Horské dobrodružství na rovníku

Letošní „dovolená“ byla trochu jiná, než jsme se ženou zvyklí. Místo levné a hornaté Asie jsme se tentokrát vydali do rovníkové Afriky. Keňa nás zaujala především možností vidět a zažít opravdové safari. Stádo slonů vám holt v Čechách přes cestu nikdy pochodovat nebude. Nebyl bych to však já, kdybych i zde nevymyslel nějaké to horské dobrodružství. Původní plán vylézt na nejvyšší horu kontinentu – Kilimanžáro – se vypařil jako pára nad hrncem hned poté, co jsme zjistili, že tahle sranda stojí tisíc dolarů. Poměrně slušnou záplatou však byl národní park Mount Kenya se stejnojmennou horou, která je zároveň nejvyšším bodem v Keni.

Plán jsme měli vymyšlený tak, že tuto horskou etýdku vložíme mezi dvě safari, abychom si od zvířátek trochu odpočinuli. K Sirimon Gate jsme dorazili pozdě v noci, takže nám nezbývalo nic jiného než se utábořit přímo před branou do národního parku. Noc proběhla celkem v pohodě, když tedy pominu příhodu s párkem zeber, které se přišli podívat, kdo jim to tady straší.

Ráno jsme zaplatili povinné permity, které místní rangeři vydávají na tři dny. Přesněji tedy na rovných 72 hodin. Pokud vymezený čas překročíte byť jen o jedinou minutu, platíte extra den. Chtěli jsme hned vyrazit na cestu, zastavil nás však ranger s otázkou, kde jako máme nějakého průvodce. Následovala asi hodinová „debata“ o tom, že chceme jít sami a že nikoho nepotřebujeme. Dotyčný nám na oplátku neustále vysvětloval, že bez průvodce to nepůjde a že jestli chceme, tak nám někoho sežene. Bohužel jsme tuto argumentační bitvu prohráli, a to si myslím, že umím smlouvat docela dobře. Nakonec nám byl přidělen jistý chlapík jménem Alex. Jedinou naší útěchou mohl být fakt, že jsme cenu vyšponovali extrémně nízko. Zaplatili jsme pouhých 3000 šilinků, tedy zhruba 30 dolarů.

Úvodní etapa nebyla nikterak náročná. Až do prvního kempu nazvaného Old Mose‘s camp ve výšce 3350 m n. m. jsme šli po asfaltové silnici. Jedinou překážkou tak zůstaly naše těžké batohy. Po cestě jsme se vyfotili u oprýskané cedule poukazující na překročení rovníku. Kdyby nám to však Alex neřekl, vůbec bychom tomu zrezivělému kusu plechu nevěnovali pozornost. Odpoledne přišel déšť. Jak jsme posléze zjistili, to se zde děje s železnou pravidelností každý den.

Ráno jsme kvůli počasí vyrazili o poznání dříve. S rozedněním jsme opustili tábořiště a vydali se vstříc bažinám. Těmi vedla naše cesta skoro celý den. Člověk si musel dávat pozor, aby mu v občasném bahnu neuvízla bota. Pomalu jsme nabírali výšku, s čímž se také začalo trochu ochlazovat.

Zdejší krajina je pro nás Evropany poměrně exotická. Různé druhy tropických sukulentních rostlin, v nižších polohách všudypřítomné opice a poměrně velké vlhko přestavují úplně jiný horský zážitek, než na jaký jsme doposud byli zvyklí. Krátce po obědě jsme dorazili na tábořiště Shipton’s Camp ležící 4240 m nad hladinou moře. Jakmile jsme postavili stan, začalo pršet. Po chvíli se prudce ochladilo a déšť se proměnil ve sníh. Celé odpoledne jsme trávili vařením, odpočinkem a psychickou přípravou na zítřejší galeje.

Budíček zazvonil v nelidské dvě hodiny v noci. Ranní rutina se v tuto noční hodinu stala dosti nesnesitelnou a bolestnou záležitostí. Chvíli před třetí jsme však poslušně nahodili batohy, zapnuli čelovky a vyrazili na cestu. Zima, sníh, tma a myšlenky na odpočinek. Takto by se daly popsat následující dvě hodiny, než jsme před finálním vrcholovým útokem odložili batohy. Ve výšce kolem 4700 metrů jsme se už docela zadýchávali. Vždy pár kroků a dva tři pořádné nádechy.

K vrcholu Point Lenana (4985 m), což je nejvyšší bod masivu Mt. Kenya, který se dá zdolat bez lezecké techniky, nám zbývalo posledních několik desítek metrů. Tady vše začínalo gradovat. Zima, únava, náročnost terénu. Jeden by si dokonce mohl myslet, že poslední úsek byl skoro dvojkový terén. Dáša se rozhodla pro otočku k batohům. Nic se prý nemá přehánět a jistota kroku jí prý opustila už dávno. My s Alexem jsme byli za další čtvrthodinku nahoře.

Zrovna začínalo svítat a slunce krásně olizovalo nejvyšší vrchol Batian (5199 m), který jsme měli před sebou jako na dlani. Pár povinných fotek a rychle za zbytkem výpravy dolů. S přicházejícím sluncem se citelně oteplilo. To jsme samozřejmě uvítali a začali ze sebe postupně svlékat oblečení, které jsme na sebe v průběhu výstupu postupně vrstvili. Po nahození našich milých batohů jsme začali sestupovat.

Cesta vedla nejprve příkrým kamenným polem, které navíc bylo pod deseti centimetrovou vrstvou sněhu, což celý postup značně znepříjemňovalo. Kolem desáté jsme dorazili do kempu Roadhead. Po krátké úvaze jsme situaci přehodnotili a pokračovali dále. Když dnes dojdeme ještě o kus dál, tak bychom mohli k výstupní bráně dorazit v limitu 72 hodin a nemuseli bychom platit nic navíc. Myšlenka pěkná, ale asi po hodině jsme jí začali proklínat. Únava dosáhla téměř sta procent a my se vpřed plahočili krok za krkem.

S naklesanými metry se zase začínala měnit krajina. Sníh zmizel, ubylo skal a kamení a my se zase ocitli v tropickém horském bažinatém pralese. Na tábořiště jsme dorazili opravdu z posledních sil. Jediné, co nás v tu chvíli zajímalo, byla teplá polévka a spacák. Navíc stejně začínalo zase poprchávat, takže Alexův návrh dorazit to ještě dnes, když do cíle zbývalo necelých šest kilometrů po dobré cestě, nepřicházel v tu chvíli vůbec v úvahu.

Ráno jsme brzy vstali, sbalili stan a vydali se na poslední úsek našeho dobrodružství. K bráně jsme dorazili dokonce s dostatečným předstihem. Zelený oficír nám zkontroloval permity, zjistil, že z nás už nic nekápne a pustil nás dál. Jelikož to bylo do vesnice ještě nějakých 25 kilometrů po prašné cestě, přivolali jsme pomocí našeho průvodce nějaký odvoz a rychle se tak přemístili do Chogorie, odkud jsme už mohli nasednout na autobus zpátky do Nairobi.

Kdo by to byl čekal, že na rovníku se dá zažít takovýto krásný horský trek okořeněný povedeným výstupem skoro až ve velehorských podmínkách? Já určitě ne. Každopádně pokud vaše srdce bije pro hory a vy nevíte co s dovolenou, zvažte vedle všech „profláklých“ Nepálů a Jižních Amerik i Keňu. Jistě nebudete litovat.