Hořící nebe aneb pár řádků o výstupu na Huandoy
Marek Holeček | Radoslav Groh
Snažím se zrychleným dýcháním vehnat do plic více vzduchu, spíše však připomínám rybu na suchu. Otvírám naprázdno pusu, aniž by přišlo jen o špetku víc kyslíku. Hnusný pocit dusit se, ještě ke všemu dobrovolně. Proč tedy? Vždyť je to jen začátek řetězu, kdy za pár hodin bude hůř. S přibývajícími obtížemi nastanou ještě daleko těžší časy. Je to nerozum, čistá neschopnost vybavit si předchozí zkušenosti, nebo masochizmus s hloupostí? Či jde o vášeň povýšenou o vědomí, že pro nové kroky je potřeba tvrdých obětí? Ty mohou přinést zážitek, případně posun osobní a někdy i inspiraci pro ty další…
Na druhou letošní výpravu do Peru jsem odlétal s lehkým deficitem. Nešlo ani tak o fyzickou schránku, ale psychiku, která mi posílala signály únavy. Není se čemu divit. V zimě jsem lítal mimo domov po přednáškách, zalyžoval si v Alpách, zalezl pod tropickým sluncem v Thajsku. Připadal jsem si jak hadr na holi. Následovalo šest týdnů na jarní výpravě do Nepálu. Než jsem se znovu nadechl, už zase sedím v letadle a mířím do jižní Ameriky. Pravda, v předchozích letech jsem jezdil i více. Teď však byla pevnost hráze atakována a hrozilo její protržení. Dva proudy šly proti sobě. Chuť zůstat doma na skalkách a užívat si rozžhavené léto, nebo se opět vrhnout do období vrcholící zimy na druhé polokouli? Výběr připomínal dvě znesvářené armády, které zamračeně na sebe hleděly, dlouhý den versus krátký, teplo nebo zima, pohoda či strádání. Nakonec zvítězil slib přátelům. No a ten byl, že letíme…
Noha míjí druhou. Pomalu stoupám svahem. Hlavou probíhají obrazy posledních dní. Přílet do Limy, nasávání atmosféry krásné země s milými obyvateli, aklimatizace na okolních štítech, postupné natěšení na lezení. Mačky už skřípají, jak se jejich hroty zahryzávají do firnu. Mráz i skřípot přidávají na intenzitě. Jako by ten neviditelný virtuóz Stradivari stále víc napínal kolíčkem strunu houslí. Po očku stále hledím, kam až musíme dnes dojít. Místo bivaku leží na úpatí stěny a rozhodně se nedá říci, že by tam čekal hotel Savoy. Je to nehostinné místo v rozbitém ledovci, takový vodopád ledu, který někdo začaroval do chvilkové strnulosti. Můj parťák Ráďa šlape v tichosti pár kroků přede mnou. Co se jemu asi teď honí v mysli, to ví jen Bůh. Nakonec stavíme stan u čela kaskádovitých trhlin, které nás trochu chrání před případným pádem lavin a kamenů.
Ze všech možných variant nakonec ukázal prst na východní stěnu Huandoy Norte. Jednalo se o volnou linii středem vedoucí přímo od ledovce až k vrcholu. Jednoduše krásná a přírodní linka, jež nás zlákala k průstupu. Před startem jsem pečlivě sledoval denní rytmus ve stěně, včetně detailů míst, kterými polezeme. Dobře vím, v jakých časech nejčastěji padají kameny i led, kterým se musíme ze zištných důvodů vyhnout. Dále běh slunce i vítr, který čechrá sněhový vlas hory. Posloužil mi k tomu teleobjektiv postavený na stativu uprostřed terasy refugia Peru, který by snad dokázal přes soustavu lup přiblížit i blechu na Měsíci. Samotná bouda se nachází přímo pod majestátním amfiteátrem tří vrcholků Huandoye a Pisca. Strategické místo s parádním výhledem.
