Fjällräven Classic - napříč severskou divočinou

Musím říct, že Classic patří dle mého mínění k nejlépe zorganizovaným akcím tohoto formátu. V samotném jádru značky Fjällräven pracují lidé s ohromnými zkušenostmi, pořadatelé proto vědí, co dělat, aby si účastníci trek užili naplno a v pohodlí. Už první den měla naše skupinka to štěstí, že nám jednu hodinu svého času věnoval Johan Skullman, bývalý příslušník švédské armády a odborník na přežití v přírodě, který nám dal několik rad, jak trek zvládnout bez zbytečných problémů.

Cesta na start

Na Classic jsme letěli nadvakrát. Nejprve z Prahy do Stockholmu a pak ještě do Kiruny. Oba lety trvají cca hodinu a půl. Urazíte celkem něco přes 2000 km. Na cílovém letišti už na nás čekaly dvě průvodkyně, které nás doprovázely po celý trek. Noc před startem jsme přespali v kempu Ripan blízko Kiruny. Nachází se zde registrace i obchod s věcmi od Fjällräven a dalším vybavením. Kdyby se čirou náhodou stalo, že si zapomenete úplně všechno doma krom kreditky, můžete si vše potřebné zakoupit právě zde. Obchod nabízí spacáky, karimatky, vařiče, batohy, obuv, prostě úplně všechno. A za docela dobré ceny. Třeba mikina Keb fleece s ikonickou nášivkou stála 1000 SEK, což v přepočtu činí okolo 2800 Kč. V České republice vyjde na 4500 Kč. Také si odtud můžete poslat nepotřebné příruční zavazadlo do Abiska.

Při registraci dostanete klasickou papírovou mapu s vrstevnicemi a vyznačenou trasou a „trekking pas“, do kterého sbíráte razítka z jednotlivých checkpointů. Těch je po cestě celkem osm, pro úspěšné absolvování musíte navštívit všechny. Také zde vyfasujete kartuši, jídlo a hlavně „trash bag“, tedy pytlík, do něhož po celou dobu dáváte všechny své odpadky. Švédská divočina tak zůstává čistá.

Další den jsme v deset ráno nasedli do autobusů a hodinu jeli natěšeni do městečka Nikkauokta, kde trek oficiálně začíná. Účastníci bývají rozděleni do velkých startovních skupin, na Classic tak vyrážejí v rozdílné dny a časy. My jsme patřili do skupiny číslo 5 a odstartovali tak 18. srpna ve 13:00.

Naši skupinu měly na starost dvě velmi milé průvodkyně, které nám rozplánovaly cestu. Jelikož jsme měli zpáteční letenky na 23. srpna, museli jsme do Abiska dojít už 22. Stihnout se to bez problémů dá, naše skupinka je toho důkazem. Pokud bych však někdy na Classic vyrazila znovu, naplánovala bych si trasu na více dnů, abych si užila přírodu, pořídila více fotek a nemusela tolik spěchat.

S naším časovým omezením to znamenalo, že jsme denně museli ujít přes 20 km. Konkrétně takto:

1. den: Nikkaluokta – Kebnekaise Fjällstation (19 km), poté ještě kousek dál, takže jsme ušli celkem 24 km (stan jsme ten den stavěli za tmy)
2. den: náš kemp – Singi (13 km), Singi – Sälka (13 km), celkem tedy 26 km.
3. den: Sälka – Tjäktja (14 km), Tjäktja – Alesjaure (18 km), celkem 26 km.
4. den: Alesjaure – Kieron (18 km), Kieron – Abiskojaure STF (3 km), celkem tedy 21 km.
5. den: Abiskojaure STF – Abisko (13 km)

První den se nedá jít nějak extra rychle, protože skupina postupuje více méně stejným tempem jako vy. V některých úsecích musíte dokonce čekat, než se cesta uvolní, jako například před řetězovým mostem, na který může vstoupit maximálně deset lidí najednou. V minulém roce se prý jeden most na trase propadl přetížením.

Naše skupinka se skládala ze čtrnácti členů. Byli mezi nimi Češi a Slováci, pracovníci a zákazníci HUDY, dvě průvodkyně, novináři a výherci soutěže. Většina z nás měla s outdoorovými aktivitami dostatek zkušeností.

