Kavkazské příběhy - výstup na Elbrus

Majestátní Kavkaz, divoké pohoří pokryté trhlinami zbrázděnými ledovci, prostě láká. Mámení podlehl také náš kamarád a kolega Prokop, který se s přáteli vydal na nejvyšší z vrcholů, vyhaslou sopku Elbrus.

Pohoří Velký Kavkaz se ve své střední části o pořádný kus přesahuje hranici 5000 m. Na některé z tamních vrcholů se dá vystoupat relativně pohodlně a s velmi malou mírou objektivního rizika. Možná i proto jsme se při plánování dovolené rozhodli právě pro tuto oblast.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsme si za cíl vybrali sám nejvyšší vrchol pohoří a zároveň i celého Ruska, tedy dávno vyhaslou sopku Elbrus, jejíž západní vrchol se tyčí do výše 5642 m. Přestože kovaní horolezci s klidem řeknou, že výstup na tento „kopec“ je spíše procházkou, pro normálního smrtelníka představuje celkem bezpečný způsob, jak okusit vliv řídkého vzduchu na organismus i pocity přicházející s dosažením opravdu vysokého vrcholu. Všechny okolní hory navíc sahají jen o nějakých 1500 m níže, a tak si zde člověk připadá až nadpozemsky vysoko. Těžko byste hledali někoho, kdo by tohle nechtěl zažít.

Po absolvování cesty na Kavkaz a pokusu o Elbrus by byl hřích nepokračovat dále a nevyužít tak dobré aklimatizace. Druhým bodem programu se stal gruzínský Kazbeg (5047 m) tyčící se nad centrem horského turismu Kazbegi, respektive v originálu Stepansminda (Svatý Štěpán).

Naše šestičlenná skupinka, ze které byla výše než 4000 m n. m. zatím jen půlka, se letecky vydává do Minerálních Vod a poté taxíkem do vesnice Elbrus, která leží v údolí řeky Baksan a nachází se asi 25 km od vrcholu. Najdete v ní obchod, lékárnu, dvě hostinská zařízení a kemp u Osmana, kde se ubytovává většina turistů mířících k vrcholu Elbrusu. Koupíte zde plynové kartuše, jídlo Travellunch a jiné maličkosti.

Choulostivější povahy se můžou ubytovat v pokojích se sprchou a klasickým záchodem, tak jak jej známe u nás. Běžný návštěvník hor si postaví stan a spokojí se s dírou v podlaze kadibudky. Součástí kempu je i restaurace, ve které si můžete dát třeba typický šašlik nebo soljanku a samozřejmě pivo a vodku. Konzumovat alkohol bych však před výstupem nebo během aklimatizace nedoporučoval v míře větší než jedno či dvě piva k večeři.

Restaurace představuje ideální místo pro porady o dalším postupu a výměnu zkušeností s ostatními. My jsme sem dorazili plni optimizmu, aby nám hned vzápětí skupinka Čechů popsala svoje desetidenní neúspěšné snažení o vrchol. Výstup není technicky složitý, počasí vám ale prostě musí přát i tady.

Naprostá většina návštěvníků volí jižní trasu, takzvanou normálku. V kempu setrvají několik dní, které stráví aklimatizačními výstupy v okolí. Nabízí se například jednodenní výstup na Čeget, ze kterého se otevírají krásné pohledy na oba vrcholy Elbrusu. Z vícedenních treků lze doporučit třeba cestu do sedla Irikčat, traverz do sedla Čatkava, sestup do Horního Baksanu a následný návrat zpět do kempu.

My máme jinou strategii. Horu chceme zdolat východní cestou, kterou využívají hlavně Rusové. Oproti normálce plné turistů se na ní nesetkáte téměř s nikým. Balíme tedy všechno, co jsme si přivezli s sebou, a potěšeni dobrou předpovědí počasí vyrážíme podél řeky Irik. Hned za vesnicí začíná poměrně prudké, ale nijak dlouhé stoupání. Asi po třech stech výškových metrech se cesta láme a pokračuje několik kilometrů houpavě nahoru nad řekou. Krajina je nádherná, výhledy už tady stojí za to.

Odbočujeme do doliny Irikčat a po dalším stoupání se dostáváme na první plánované tábořiště. Z kempu jsme urazili 11,5 km s převýšením asi 800 m, spát tedy budeme ve výšce 2600 m n. m. Stavíme stany a vydáváme se vstříc bezejmennému kopečku, abychom ještě před spaním nabrali nějaké ty metry. Připravujeme první travellunche a příjemně unaveni uléháme do spacáků.

