Lýkijská cesta – pestrý trek pobřežím, horami a antickými hrobkami

Pokud hledáte skvělý trek, dálkovou trasu, která v sobě spojuje přírodní krásy, kloubí středomořskou atmosféru s dobrou dostupností a skýtá možnost volného táboření, Lýkijská cesta jižním Tureckem je přesně pro vás. Návdavkem dostanete skvělé jídlo a dotek antické historie s orientální příchutí. Co víc si přát?

Z OBSAHU:

• Historie Lýkijské stezky
• Západní část Lýkijské cesty
• Střední část Lýkijské stezky
• Východní část Lýkijské cesty
• Praktické rady na cestu
• Jídlo a ubytování na Lýkijské stezce
• Jak se vybavit na Lýkijskou stezku? 
• Bezpečnost Lýkijské cesty

Lýkijská (Likya Yolu) cesta vděčí za svou existenci paní Kate Clow – britské milovnici historie, která se v 90. letech přestěhovala do Turecka a začala systematicky mapovat staré pěšiny, antické stezky i pastevecké trasy. Právě díky ní byla v roce 1999 oficiálně vyznačena první dálková trasa v Turecku, která dodnes patří mezi nejznámější a nejpopulárnější. Značená trasa o délce zhruba 500 km vede historickou oblastí Lýkie, která se nacházela v místech dnešních provinciích Muğla a Antalya, podél jihozápadního pobřeží Turecka. 

Dálková trasa historií

Lýkie byla v antice vyspělou civilizací, známou svými městskými státy, architekturou i vyspělou samosprávou. Po celé trase dnes můžete narazit na archeologické vykopávky, pozůstatky starověkých měst, kamenné hrobky i ruiny chrámů volně rozeseté v přírodě. Těžko hledat více podobných oblastí, kde si můžete postavit stan na bývalé akropoli mezi ruinami dávných chrámů či večer posedět u ohně mezi antickými hrobkami.

Na západě cesta začíná u přístavního města Fethiye a na východě končí až na předměstí Antalye. Trasa vede místy podél moře, místy stoupá do kopců a horských sedel, jinde se zase klikatí mezi borovicemi, překonává divoké kaňony s vodopády, prochází horské vesničky, opuštěné zátoky i přímořská letoviska. Střídají se tu pohodové vyhlídkové pěšiny i výživné pasáže, plné kamení a krvežíznivé vegetace.

Jakou zvolit trasu?

Pokud nedisponujete přibližně 4-5 volnými týdny na absolvování celé Lýkijské cesty, nevadí. Trasu lze velmi dobře rozdělit na kratší úseky, takže není problém vyrazit třeba jen na týdenní výšlap. Informace k jednotlivým úsekům lze nalézt třeba na webu trekopedia.com, který je spravován komunitou nadšenců a obsahuje velmi podrobné (a někdy i aktualizované) itineráře jednotlivých etap a jejich variant, doporučená ubytování, turistické zajímavosti, dopravu a jiné praktické rady na cestu. Trasu Lýkijské stezky je možné rozdělit na několik oblastí, které se svým charakterem dosti odlišují.

Západní část Lýkijské cesty

Západní část Lýkijské cesty se začátkem nedaleko Fethiye je určitě nejvíce frekventovanou a nejvíce chozenou oblastí. Najdeme zde známé Údolí motýlů, hluboké strže, skryté pláže i hory s fantastickými výhledy. Příjemně se budete cítit i v malých vesničkách jako Faralya, Kabak nebo Gey s řadou čajoven a malých stylových kempů s hippie atmosférou i domácích ubytování. Etapa je obecně považována za méně náročnou. Nejsou zde úplně dramatická převýšení a cesta nedosahuje vyšších nadmořských výšek. Na informačních webech je tato část charakterizovaná jako „easy and enjoyable“ („snadná a příjemná“). Moje žena souhlasila spíše s druhou částí tohoto rčení.

Idyla končí v deltě řeky Eşen, kde najdeme pozůstatky antických měst Xanthos a Letoon, ale také nekonečné moře skleníků, na které navazuje dlouhá písčitá pláž Patara se stejnojmenným archeologickým nalezištěm. Tuto nezáživnou část většina trekařů s úlevou přeskočí místní dopravou do Kalkanu, odkud cesta pokračuje poklidnými horskými vesnicemi až do turistického města Kaş.