Pokud nejdete na trek s organizovanou skupinu, musíte si vše naplánovat sami. Spočítat si, kolik potřebujete jídla, říci si, jak daleko jste za den schopni ujít, a asi to nejtěžší, stanovit si, v kolik hodin ráno vstát a vyrazit. Pokud totiž venku leje jako z konve, ze spacáku se leze jen těžko. Jenže když víte, že na vás čeká několik lidí, nechcete zdržovat a ze stanu se nějak vykopete. Morálka účastníků v tomto počasí nějakým zázrakem úplně mizí. V tomhle pro nás představovaly naše průvodkyně velkou výhodu.

Stanovat na treku můžete opravdu kdekoliv, pouze v národních parcích platí přísný zákaz, ostatně stejně jako u nás v ČR.

Terén

Prvních 19 km půjdete březovým lesíkem. Cesta je místy vysypaná štěrkem, pak se mění na šotolinovou. Některé úseky jsou cesty hlinité, někdy dokonce i travnaté. Po celé délce treku se setkáte s ikonickými dřevěnými lávkami. Už první den máte možnost spatřit nejvyšší švédskou horu Kebnekaise. Někteří účastníci si v rámci treku přidají do itineráře i výstup na vrchol. Nás s přítelem to také lákalo, jenže jsme šli jako organizovaná skupina a kvůli nedostatku času jsme tento výstup museli odložit na dobu neurčitou. Alespoň máme důvod se sem někdy vrátit.

Celá trasa dále vede údolím. Švédové nejsou zvyklí chodit po hřebenech hor, tak jako my. Většinou vyrážejí na dlouhé treky s velkými batohy a spoustou jídla. Užívají si přírody a když jsou unavení, klidně si během dne postaví stan a jdou si na hodinku nebo dvě lehnout.

První třetinu půjdete mírně do kopce až k nejvyššímu bodu trasy ležícímu pouhých 1140 m nad hladinou moře. Za ním musíte překonat „měsíční pole“, tedy stezku po kamenech, která trochu připomíná tatranské chodníčky. Přebrodíte dost řek. U silnějších toků narazíte na řetězové nebo dřevěné mosty. Náročnější úsek poté střídají příjemné cestičky podobné těm, které už znáte z první části trasy. Po nich už dojdete až do Abiska

Kromě zmíněných bříz zde nenajdete žádné stromy. Vůbec. Pouze nízké keříky a místy vyšší trávu. Funkci „čůracího lesíku“ tady tedy plní všudypřítomné kameny.

Výškový profil trasy není nijak složitý, prakticky jdete celou cestu po rovince nebo přes mírné kopce. Na jediné větší stoupání narazíte před nejvyšším bodem treku. Na mapě v trekking pasu je tento kopec vyznačen dost strmou čarou. Když ji spatříte, napadne vás, že musíte překonat minimálně Gerlach, ale opravdu se není čeho bát. Za těch 110 km jsme vystoupali jen něco málo okolo 1800 výškových metrů.

Trasa treku se v checkpointu Singi napojuje na Kungsleden, tedy známou Královskou cestu. Ta je výborně značená a ztratit se, ještě při tom množství účastníků, takřka nejde.

Náročnost putování švédskou divočinou

Dle mého mínění není trek náročný fyzicky. Obtíže spočívají v tom, že si nesete všechno s sebou, jdete celý den a většinu času prší. Je náročný spíše psychicky. Vůbec totiž není příjemné, když dojdete k místu určenému k noclehu, čekáte až ustane déšť na stavbu stanu, ale provazy vody ještě zhoustnou. To pak musíte stan postavit i v tom největším lijáku. Celou noc pekelně fouká a déšť bubnuje na plachtu. Cestou jsme potkali i jednu účastnici, které vítr polámal tyčky. Když zjistila, že na checkpointu se nový stan koupit nedá, na místě se skoro zhroutila.

Ráno samozřejmě prší ještě víc, oblečení nemá šanci uschnout a voda na snídani se ve větru skoro nedá uvařit. Nezbývá než opět sbalit stan v dešti a modlit se, ať je večer aspoň o trochu lépe, protože jste si dali špatně pláštěnku na batoh a máte všechno mokré, a to včetně péřového spacáku a spodního prádla. Počasí se samozřejmě nezlepší a když už, tak jen na chvíli. Další noc se budíte zimou a ráno zjistíte, že pouhých 200 výškových metrů nad vámi docela solidně nasněžilo. Odpoledne už jdete jen v triku, protože je nějak horko. Tohle se nám přihodilo uprostřed srpna, když jsme nocovali u stanice Alesjaure, která leží ve výšce pouhých 700 m n. m. Hold pořád musíte myslet na to, že se nacházíte za severním polárním kruhem.