Ráno se probouzíme plni nových sil po nejlepším spánku za dlouho dobu. Opravdové ticho, opravdová tma. O takových věcech si doma můžete nechat jen zdát. S dalšími metry vzhůru už žádné spaní takto příjemné nebude. Pokračujeme údolím jen velmi mírným stoupáním, když se před námi najednou vynoří první větší ledovec Irik. Koně jsou úplně všude. Pase se jich tady nejmíň stovka. Nejsou vůbec plaší, a tak se s nimi bez problémů fotíme.

Louka přechází v suťoviště. Nejprve jím prudce stoupáme podél řeky, brzy se ale kamenné pole lehce narovnává. Takto postupujeme až pod samotné sedlo. Jde to ztěžka, ale to nás nemůže odradit. Poslední prudké metry tohoto dne nás vedou přímo kolem ledovce až do sedla Irikčat, místa našeho dalšího noclehu. V číslech to dává 7,5 km s převýšením něco málo přes 900 m, nadmořská výška skoro 3600 m n. m.

Stavíme stany a jdeme se pokochat krásným výhledem na východní vrchol Elbrusu a prohlédnout si, co nás čeká v dalších dnech. Vyšlapeme přitom ještě asi sto metrů na blízký kopeček. Každý metr navíc se ale hodí. Roztápíme sníh z ledovce, vaříme a uléháme ke spánku.

Ráno jsou stany pokryté vrstvičkou ledu. Nadmořská výška už je přece jen znát. Počasí nám ovšem stále přeje. Po východu slunce se najednou otepluje o dobrých patnáct stupňů. Po snídani balíme tábor a přes malý hrbek se dostáváme k plochému ledovci.

Vypadá sice bez trhlin, ale bezpečnosti musí být učiněno za dost, a tak se navazujeme na lano. Nasazujeme mačky a vydáváme se přímo na východní úpatí Elbrusu. Ledovec je kompaktní. Jediný náznak problémů představuje ledovcová říčka, tu a tam vystupující na povrch. Nakonec ji bez problémů překračujeme a dostáváme se až na samotné úbočí hory. Prostupujeme asi 200 výškových metrů lávovým polem až k místu, kde máme naplánovaný další tábor.

Je znát, že se tady bivakuje poměrně často. Stany stavíme mezi větrolamy vystavěnými z kamení. Jeden si obskládáme sami a opět tak trošku rozproudíme krev. Protože je dost brzo, vydáváme se nahoru, abychom zase nabrali nějaké ty metry a obhlédli, kudy budeme zítra postupovat. Potkáváme ruský pár a dáváme se do řeči. Na rozdíl od jižního svahu jsme téměř úplně odříznuti od světa a už od prvního dne bez mobilního signálu. Rusům se ovšem signál podařilo najít. Dodávají nám na optimizmu příhodnou předpovědí počasí. Sestupujeme zpátky do tábora a večeříme. Čtyři kilometry a asi 300 výškových metrů je sice málo, ale s příslibem dobrých podmínek v dalších dnech to stačí. Nadmořská výška asi 3900 m n. m. Slunce zachází přímo za Elbrus velice brzy, teplota se okamžitě rapidně snižuje, a tak zalézáme do spacáků. Více či méně se nám daří spát. V noci zesiluje vítr, což je přesný opak toho, co slibovala předpověď.

Ráno je pořád dost větrno, ale zatím to není nic, čeho bychom se měli bát. Balíme a vyrážíme ukrojit další metry, které nás dělí od vrcholu. Dnešní cíl se nachází ve výšce asi 4600 m n. m. Cesta k němu vede lávovým polem místy překrytým sněhem. Připadám si zde jako v úplně jiném světě. Šedá měsíční krajina sestávající z hromady kamenů rozličných velikostí, všech to zasypané jemným šedým prachem.