Stejným objektivem, kterým jsem se díval minulé dny, nás teď jistě filmuje a sleduje „Galas“, neboli Tomáš Galásek. Je to můj letitý kámoš, skvělý filmař a paparazzi na mnoha mých předchozích výpravách. Má oproti nám jednu nespornou výhodu. Když mu začne být zima a natáčení ho přestane bavit, zaleze dovnitř, dá si pivo, teplou sprchu a půjde spát na palandu. Nicméně propásnout záběry také nesmí, jinak nevznikne film, kvůli kterému jel až sem na konec světa s námi. Přistihl jsem se, že mu vlastně ani nezávidím. Vždyť on jako první ví, respektive vidí, co se s námi děje. Z toho se nelze myšlenkami vyvázat. Kus obav a dramatu na něj prostě do údolí přenášíme, aniž by měl možnost cokoliv s tím dělat.
Následující ráno začínáme lézt hned s úsvitem. Jsem lehce zatuhlý z noci, ale za chvilku se již zahřívám. Stěna se začíná po chvilce narovnávat a sněhové pole přidává s nalezenými metry stupeň po stupínku na strmosti. Firn se pomalu mění v led, na řadu přicházejí skalní prahy. Po dvou hodinách souběžného lezení dobírám Ráďu v místě, kde nad námi ční souvislá 150 m vysoká skalní bariéra. První klíč k průstupu a zároveň vstupenka do dalšího tisíce metrů nad hlavou. Buď se zadaří a budeme moci dál, nebo se sklopenýma ušima pomažeme zase dolů. Vše probíhá jak ve zpomalené grotesce.
Snažím se postupovat co nejrychleji, jelikož z vrchu padají šutry různých velikostí. Znamená to prolézt vždy až k místu, kde skála tvoří převis, pod který se dá jakžtakž schovat. Přesto jsem pomalý jak šnek a do toho funím díky výšce i hrůze, která mi ještě více mačká plíce. Skála je docela kompaktní a kvalitní. Lezení nyní vyžaduje veškerou moji pozornost. Naprosto z mysli vytěsňuji padající „nazdárky“ a soustředím se jen na pohyb. Šance vyhnout se něčemu, co vrčí a letí na vaši hlavu rychlostí víc než sto kilometrů v hodině, se stejně téměř rovná nule. S velkým úsilím se sotva držím na skále. Prostor na rychlý únik nezbývá, musím přijmout empirii osudu.
Přemítám v hlavě, jakou že smlouvu mám uzavřenou s všemohoucím a hlavně zda je stále v platnosti. Tolik skutečnost. Průstup touto střelnicí trval dlouhé vteřiny, nekonečné minuty, útrpné hodiny. Nakonec jsme první problém vyřešili, cesta dál se otevřela. Paradoxně dolů se zase uzavřela. Pokud jsme tedy nechtěli opětovně pokoušet štěstěnu, která nám přesmíru do této chvíle přála. Teď přišel na řadu dlouhý traverz druhého ledového pole, které v jejím levém horním rohu navazovalo na takové mixové esíčko. To začínalo výrazným skalním schodem, kudy bylo třeba šikovně proklouznout do pokračujícího sevřeného koutu. Ten na nás mával visícími ledovými smrkanci, připomínajícími píšťaly varhan.
Bylo jasné, že další hádanka Huandoye stojí přímo před námi. Téměř kolmá skála a na ní krusta ledu. Samo sebou jsme toužili zaseknout cepín co nejvíce do masy ledu. Jenže ten tam nebyl a skála moc chytů také nenabízela. O jištění raději ani nemluvě. Občas se nějaké povedlo založit, ale spíše hrálo roli placeba, že nelezu čisté sólo. Lano v té chvíli tvořilo pouze ozdobný doplněk, podobně jak motýlek u fraku.
Naštěstí slunce zašlo za kopec a mráz začal zamykat do své náruče veškerý pohyb ve stěně. Aspoň něco. Už nebudou létat šutry. Zároveň se tím naklonil čas i nám. Museli jsme začít přemýšlet a hledat místo pro další bivak. Jsme v horní třetině celého výstupu, která je nesmlouvavě strmá, ale dolézt na hřeben jednoduše nestíháme. Představa, že budeme stát na nějaké malé poličce celou noc, připomínajíc dvě ztuhlé trubky, nebyla kdovíjak lákavá. Zkouším popolézt o pár desítek metrů výš v naději, že se objeví nějaký zázrak v podobě dobré police. Opodál je však stejné prd. Nedá se nic dělat, sděluji Ráďovi: „Musíme bivakovat zde“. Oba máme úsměv po kyselém citrónu. To je vše, co můžeme dělat. Jsou tu dvě plošinky velikosti sedátka židle asi dva metry šikmo vzdálené od sebe. Privátní místečko pro každého z nás s dírou pod nohama. Je potřeba trochu větší představivosti, aby v tom naše oči spatřili ložnice pro následující noc. Pravda, pořád lepší než drátem do oka.