Jak tedy trek „přežít“ psychicky? Nejlépe jděte s někým, s kým můžete svou depresi sdílet. Signál tam není, mamince domů nezavoláte. Anebo vyrazte ve skupině, kde vás vždycky někdo podrží, když začínáte propadat chmurným myšlenkám. My měli to štěstí, že v naší skupině byli samí fajn lidi. Někteří to zvládají lépe a celý trek se neustále smějí, jiní potřebují podporu.

Letos zažívá naše planeta velmi suchý rok a jde to poznat i ve Švédsku. O déšť zde není nouze, ale změny počasí a výkyvy teplot jsou znatelné. Jedna z průvodkyň nám prozradila, že i severněji nad Stockholmem se dlouho držely teploty okolo 25 °C, což je pro tuto oblast velice nezvyklé.

Naši skupinku museli bohužel kvůli osobním problémům opustit dva členové. Z checkpointu Sälka se proletěli vrtulníkem do Abiska. Trek podle pořadatelů tento rok nedokončilo přes 50 účastníků. Možnost ukončit putování nabízí každý checkpoint, její využití však dobře zvažte. Zkuste těžkosti spíše překonat, než se takhle vzdát. Dost by vás to na konci mrzelo. Přece jen se sem dostanete jednou, možná párkrát za život. Divoká příroda za trochu nepohodlí rozhodně stojí.

Zvířena na Fjälräven Classic

Trek můžete absolvovat i se psem, jen mu nezapomeňte vzít žrádlo. To se na checkpointech koupit nedá. Pokud se se svým mazlíčkem chystáte i dál na sever, zjistěte si, zda tam váš pes může. Někteří Laponci si to vyloženě nepřejí a psi, kteří se dopraví do jejich města, končí v místních útulcích. Kromě psů uvidíte kolem cesty soby (nehladit, nekrmit a v národním parku ani nelovit), žijí zde lišky (fjällräv znamená ve švédštině polární liška) a drobní lumíci. Narazíte zde také na mračna komárů a mušek, nezapomeňte tedy na repelent.

S plným žaludkem

V ceně vstupenky na Classic má každý účastník i stravu a plynovou kartuši. Už před startem vyfasujete jídlo od norské značky Drytech nazvané Real Turmat. Pokrmy chutnají nezvykle dobře, ne jako ostatní sušená jídla dostupná v ČR typu „dobrý hostinec“. Ono je totiž lyofilizované. To znamená, že se po uvaření usuší mrazem. Pak už ho jen zalijete v pytlíku horkou vodou a pochutnáte si tak, jako byste ho právě sundali doma z plotny. Nabídka byla obrovská a obsahovala těstoviny, maso s kaší, s rýží, dokonce i něco jako kebab, dále vegetariánské chilli nebo snídaňové ovesné kaše s čokoládou či ovocem. Nejvíce jsem si oblíbila kus kus. Tohle jídlo má jedinou nevýhodu. Je jí cena, která se na českých e-shopech pohybuje okolo 360 Kč za porci.

Na začátku si můžete vzít i chleba, takzvaný Polarbröd. Vypadá trochu jako tortillová placka o velikosti lívance. Je mírně nasládlý a neskutečně dobrý. Po cestě už ho doplnit ani koupit nelze, takže doporučuji si vzít dostatečnou zásobu. Nebudete litovat.

Jídlo a kartuši si můžete dvakrát doplnit, a to na stanovištích Sälka a Alesjaure. Plánujte dopředu, aby se vám nestalo, že budete hladem. Nebo naopak, abyste nenesli zbytečně jídla moc.

Na checkpointech si můžete zakoupit i další jídlo od sušenek, čokolády, sýru, jablek, oříšků až po vajíčka. Seženete zde i pivo v plechovce. Čecha může překvapit jeho sladší chuť a různý obsah alkoholu, který je nutné si pohlídat, abyste další den byli schopni pokračovat. Počítejte ovšem s vyšší cenou, protože tato místa zásobuje vrtulník (čokoláda za 30 SEK, sýr 60 SEK, jablko 10 SEK). V obchůdcích máte možnost dát si i čaj nebo kafe, a to zhruba za 10 SEK. K dispozici máte velké termosky s kávou nebo horkou vodou. Na rozdíl od našich krajů, tady káva z termosky chutná jako z výběrové kavárny.

Na některých stanovištích dostanete i malou odměnu v podobě místní speciality, tedy placky se sobím masem, kaší a brusinkami (veg. verze s houbami), čokoládové buchty nebo palačinek. Za mě to bylo super zpříjemnění cesty. Někdy se zde podává i čaj nebo káva.