Výstup jde dobře, ale vítr se ne a ne utišit. Postupem času naopak začíná zesilovat. Dostáváme se na rovnou plošinku ve výšce asi 4350 m n. m. a po poradě se rozhodujeme rozdělat tábor přímo tady. Pokud se počasí zlepší, čeká nás zítra vrcholový den. To znamená asi 1300 výškových metrů na východní vrchol. Sestup do sedla o 300 m níže, kde odložíme bagáž, a následný výstup na vyšší západní vrchol a tedy zdolání 5642 metrů vysoké hory. Snažíme se uvařit vodu na travellunch. Za těchto podmínek už se moc nechce ani vařiči od Jetboilu. Nakonec se nám to přece jen nějak podaří, najíme se a pokoušíme se o spánek.

V noci se navzdory předpovědi počasí nezlepšuje. Vítr ještě zesiluje a přináší s sebou těžké mraky. Neochotně se rozhodujeme změnit plány a navrátit se do výchozího bodu. Stejnou cestou se vydává i skupina Rusů, se kterými jsme tábořili a kteří předchozího dne absolvovali aklimatizační výstup až na hranici pěti tisíc metrů. Počasí hold neporučíš. Než se nechat chytit v nějaké případné bouřce, raději sklopit hlavu a rychle zmizet.

Plán dne je tedy seběhnout dolů vše, co jsme zatím vylezli, v kempu se dát dohromady a vyčkat na pěkné počasí pro pokus o výstup normálkou. Dlouhý sestup je úmorný jak fyzicky, tak psychicky. Nakonec se přece jen dostáváme až do vesnice, a dokonce si ještě stíháme koupit v místních potravinách Colu. Zmordovaní usedáme do hospody na soljanku a pivo. Seznamujeme se s místním rolbařem Sergejem. Řeč se stáčí k počasí. Dozvídáme se, že to se má hned příští den uklidnit a za další dva zlepšit natolik, aby bylo možné vystoupit na vrchol. Zajímavé rozpory v předpovědi. Z jihu by to mělo vypadat dobře, z východu to byla bída. Rozhodujeme se tedy, že se hned další den vydáme nahoru.

Ráno všechno, co je podle nás na normálce nepodstatné, tedy lana, karabiny, prusíky a přilby odkládáme u Osmana ve skladu. Taxíkem se necháváme dovézt do vesnice Těrskol, odkud začíná jižní cesta. Záměrně jsem předtím opomenul její popis, abychom se k němu mohli dostat teď. Z Těrskolu se dá posunout lanovkou až do výšky 3800 m n. m. Na jedné ze dvou přestupních stanic by měl člověk zaplatit povolení vstupu do národního parku. Kde přesně, to se nám zjistit nedaří. Dokonce tady ani není nikdo, kdo by permit kontroloval. Necháváme to tedy osudu a jedeme na horní stanici Garabaši, která už se nachází na ledovci. Hodně turistů si sem jezdí udělat fotku, třeba jen tak v plavkách. To je opravdu velmi oblíbená disciplína. Pokud by vám přiblížení kabinkou nestačilo, můžete si zaplatit cestu skútrem nebo rolbou až do výšky zhruba 5000 m n. m. Lanovku jsme sice využili, ale o další služby zájem nemáme. Pokračujeme po vlastní ose.

Výstup tady připomíná pohyb po hodně prudké urolbované sjezdovce. Ve výšce zhruba 4100 m n. m. se nachází stanice Priut 11, kde se můžete za poplatek ubytovat. To jde opět mimo nás, proto pokračujeme dále a asi 4300 m n. m. stavíme stany. V rámci další aklimatizace zase nabíráme metry a dostáváme se k Pastuchovým skalám, které se nachází zhruba 4600 m vysoko. Celou cestu nás míjejí houfy sestupujících, přestože už je dosti pozdě. Vracíme se ke stanům, jíme a snažíme se nachytat poslední sluneční paprsky. Domlouváme se, v kolik započne náš vrcholový den, nastavujeme budíky a uleháme.

Rolby začínají jezdit snad už o půlnoci. Před jednou sice postupně zvoní ve stanech budíky, ale nám se to daří úspěšně zaspat. Nakonec vyrážíme o půl třetí se skluzem hodinu a půl proti plánu. S sebou bereme vodu, nějakou tu tyčinku a jinak prázdné batohy. Čelovka není potřeba, je jasno a krásně vidět. Místo cepínu si bez problémů vystačíme s trekovými holemi. Brzy zjišťujeme, že zpoždění není velký problém. Většinu lidí předbíháme, a to nejen díky kondici, ale hlavně kvůli naší mnohem lepší aklimatizaci.