Teď jediný soustředění je rychle se zajistit, zalézt do spacáku, než nás rozklepe zima, sednout na zadek a uvařit pití. Noc bude dlouhá a nepřátelská. Celý cirkus proběhne poměrně rychle. Vzápětí už každý z nás přes malý otvor ve spacáku dýchá chladnoucí vzduch a pozoruje světelné divadlo, které rozehrálo na horizontu zapadající slunce. Tahle krvavě nachová show jako by neměla konce. Jedná se o výjimečný úkaz, který jsem ještě v téhle podobě nikdy neviděl. Běžně se v horách slunce přehoupne přes horizont a bez velkých prodlev přichází tma. Tady ne.
Dlouhé minuty poté, co žhavá koule zmizí, stále dál ozařuje rudými paprsky kulisy hor. Ty vypadají v této záři, jako kdyby je zachvátil obrovský požár. Nádherná podívaná, která nám je dopřána jen díky tomu, že se nacházíme v pohoří Cordillera Blanca, které se rozkládá nedaleko od pobřeží Pacifiku. Jednoduše z výšin šesti tisíc metrů najednou pohoří prudce spadá dolů až k hladině oceánu, což má za následek pomalé zhasínání světla na jevišti. No a teď rychle usnout. Mám ozkoušené, že na začátku lze rychle nabrat pár minut tvrdého spánku, kterou vstříkne do žil anestezie únavy z denního maratonu. Později člověka probudí chlad a nepohodlí. Všechno začne tlačit, zadek zdřevění, v nohách začne mravenčení a záda bolí víc, než kdybych nosil měsíc pytle s pískem. Nedá se tomu uniknout, lano mě poutá ke skále, takže žádný velký pohyb mi není dopřán a pod nohama zeje díra až na ledovec. Taneční sál to prostě není.
Konečně přichází úsvit. Koukám nad sebe, kde Ráďa začíná vařit vodu. Vzápětí se ozve řev, když si půlku nádoby nalije do zavěšené boty. Aby toho nebylo málo, nějaký škarohlíd pošle od vršku ledovou hroudu. Ta se naštěstí kousek před námi rozdělí na drobnější kusy. Jedna část mě zasáhne do zad, vyrazí mi dech a připomene, že musíme dolézt na vršek co nejrychleji, než spadne něco většího a rozmázne nás v mastný flek. Teď nás dělí od vrcholového hřebene necelých 300 výškových metrů terénem, který není již technicky kdovíjak náročný. Jedno místečko s mixovým úsekem a pak v podstatě jen hodně strmý firn střídající se s ledovými pasážemi. Nemělo by nás již nic zastavit, ale je jasné, že žádný fofr to nebude.
Začínáme lézt a metry s podivem rychle odsýpají. O tři hodiny později prolézáme poslední sněhový úsek, který při pohledu z údolí připomíná nařasenou sukni. Pod námi je celá expozice stěny a kolem vyrostlo celé kouzelné pohoří, na jehož vršky neznámý cukrář posadil čepice z cukrové vaty. O dvacet minut později, něco málo před polednem, již stojíme s úsměvem od ucha k uchu na vršku Huandoye. Následuje dalších 6 hodin sestupu a nekončícího slaňování, abychom se opět po 55 hodinách mohli pozdravit s našimi kamarády na refugiu Peru.
