC (přenosné toalety)
• veškeré postupové vynášky (cache) zahrabat metr hluboko a označit tyčkou se samolepkou permitu a názvem expedice (každá expedice samolepky dostane společně s permitem)
• důsledně označovat stany tyčkou se samolepkou s permitem
• pro vysypání obsahu přenosných toalet je na Denali určeno jediné místo – trhlina v C4 (4200 m)
• neexistuje, aby kdokoliv šel nad C4 (4200 m) bez přenosné toalety (možnost ztráty permitu, zákaz výstupu a pokuta)
• povinnost týmu mít vysílačky pro americkou frekvenci (v 8 ráno i večer hlásí rangeři předpověď počasí), doporučen je satelitní telefon)
• nenechat nic na kopci
• dodržovat v nočních hodinách klid ve všech táborech
• na Denali neplatí mezinárodní licence horského vůdce, ale jen ta americká, nelegální vůdcování je standardně pokutováno a znamená zrušení permitu pro všechny zúčastněné

Přibližné shrnutí nákladŮ

• 350 USD/os. permit
• 15 USD/os. doplatek permitu, daň
• 610 USD/os. let s Talkeetna Air Taxi na Kahiltna ledovec a zpět (včetně půjčených saní a noci před odletem a po příletu v bunk house v Talkeetně)
• 30 USD 3 galony benzinu na vaření (zpravidla 1 galon/os, objednává se v TAT, vyzvedává na ledovci)
• 150 USD/os./14 dnů půjčení lyží + pásů + hůlek v AMH v Anchorage
• 25.000 CZK/os. letenka Praha-Frankfurt-Anchorage
• 20.000 CZK/os. změna zpáteční letenky na dřívější návrat
• 200 USD/os. jídlo na expedici (13 balíčků sušeného oběda, sušené maso, cukry, ovesné kaše)
• 50 USD/os. novodurové trubky na saně, smyce, sněžná pila
• 500 USD/tým taxi dodávka z Anchorage do Talkeetny (včetně mnoha zastávek na vyzvednutí lyží, nákup jídla, nákup trubek na saně, kafe, burger...)
• 250 USD/tým taxi dodávka z Talkeetny do Anchorage (se zastávkou na vrácení lyží v AMH)

Doporučení aneb co nenechat doma

• GPS navigace
• plynový vařič do HC
• sněžná pila
• sněžné kotvy
• připojištění Uniqa přes ČHS
• novodurové trubky na tažení saní
• čelovka s ohledem na polární dny není potřeba