Cestou můžete ochutnat borůvky nebo brusinky, houby (velice krásné, ale Švédové je prý vůbec nesbírají) a místní ovoce „cloudberries“, což jsou jakési žluté maliny rostoucí na nízkých keřících, které chutnají trochu jako české „špendlíky“.

Nezapomeňte si s sebou vzít dostatečnou zásobu energie. Já s sebou měla pytlík s asi 600 g sladkostí. Převažovaly tyčinky Snickers, tedy koncentrovaný cukr, který běžně vůbec nejím. Na stanicích jsme ještě dokupovali. Fajn jsou také oříšky a sušené ovoce. Nejlepší je vše smíchat do jednoho pytlíčku. Oříšky mohou být i solené. Tento „vynález“ jsem se naučila od Švédů. Na výlety si berou slané pochutiny proto, že když jdete celé dny, potíte se a ztrácíte sůl.

Vodu si můžete po celou dobu nabírat z potoků a řek. Chuťově je opravdu výborná. Po návratu se určitě zařadí na seznam věcí, které vám budou chybět.

Bastu aneb sauna na švédský způsob

Vzhledem k tomu, že po cestě není možnost nějak se umýt, využívají Švédové jiné možnosti očištění – saunování. Po několika dnech strávených venku a neustálé zimě propadnou kouzlu saun i ti nejotrlejší.

Před celým procesem se musíte pořádně opláchnout vodou. Pokud tak neučiníte, mohlo by se stát, že vás někdo ze sauny vyhodí. Poté už si užíváte zaslouženého tepla. Vypotíte všechnu špínu a uvolníte zmožené svaly. V blízkosti se takřka vždy nachází vodní tok, po sauně se tedy můžete zchladit v nedalekém potoce nebo řece. Tuto možnost opravdu doporučuji, člověk se pak cítí jako nový. Teď to možná zní děsivě, ale jakmile to jednou vyzkoušíte, jste schopni do řeky vlézt až po krk klidně šestkrát během jednoho večera. Saunování vaše tělo i mysl uklidní. Neskutečně dobře se poté usíná. Během celého procesu je nutné doplňovat tekutiny, nejlépe vodu, ale častěji jsem tedy viděla účastníky v sauně s plechovkou piva. Stydlivějším povahám doporučuji vzít si s sebou větší ručník. Sauny jsou po většinou smíšené.

Za mě se nejlepší nachází v kempu Abiskojaure STF. Důvodů je hned několik. Stanovat se sice v národních parcích nesmí, tady se ale nachází kemp, takže za poplatek to není problém. Sauna stojí asi 50 metrů od klidného slepého ramena řeky, ke kterému vede krásný dřevěný chodníček. Z tepla tedy ujdete jenom kousek, osvěžíte se a za chvíli jste zase zpět v teple. Protože kemp leží asi 12 km od cíle kousek od cesty, není zde většinou přeplněno. To se třeba o sauně v Abiskojaure říct nedá.

Párty za odměnu

V cíli cesty v Abisku na vás čeká závěrečná oslava. Na konci vám všichni tleskají a gratulují. Po posledním získaném razítku do „trekking pasu“ vám organizátoři dají památeční medaili a nášivku. Milé je, že všechny úspěšné „finishery“ vyvolávají jménem. Na této stanici si také vyzvednete své zavazadlo, které jste před startem odeslali.

Večer si pak můžete dát pivo, půllitr za krásných 75 SEK, a k jídlu jakýsi burger se sobím masem nebo falafelem. K dispozici je i čaj, káva, víno a další pochutiny, opět ale za švédské částky. V Abisko STF stojí také kamenný hotel, kde se nachází sauna, obchod s potravinami, vybavením, suvenýry a oblečením. Jak jinak než od Fjällrävenu. Ubytovat se můžete v chatkách nebo stanech. Za tohle se samozřejmě také platí. Ve stanici najdete i několik stánků, například od firmy HanWag, ve kterém vám naimpregnují boty. Můžete si zde vyrobit nožík, vyřezat švédského dřevěného koníka nebo si pořídit tetování. Na to si ovšem pěkně počkáte. V Abisku pořídíte lístek na autobus, který vás odveze na letiště do Kiruny. Pokud zde budete nocovat, objednejte si na příští ráno snídani. Podává se formou švédských stolů a nabídka je vskutku bohatá.

Rady na cestu

S sebou si vezměte repelent proti komárům a špunty do uší. Někdy je vítr, případně lidé z ostatních stanů, dost hlasitý a vyspat se opravdu potřebujete.