Příběh je u konce. Nová cesta vede středem východní stěny Huandoye Norte a nese od této chvíle název BOYS 1970. Je především věnována českým horolezcům, kteří toho roku zahynuli při zemětřesení na úpatí Huascaranu, který spustil ze svých srázů smrtící lavinu. Jejich sen se rozplynul, jako prvním obětem toho dne, aniž by si jediný z nich stačil uvědomit, co se děje. Však během následujících pár minut, vyhaslo v údolí dalších 70000 lidských životů. Je to připomínka vrtkavosti či pitoresknosti bytí, kdy jedni mají štěstí bez přičinění a druzí, aniž by udělali viditelnou chybu, během pár sekund o jakoukoliv možnost přicházejí. Věnujme jim pár chvil v našich myšlenkách a uctěme jejich památku.
Těbůh Maara
OČIMA KLUKA Z KRKONOŠ
To už je let. Bylo to v předvečer Jizerské 50. Mamka si připravovala lyže a při tom mi vyprávěla o horolezcích, kteří zahynuli pod Huscaranem. Smutný příběh. Vzpomínala, jak tvrdě trénovali, komplikovaně sháněli potřebné prostředky a vybavení, jaké problémy jim způsobila normalizace… Ale hlavně mi vyprávěla o jejich snu vytyčit na krásné vrcholy peruánských And nové cesty.
Když se letos naskytla možnost odjet s Márou do Peru, měl jsem obrovskou radost. Krásné hory, skvělý parťák, prostě paráda. Příští rok to navíc bude 50 let od osudného zemětřesení, bylo tedy skvělé pokusit se o nějaký hezký prvovýstup a zároveň tak připomenout příběh kluků z expedice Peru 1970.
Stěnu jsme dlouhé hodiny pozorovali, hledali její slabiny, snažili se odhadnout její rozmary a najít v nich určitou pravidelnost. Bylo to zvláštní. Byla až podezřele klidná, jako by spala. V hlavě se mi honily vzpomínky na divokost Nanga Parbatu stejně jako sutiny, které o pár kilometrů níže pohřbily tábor našich předchůdců. Nějak se mi to nezdálo, ale o to více jsem se těšil, až to všechno propukne.
Vlastní výstup nám pěkně odsejpal. Mára jel jak mašina a s přehledem se popasoval s náročnými skalními bariérami v první polovině stěny. Svým pachtěním jsme však horu probudili a ta na nás spustila přívaly kamenných lavin, mezi kterými jsme horko těžko zvládali kličkovat. Když se nám podařilo prostoupit skály, už to bylo lepší. Svižně jsme přeběhli firnové pole a dali se do hezkých délek ledového lezení.
Bivakovali jsme na skalním hřebínku. Pod nohy jsem si natloukl ledovou kotvu, opřel se o skálu a sledoval červánky nad Huascaranem. Krásné počasí, bezvětří, teplo, hotová idylka… Ráno nám hora prostřednictvím padajícího ledu však dala najevo, že je načase, abychom už vypadli. Do koruny stěny to bylo ještě asi 6 délek pěkného lezení. Na vlastní vrchol jsme už šli radostně a hlavně nalehko. Sestup se vlekl, hora nás vůbec nechtěla pustit. Do cesty nám postavila trhliny, slaňovaní z pod zubících se séraků a finální kamennou kanonádu na rozloučenou.
Příběh kluků z expedice Peru 1970 pro mě znamená opravdu hodně. Byli to skvělí horolezci, sportovci, lidi, kteří měli velký sen. Šli za ním až na kraj světa a zaplatili za něj tu nejvyšší cenu. Mrzí mě, že jim hory nedaly možnost pořádně ukázat, co se v nich skrývá. My příležitost dostali, a to včetně rance štěstí, díky kterému se nám podařilo vylézt pěknou novou cestu.
Byl jsem se podívat přímo tam, kde stál tábor expedice. Je to krásné místo, odkud se otevírá nádherný výhled na Huandoy, Huascaran i další obry. Při představě, že bych se odsud už nemusel nikdy vrátit mezi věže Skaláku, do Jizerek, Krkonoš, mi bylo dosti ouzko…
Radar Groh
BOYS 1970
- Huandoy Norte 6360 m n. m. – východní stěna
- Cordillera Blanca, Peru
- M6, WI6, ED+, 1200 m
- Radoslav Groh a Marek Holeček
- 7.–9. 8. 2019