Střední část Lýkijské cesty

Zde začíná další, velmi rozmanitá střední část Lýkijské cesty, která vede převážně při pobřeží a kterou můžete upřímně milovat i nenávidět. Krásné výhledy, dramatické pobřeží, skvělá místa na občerstvení a úžasná tábořiště mezi antickými hrobkami jsou místy vykoupena náročným kamenitým terénem, pichlavými křovinami či únavnými pasážemi po čerstvě vybuldozerovaných prašných cestách.

Rybářská městečka, historická oblast Kekova či křižácký hrad Simena však za trochu toho potu, krve a slz určitě stojí. Z Demre, rodiště sv. Mikuláše, ano toho Mikuláše, co nám s čerty a anděly každoročně zpestřuje začátek adventu, můžeme pokračovat přes strmé hory do přímořského Finike, nebo opět využít místní dopravy. Ta nám pravděpodobně stejně přijde vhod k překonání dalšího skleníkového nížinného pekla v okolí města Kumluca. 

Východní část Lýkijské cesty

Městečko Karaöz je pak výchozím místem velmi zajímavé východní části cesty, která zprvu obchází mys Gelidonya se stejnojmenným ikonickým majákem. Horskou divočinu tu pravidelně střídají přímořská letoviska Adrasan a Çıralı, která se později v létě stávají divočinou turistickou. Po shlédnutí velmi zachovalého archeologického naleziště Olympos i věčných plamenů Chiméry se cesty dělí. Na výběr máme příbřežní motokros přes letovisko Tekirova a Faselis nebo řádskou horskou etapu kolem hory Tahtalı Dağı (2366 m n. m.), kde trasa překonává sedla ve výšce přes 1800 m n.m., a trekaře, čerstvě aklimatizovaného na přímořské teploty, zde může ještě v květnu překvapit sníh.

Horský terén, charakterizovaný jako „hard but rewarding“ ("těžký, ale uspokojující") nás přes populární kaňon Göynük, lávky a vodopády naposledy přivede k moři do stejnojmenného letoviska.  A pak už zbývá jen několik variant poslední horská etapy a ocitneme se v cíli cesty na samém předměstí Antalye.

Praktické rady na cestu

Ideálními měsíci pro trek jsou březen až květen a září až listopad. Letní měsíce jsou velmi horké, hlavně v nižších polohách u pobřeží. Na jaře navíc vše kvete a moře už bývá příjemně osvěžující. Podzimní termín má svou tradiční výhodou teplého moře, ale vše je sušší a vyprahlejší.

Do oblasti se dostaneme velmi pohodlně z Antalye, případně z letiště v Dalamanu. Do Fethiye i dalších větších měst jezdí pravidelné autobusy. V Antalyi vyjíždí z centrálního autobusového nádraží Otogar, kam se pohodlně dostaneme tramvají z letiště. Dopravních společností zde operuje více a agenti si vás obvykle sami odchytí. Pro lokální dopravu lze využít levné taxík či dolmuşe, mikrobusy spojující jednotlivé vesnice a části měst. Mají pravidelné trasy a velmi nepravidelné jízdní řády. Místní obyvatelé však ochotně poradí.

Lýkijská cesta je v terénu poměrně dobře značená červenobílými pruhy a její trasa, včetně všemožných variant, je také poměrně přesně zanesena v Mapy.com. V kombinaci s výše zmíněnými podrobnými itineráři už nezabloudí nikdo. Cestu je samozřejmě možné absolvovat oběma směry – není v tom zásadního rozdílu. K navigaci lze využít i aplikaci TrekRight, kde je poměrně podrobný itinerář Lýkijské cesty ve stylu aplikace FarOut.

Jídlo a ubytování

Možnosti ubytování jsou na trase různorodé. Zásadní výhodou je možnost volného táboření, které je povoleno skoro všude s výjimkou národního parku Olympos. Místně může být táboření také omezeno kvůli aktuálnímu suchu. Další populární možností jsou četné kempy rozličné kvality i ceny, které obvykle disponují tekoucí vodu, sprchou a kioskem. Zejména v západní části nalezneme i řadu ubytování v soukromí, obvykle i s večeří a snídaní. Ve větších městech a přímořských letoviscích je pak klasická nabídka hotelů, hostelů či bungalovů.

