Lezení v Macoše - srdcová záležitost
Filip Zaoral
Když se řekne Moravský Kras, jako první se mi asi vybaví skalní stěna Macochy. Jezdím sem už jedenáct let a pořád mě to nepřestává bavit. Nejde jen o lezení samotné. Hlavní roli hraje atmosféra a neopakovatelnost okamžiku. Už při příchodu na toto tiché a Bohem téměř zapomenuté místo – davy turistů si odmyslete – se u mě vždy dostaví lehká nervozita a nejistota. Obojí chápu jako něco pozitivního a snažím se z toho načerpat energii. Je to něco, co mě do lezení přímo nakopává. Fakt, že se zde dá lézt jen asi týden v roce, a to ještě se speciálním povolením, dotváří punc výjimečnosti a exkluzivity.
vzhŮRU DOLŮ
Letos jsem vybral novou linii v pravé části Macochy. Idealissima (8 UIAA) je teprve druhá cesta volně vylezená až samotného ze dna propasti. V roce 2017 jí po několika letech navrtávání prostoupili Lukáš „Asu“ Abt a pán Macochy Pavel Weisser. Měří kolem 180 metrů a sestává z osmi délek. Každá z nich je něčím specifická, ke zdárnému přelezu vám proto nebude stačit jen síla nabraná na umělé stěně. V Macoše je potřeba trochu více lezeckého umu. Především je to cit pro směr a materiál. Zapomeňte na čisté, pevné a omágované chyty. Tady se leze po mechem porostlé, místy dost drolivé skále. Určitě se také hodí trocha té odvahy. Tu budete potřebovat zejména v předposlední délce, která v podstatě není zajištěná. Padat se rozhodně nedoporučuje. To bychom ale trochu předbíhali. Pojďme na to hezky popořádku.
Dva dny před akcí je pořád nejisté počasí. Chvíli prší, pak sice přestane, ale je zase moc teplo a stěna navlhá. Každý lezec ví, že vyladit tu správnou podmínku bývá leckdy docela oříšek. U Macochy to platí dvojnásob. Nakonec se rozhodujeme, že to riskneme, a v sobotu ráno začínáme slaňovat od horního můstku. Máme asi 160 metrů lana. To by mělo stačit.
VSTŘÍC OBTÍŽÍM
Po necelé hodince stojíme na dně. Není na co čekat, a tak vyrážím vstříc první šestkové délce. Ve dvou metrech jsou erární hodiny, za kterými obhazuji starou traverzu. Po takto nachystaném jištění následuje nepříjemný bouldřík, kde je tak polovina velkých chytů volných a ta druhá zamešených. Nakonec se ale zadaří a cvakám první nýt. Chvíli na to druhý a jsem na štandu v jeskyňce. Tahám svini a dobírám kompaněra Toma.
Druhá délka je relativně krátká a jsou v ní po třech metrech nýty. Ve dvou třetinách je klíčový boulder, který vymýšlím přes vysokou levou patu. Štand je na krásné polici, takže máme prostor pro trochu oddechu. Následuje papírově nejtěžší místo celé cesty. V topu je u druhého nýtu napsána číslice osm. Sundávám ze sedáku přebytečný matroš a vyzbrojen pouze několika expreskami začínám lézt. Cvakám klíčové jištění a hledám chyty. Všude jen lišejník a holá skála. Pouze kdesi daleko vlevo tuším malou lištu. Teď nebo nikdy. Moje levačka míří napůl dynamicky ke kýženému chytu. Zamykám na plné obrátky. Překopat nohy a kříž do lepšího. Zbytek délky už stačí dát pozor na nohy a je to. Hurá! To nejtěžší by mělo být za námi.
jeskynní hotel
Čtvrtá délka nese název Endurance Wall (8-). Nádherné dlouhé lezení po nýtech v mírně převislé stěnce zakončené super štandem v malé jeskyňce, kterou prvovýstupci trefně pojmenovali Hotel Hilton. Následuje poslední délka za 8-. Naštěstí je docela krátká, zato však s úderným bouldříkem na konci, kde je potřeba se nakulit do mechovo hliněného koutku. Uff, tohle bylo docela o fous.
Začíná se na nás podepisovat únava a zima. Chybí nám jedna délka na velkou polici, kde si pořádně odpočineme. Naštěstí k vytouženému restíku vede relativně lehký terén za 5+, kde sice není žádné jištění, ale o to více zeleniny. Obhazuji stromek, zakládám friendy a čoky a doufám, že mi na vlhkém mechu neujedou kopyta. Závěrečná hrabačka v hlíně a listí a jsem u stromu. Dobírám Toma a dáváme si zaslouženou čokoládu a čaj. Nespěcháme, užíváme si místní atmosféru.
prověrka nervů
Předposlední délka je klíčem celé cesty. Nejde o fyzicky nejtěžší místo, tady naopak hraje prim psychická složka. Na celých 35 metrech se nachází jen dva borháky, a to ještě až v poslední třetině. Vyzbrojen vlastním železem a povzbuzován jističem vyrážím do útoku. Po pěti metrech v mechu a kapradí obhazuji útlý stromek a pokračuji dál. Za chvíli se dostávám do nejhoršího bodu. Stromek tři metry pode mnou a přede mnou jen holá skála.
Mozek jede na plné obrátky. Snažím se vymyslet nějaké východisko z naprosto zoufalé situace. Zakládám pochybný vklíněnec a ballnut. Balancuji na oblých stupech a držím se jen konečky prstů. Udělám dva nejisté kroky a levačkou nahmátnu nepatrnou spárku. Zakládám do ní v tuto chvíli tutový čok. Dodává mi odvahu, a tak lezu dál. Madlo, mechová lišta, nejistá noha a strom. Hurá, jsem na malé poličce se zakrslým tisem. Obhazuji ho a cítím se nadmíru bezpečně. Následuje lezení v kompaktní skále. Sice nejde dojistit, ale aspoň se se mnou nic neurve. Po pár metrech cvakám první ze dvojice borháků. Snažím se udržet chladnou hlavu a lezu pomalu a na jistotu. Druhý borhák, frend a jsem na štandu. Super, povedlo se.
Čeká mě poslední délka. Snad už to bude v pohodě. Naštěstí opravdu je, a i když je v ní jen jeden borhák, tak se dá celkem slušně zakládat. Za chvíli jsem u vrcholového stromu. Radost veliká! Máme první opakování této úžasné linie, a ještě k tomu v tom nejčistším a nejlepším stylu – on sight. U zábradlí si tiskneme pravice a balíme lana. Z povznesené nálady nás vytrhnou až nějací turisti: „A to jste jako vylezli zespodu až sem nahoru?“ Svět „mudlů“ je holt pro nás lezce občas trochu zvláštní. V tichosti balíme cajky a odcházíme k autu. Tyhle zážitky nám už nikdo nevezme.
Volné lezení není v Macoše úplně zvykem, daleko více se ze dna propasti stoupá technicky. Přečtěte si článek Macocha - svět krásy, ticha a strachu a vstupte do temného světa, ze kterého se po hodinách dřiny sice vyškrábete zmrzlí, špinaví, sedření a pořádně vybátí, ale také šťastní a plní nevšedních zážitků.