Holky, deodoranty, šampóny, make-up… všechno nechejte doma. Nikdo to neocení a do sprchy se stejně nedostanete. Myslím, že budete rády, když si po celém dni na cestě lehnete do spacáku. Maximálně si přibalte do batohu vlhčené ubrousky, třeba ty na intimní hygienu. Nezapomeňte, že po použití patří do trash bagu.

Obutí

I když je cesta většinou měkká nebo kamenitá, opravdu bych nedoporučovala tenisky. Tedy pokud se zrovna nechystáte trasu nalehko proběhnout jako ultra maraton. Vezměte si raději pohorky, nejlépe s membránou Gore-tex. Už jen proto, že narazíte na několik potůčků a řek, které budete muset přebrodit. A ať už chcete nebo ne, ve Švédsku v létě často prší a všude je bahno. Přece jen tudy projde zhruba 2000 účastníků akce. Navíc poslední, co byste na Fjällräven Classic chtěli, je obouvat se ráno do promočených bot. Boty si před trekem určitě ozkoušejte a prošlápněte. Rozhodně nechoďte v nových.

Po letošní zkušenosti už bych si znovu nevzala své La Sportiva Trango S Evo GTX. Ony to jsou sice solidní pohorky, které skvěle zpevní kotník, na trek mají ovšem zbytečně tvrdou podrážku. Spadají do kategorie C, což v praxi znamená, že botu rukou ani neohnete. Špatně se v nich chodí v lehkém terénu. Po nějakých 25 km vás začnou dost pálit chodidla a každý krok bolí. Místo po krásných dřevěných chodníčcích pak raději volíte cestu rašeliništěm. A když vám do nich nateče ještě voda, nevysušíte je. Pak vám nezbyde nic jiného, než dojít jako můj přítel posledních 20 km v nazouvacích gumových pantoflích.

Do pohorek doporučuji pořádné tlusté ponožky. Pokud to jen trochu půjde, sundejte si na každé delší přestávce boty i ponožky. Zabráníte tak přebytečnému pocení a boty aspoň trochu vyvětrají. Vlhkost je váš úhlavní nepřítel, neb má na svědomí puchýře a otlaky. Na začátku to budete považovat za nesmysl, ale za pár dní se budete těšit na to, až si sednete, shodíte batoh a sundáte boty. Ovšem tato metoda nejde praktikovat úplně vždy. Třeba když přes vaši hodinovou přestávku na oběd silně prší.

Oblečení

Kalhoty od Fjällrävenu z materiálu G-1000 sice ochrání před větrem, odolají lehkému deštíku a rychle schnou, nicméně i přesto je potřeba vzít si ještě jedny, ideálně s membránou nebo zátěrem, které přes ně můžete rychle natáhnout. Lehký deštík ve Švédsku nezažijete. Spíše se připravte na prudký liják, který potrvá i tři dny.

Bunda Keb Eco-Shell je skvělá, nepromokne a výborně chrání před větrem. Když začne pršet, nesmíte zapomenout zavřít všechny kapsy. Teď to zní jako hloupost, ale když jste nevyspaní a jdete už několikátý den, některé věci vám prostě hned tak nedocházejí.

Vezměte si s sebou péřovku, která se hodí zejména během studených večerů nebo při přestávkách. Zbytečně díky ní neprochladnete. Co se týče tepelného komfortu, vycházejte vždy oblečeni tak, aby vám byla mírná zima. S patnáctikilovým batohem se zahřejete opravu rychle.

Mimochodem, na cestu opravdu stačí jen dvě trika, jedno na spaní a druhé na den. Nejlepší jsou ta z merino vlny, neboť až tolik nezapáchají a hřejí i když jsou mokrá.

Pár poznámek závěrem

Na Fjällräven Classic vyrazte nejlépe ve dvojici, abyste se mohli podělit o spaní a vaření. Před cestou si všechno ještě zkontrolujte a batoh správně přebalte.

Nezapomeňte si směnit koruny z českých na švédské. Skoro všude se sice dá platit kartou, některé checkpointy však tuto možnost nenabízejí. A co když zrovna tady budete potřebovat kávu nebo čokoládu, že? Setkali jsme se také s tím, že někde hotovost nevrací. Při tolika lidech je totiž těžké mít dostatečnou zásobu drobných. Poblíž navíc není žádný jiný obchod, kde by si organizátoři mohli rozměnit.

Stanice Abisko STF patří k nejlepším místům na Zemi, ze kterých se dá pozorovat polární záře. V letních měsících se zde bohužel úplně nestmívá, a tak jsme tento přírodní úkaz neviděli.