HUDY lidé – 1. díl: Extrémní bikerka Jiřina Lípová z HUDY Strakonice
Jak by ses nám představila?
Jsem ze Strakonic. Mám ráda aktivní pohyb a pobyt v přírodě. Většinu volného času věnuji sportu – kolo, lezení, vysokohorská turistika, v zimě běžky a skialpy. Snažím se i trochu běhat. Když zbyde čas, čtu knížky, hlavně přes zimu. Moc se mi líbí knihy od amerického spisovatele Noaha Gordona. Ráda si přečtu cokoliv, co je pro mě zajímavé.
Jak dlouho už v HUDYsportu pracuješ? Co tě na tvé práci baví?
V HUDYsportu jsem asi 10 let. Sortiment i práce jsou blízké mým zájmům. Je fajn mít kolem sebe podobně smýšlející zákazníky, pohovořit s nimi, vyměnit si zkušenosti, poradit. Vždy mě potěší zpětná vazba spokojeného zákazníka.
Vím o tobě, že jsi vášnivá a dokonce extrémní bikerka. Ke kolu jsi přešla po dlouholetém lezení. Mám kolem sebe spoustu lidí, kamarádů, kteří také přechází z lezení na kolo. U někoho to je ztrátou motivace u jiného z časových důvodů. Jak je to u tebe?
U mě to zapříčinily úrazy, které mi vždy návrat k lezení trochu odsunuly a koupě nového kola s odpruženou vidlicí, takže jsem konečně mohla do pořádného terénu. To bylo před devíti lety. Zkusila jsem i pár závodů, docela s úspěchem. Hlavně jsem si užívala atmosféru kolem sebe, to bylo na závodech nejhezčí.
| Jiřina Lípová (52 let)
Dříve lezkyně, nyní bikerka. Za sebou má několik extrémních cyklistických závodů jako Loudání českou krajinou (800 km) nebo závod 1000 mil. V tomto závodě dojela do cíle za 16 dní, přičemž závod dokončily jen 4 ženy. Obsadila 83. místo ze 156 závodníků. Pracuje v HUDYsportu Strakonice již 9 let. |
Také jsem poznala spoustu nových kamarádů. S lezením jsem nikdy úplně nepřestala, ale nedají se stíhat dvě věci naplno. Kdybych se chtěla vrátit na svoji předchozí lezeckou úroveň, musela bych kolo silně omezit a to se mi nechce. Tak jsem si řekla, že polezu lehčí cesty jen tak pro radost.
Teď mi to moc nevyšlo. Celou zimu jsem chodila pilně na stěnu, ale v půlce března jsem si natrhla kolenní vaz a teď mám zase problém s prstama z Mílí (nějaké skřípnuté nervy, časem se to srovná). Tak to vypadá zase na tu horolezeckou stěnu.
Chystáš se k lezení vrátit?
Lezení mě baví pořád, jen mi to teď časově nevychází. Vždycky jsme jezdili spíše na písky. Letos jsem si koupila nová poloviční lana, tak bych ráda do hor na něco lehčího nebo na delší sportovní cesty, ale tuhle sezónu už to asi nestihnu. Mám alespoň motivaci na příští rok, a také čas něco naplánovat a potrénovat přes zimu. Přece nenechám lana zahálet 
Jak už jsem nakousnul, jsi extrémní bikerka. Před nedávnem jsi jako 9. žena v historii dokončila extrémní závod na 1000 mil. Mohla by jsi nám celý závod trochu přiblížit?
Závod založil extrémní biker Jan Kopka a je pro všechny, kdo se pohybují vlastní silou (běžci, chodci, bikeři, koloběžkáři). Je to závod se samozabezpečením, to znamená, že každý si veze vše potřebné plus balíček „poslední pomoci“ sám. Cílená pomoc z venku je zakázaná. Trasa vede po turistických značkách, z velké části mimo civilizaci. Na Slovensku vnitrozemím a v Čechách kopíruje severní hranici. Je to pořád nahoru a dolu, o převýšení není nouze. Všichni ji mají nahranou v GPS a musí ji dodržet. Pro mě byly nejhorší úseky, kde se muselo hodně tlačit nebo i nosit kolo. Nejsem žádný silák a dost mě to zpomalovalo. Všichni měli hrůzu z medvědů, já z brodů. Bála jsem se, že odplavu i s kolem. Brody byly tři, ale u všech mi někdo pomohl a já mohla pokračovat. Že bych to zabalila, mě nenapadlo ani jednou. Byla jsem pevně rozhodnutá, že pokud vydrží zdraví a technika, udělám vše pro to, abych se dostala do cíle.
Za faktem, že jsi závod dojela musí stát parádní příprava v podobě mnoha a mnoha najetých km. Jak stíháš práci kombinovat s tréninkem?
Těch kilometrů zas tak moc ve srovnání s cyklisty nenajezdím. V zimě jezdím jen když není sníh, jinak jsem na lyžích. Většinu roku mám na kolo pouze víkendy, protože pracuji do 18 h a vracím se za tmy. Na míle jsem měla čas jen dva měsíce kvůli natrženému kolennímu vazu, doháněla jsem to dlouhými vyjížďkami a nakonec se mi podařilo najet přes 2000 km. Jinak ročně dám tak něco přes 4000 km, letos to snad bude 5000 km, ale převážně v terénu.
Co všechno jsi musela vézt s sebou za výbavu? Co máš osvědčené? Nějaký tip?
S sebou toho moc nevozím. Mám to vychytané z Loudání, takže mi nic nechybělo ani jsem neměla nic zbytečného. Důležité je, aby byl člověk připraven i na nepříznivé počasí a nemusel to pak zabalit kvůli tomu, že se špatně vybavil. Určitě nepromokavá bunda a kalhoty, teplejší rukavice, náhradní ponožky a něco na převlečení na noc. Já spím převážně venku, tak malý spacák, karimatku a žďárák.
Na příště bych pořídila beznosičové brašny, kolo je lépe vyvážené a o dost lehčí. Já jsem měla jednu brašnu vzadu na nosiči.
Absolvovala jsi také 800 km dlouhý závod Loudání českou krajinou. Teď dvakrát tak dlouhý 1000 miles. Co máš v plánu dál?
Jezdí se ještě jeden extrémní závod Toulání Šumavou, ten mám v plánu příští rok. Loudání je kratší, víc se tam závodí. Rozdíl je v tom, že trasu se závodníci dozví dvě hodiny před startem a jede se podle mapových listů, kde je trasa vyznačena. Více se tam bloudí. Na Mílích je větší pohoda, člověk se po trase seznámí se spoustou skvělých lidí. Každý závod má své.
S motivací nemám problém, tyhle závody mě strašně baví a moc si je užívám. Člověk má pocit absolutní svobody, kam dojede, tam si ustele, parádně si vyčistí hlavu a jediná starost je sledovat trasu a sehnat pořádné jídlo.
Moc ti děkuji za rozhovor a přeju hodně úspěchů.
Ptal se Jakub Rak z prodejny HUDY Trutnov