Opět se dostáváme k Pastuchovým skalám. Nad nimi se terén hodně zvedá. Rovně se jít nedá, a tak pokračujeme v krátkých traverzech. Kolem jezdí rolby a skútry s turisty. Dostáváme se k dalšímu záchytnému bodu, kterým je rolba pohřbená ve sněhu asi 4900 m n. m. Dál už pokračují pěšky všichni. Cesta traverzuje pod východním vrcholem až do sedla. Oproti očekávání je i tento traverz dosti náročný. Konečně začíná svítat, i když na nás ještě chvíli svítit nebude.

Ze stínu vycházíme až v sedle. Perfektní příležitost si na slunci chvilku odpočinout, pořádně se napít a dostat do sebe trochu energie v podobě čokolády. Čeká nás posledních 300 výškových metrů a s nimi poslední ostré stoupání. V této pasáži jdou turisté s vůdci připnuti k fixnímu lanu. My je předbíháme po desítkách. Stoupání je opravdu prudké, ale nijak zvlášť nebezpečné. Brzy se dostáváme za jeho hranu. Už chybí jen posledních asi 200 m do konce s malinkým klesáním a nakonec malý kopeček převyšující naprosto všechno v celé Evropě i Rusku.

Je něco před devátou hodinou a my dosáhli cíle. Na gruzínské straně se otevírá nádherný výhled na pohoří Velkého Kavkazu, směrem do Ruska hory ustupují dlouhé rovině. Na vrcholu se mačká menší dav, a tak rychle děláme vrcholové foto a zahajujeme sestup. V řeči čísel jsme dnes až sem ušli asi 7,5 km a nastoupali přes 1300 m. Sestupovat se snažíme co nejrychleji. Nejde až tak o bezpečnost jako spíše o pohodlí. Čím déle na ledovec svítí slunce, tím víc sníh rozbředá a hůře se jde. Zdálo by se, že úspěšnost výstupu je obrovská, nicméně potkáváme hodně lidí, kteří to otáčí. Většinou kvůli špatné aklimatizaci.

Scházíme do tábora, balíme stany a pokračujeme k lanovce. Povolení opět nikdo nekontroluje. Člověk si mezi všemi těmi motorizovanými vozidly ostatně jako v národním parku ani nepřipadá. Jiný kraj, jiný mrav. V Těrskolu sedáme do auta, věci necháváme v kempu a jdeme slavit. Přestože se nám nepodařilo vystoupat východní trasou na oba vrcholy, považujeme cíl v rámci možností za splněný. V hospodě se k nám připojuje Sergej. I když se mu moc nelíbí, že jsme nevyužili jeho rolbu, tráví s námi celý večer. Nakonec nás hostí na ruský způsob.

Další den se budíme s kocovinou, a protože máme ještě spoustu času, rozhodujeme se pro výlet na již zmiňovaný Čeget. Opět cesta lanovkou a příjemná procházka. Bez batohu to je úplně jiná káva. Krásné výhledy na oba vrcholy Elbrusu, i když dnes malinko v mracích. Večer se k nám k našemu překvapení v kempu opět připojuje Sergej. Přinesl si s sebou celý batoh vodky, objednává jídlo a přemlouvá nás, abychom za ním přijeli na Garabaši. Udělá nám prý výlet rolbou. Než náš malý sedánek rozpustíme, souhlasíme.

Ráno je kocovina zase s námi, i když už ne tak hrozná. Balíme své věci a přesouváme se opět do Těrskolu a až na Garabaši. Tady nás Sergej i s věcmi nakládá na rolbu. Vydáváme se do kopce. Dnes jen v kraťasech a tenkých bundách. I takto se dá tedy pohybovat ve výšce kolem pěti tisíc nad mořem. Jako berličku k výstupu nedoporučuji, jako zážitek navíc je to pecka. Loučíme se se Serjožou a odjíždíme do Nalčiku, odkud dva naši druhové nazítří letí do domoviny.

K pokračování o cestě do Gruzie a výstupu na Kazbek předám pomyslné pero kamarádovi. Já jsem se výstupu bohužel zúčastnit nemohl. Pokud se ptáte proč, vězte, že bych vám na dlouhé pochody po turistických stezkách rozhodně už nedoporučil boty určené na ledovec. Přemohli mě puchýře a ani po delším odpočinku jsem se už do bot kvůli bolesti nedokázal vrátit.