Naopak v horských a odlehlejších oblastech se ubytování hledá výrazně hůře, takže vlastní stan či tarp lze jednoznačně doporučit. Ve věci ubytování je třeba být připraven na jednu tureckou zvláštnost. Z Turecka není možné objednat turecké ubytování přes Booking.com. Je z neznámých důvodů blokován. Jiné rezervační aplikace fungují bez potíží.

Rozmanitá je zde i možnost stravování. V západní oblasti lze v podstatě v každé vesničce nalézt místní občerstvení či čajovnu nabízející domácí plněné palačinky gözleme, ayran a skvělý čaj. Fungují tu i skromné minimarkety, kde lze dokoupit základní potraviny. Ve městech či letoviscích není nouze o restaurace všeho druhu i slušně vybavené supermarkety. V horských oblastech je opět nabídka menší a je dobré se zásobit dopředu. Ceny v obchodech a restauracích jsou obvykle o něco nižší než u nás. Nemá cenu však zmiňovat konkrétní ceny. Turecká ekonomika trpí velmi vysokou inflací, takže se kurz i ceny neustále proměňují. 

Na treku nebyl žádný velký problém s vodou. Velmi časté jsou fontány, kohoutky a jiné kvalitní zdroje ve vesnicích i mimo ně. Poměrně časté jsou i podzemní studny. Místní obyvatelé obvykle ochotně poradí a pitnou vodu případně natočí. Filtr je výhodou, ale příliš často jsme ho nepoužívali.

Co si vzít s sebou?

Lýkijskou cestu lze velmi dobře absolvovat v lehkých trekových botách či (při troše opatrnosti) v běžeckých botách… jak je kdo zvyklý. V příbřežních oblastech hrozí ostré kameny, v horských oblastech pak bláto, takže je výhodou trochu odolnější svršek boty a dobré podrážky.
V přímořských oblastech už umí být i na jaře poměrně teplo, takže určitě nezapomenout na opalovací krém a sluneční brýle. Hodí se funkční trička, lehké prodyšné kalhoty, kraťasy a čepice. Naopak večer v horách neopovrhnete teplou mikinou či lehkou péřovkou.

Jaro i podzim jsou v kraji poměrně slunečné, ale pláštěnka či membránová bunda by ve výstroji neměly chybět. Vzhledem k členitému terénu velmi oceníte trekové hůlky… tady je přesně to místo, kvůli kterému jste si hole pořizovali. Častý motokros nahoru dolů, kamenitý povrch a strmější výšvihy.

Drtivou část treku jsme spali ve stanech či pod celtami, ať už ve volné přírodě, nebo kempech. Nikde nebyl problém najít vhodné místo a ve většině případů šlo i rozdělat oheň. Na vaření jsme používali plynové vařiče. Kartuše je možné nakoupit v Antalyi ve větších i menších outdoorových či rybářských obchodech. Po trase už mnoho jiných možností není.

Na cestu je nezbytné se vybavit hotovostí, s kartou pochodíte jen ve větších městech. Peníze bych doporučil vyměnit v Antalyi či Dalamanu. Ve městech na trase není příliš mnoho bankomatů, pokud jsou, často si účtují nemalé poplatky. Po trase byl i poměrně slušný mobilní signál. Využívali jsme místní předplacené karty operátora Turkcell. Fungují i eSIM služby typu Airalo.

Je to bezpečné? 

Celou oblast lze považovat za velmi bezpečnou. Jediným nebezpečím mohou být pastevečtí psi, kteří hlídají stáda koz a ovcí. Už bylo reportováno několik případů pokousání, takže je vřele doporučováno se v okolí stád pohybovat po cestách, ve skupině a vybaveni hůlkami a kamením.

Psů se na trase ve vesnicích a městech obecně vyskytuje docela dost, jsou ale obvykle neškodní, místní obyvatelé jsou k nim vstřícní a nebude neobvyklé, když si vás nějaký pes na část treku adoptuje. Žádná nebezpečná zvířata se v oblasti nevyskytují… jen flegmatické suchozemské želvy.

Lýkijskou cestu lze určitě doporučit všem jedincům s průměrnou kondicí a základními zkušenostmi s pobytem v přírodě. Pokud hledáte zajímavou, bezpečnou a dostupnou destinaci, nebo chcete jen lehce nahlédnout pod pokličku Orientu a užít si trochu divočiny s bohatou historií, tak tady rozhodně nebudete zklamáni.