Marek Holeček: Expedice Wild Challenge – zápisník II. část

23. 7. 2015

Z ničeho nic začalo lít jako z konve. Respektive někdo nahoře se rozhodl právě teď a v tomto okamžiku vypouštět bazén, jinak to není možné. Náš řidič Muhammád Alichán Bubabubanešák, nebo kdo ví jaký ‟čert”, za šestnáct hodin od výjezdu z rozpáleného Islamabádu téměř vůbec nezastavil. Vyrazil s námi sebevědomě v japonské ‟vejtřesce” s rychlostí splašeného šneka za neustálého žvýkání, nejspíš již svého vlastního jazyka. Jeho trpělivost proplétat se hodinu za hodinou nad strží řeky Indusu a protijedoucími sebevrahy byla korunována rozhodnutím, že nastal ten správný čas na delší zastávku.

Proč právě nyní, když se přes malou dodávku valí souvislý vodopád vody, nenajde odpověď ani ten nejotrlejší dobrodruh. Dost možná, že se bojí jet dál nebo jen sbírá odvahu k dalšímu zoufalému činu. Nicméně něco tu nehraje. Kousek od nás přes padající vodní stěnu vidím probleskávat slunce. Zařazení zpátečky, pak následuje cuknutí v sedačce dozadu a pak zase ‟hupssst” kupředu. Celý proces ještě jednou a vyjíždíme dál po zasekané kozí stezce v úbočí hor nesoucí halasné označení Karákóram Highway. Tentokráte již bez bubnování dopadající vodní masy na střechu auta. Aha, chvilku jsem asi klimbal a ten rošťák za volantem si jen potřeboval opláchnout svého motorového mazlíčka v pákistánské ‟natural-myčce”. Jedno se ale nemění, že má zadnice je definitivně na maděru, včetně dojezdu do Skardu, který se zdá stále v nedohlednu. Chlapci Tom a Galas sedící přede mnou se taktéž ošívají, jako by měli v kaťatech žhavé uhlíky, bez jediného náznaku kochání z velkolepé přírodní scenérie. Je to má patnáctá premiéra na KKH, což je zkratka pro tuto cestu do pekel. Jen třikrát jsem měl to štěstí ji obelstít obyčejným třičtvrtěhodinovým přeletem, ale dnes už opětovně v odevzdání na ní drkotám. Musí tudíž existovat vyšší moc, která mne zkouší, jak pevný jsem ve svém odhodlání jít za cílem. Jinak není možná taková procentuelní nespravedlnost, kdy větrnému plavidlu téměř pokaždé, když hodlám letět, nedovolí odstartovat z runwaye. Ke všemu jsme vyfasovali na expedici Musafara, armádního ‟styčáka” pitomce a namachrovaného oficírského troubu v jedné osobě. Tomu jedinému přeji zážitek pětadvacetihodinové jízdy tankodromem, třeba až na konec světa.

Ráno přijíždíme zmordovaní za kvílení meluzína do provinčního městečka Skardu, které klidně může snést označení ‟srdce Karákóramu”. Při sestupování z čtyřkolového vězení se hned u šoupaček zdravím s Ghulammem, který nás přišel přivítat. Jedná se o drobného chlápka s nabarveným fousem na rezato a skřípavým hláskem tahajícím za uši, ale veskrze s dobrou duší. Rád ho opětovně vidím a zároveň vím, že výprava má svůj úvodní start za sebou. Zde je již absence ovlivňovat běh věcí domácích a tak to platí i opačným směrem. Tudíž, co jsem stihl před odletem, tak je, a ostatní se buď vyřeší samo, nebo bude muset počkat až na můj návrat. Konečně se soustředím pouze jedním směrem a to vylézt na kopec.

Ještě týž den přebalujeme veškerý materiál a chystáme ho do požadované váhy pro nosiče. Mezitím Galas okolo nás poskakuje jak otravný hmyz a filmuje. Na závěr vytahuje svoji ‟kvadrokoptru”, jeho tajný trumf na lapání pohyblivých obrázků nad našimi hlavami, a přitom mu září oči jako hřebci před milostným aktem. Roztáčí čtyři rotory a už ta mrcha letí. Pozoruji to šmírovací oko, které posílá z výšky obrazový signál na zem přes malou televizi do Galasových rukou. Celá scéna nápadně připomíná nějaký béčkový sci-fi film. Na závěr šéf akce přes sluneční brýle uděluje rozkazy: „Chyťe jíííí!“ Mně se k tomu létajícímu mixéru vůbec nechce, jelikož ta představa, že se mi zakousne rotujícími listy do krku, není až tak lákavá. Nakonec se obětoval Tom. „Mám ji!“ Hurá a šáteček.

Další den ráno užíváme krásy terásky ‟Kejtůů” hotelu. Zelený travnatý pažit vyzývá k chození na boso, což okamžitě činím. Přímo pod ní, o pár desítek metrů níž, se vine podoben hadu mohutný meandr řeky Indus s kakaovou barvou. Na pozadí přitom vychází slunce a opírá se o bílé vrcholky Karákóramu, kde ležérně plují mraky šimrající do jeho strmých úbočí. Takto vypadá ráj a romantikou provoněná snídaně na terase K2. Nekupte to. Ovšem pro úplnou dokonalost chvíle by to chtělo společnici se zvonivým hláskem a šarmantním úsměvem. Chyba lávky, místo té víly vedle mne sedí Galas a druhý Tom. I s touto drobnou vadou si to užívám a kluci, jak koukám, taktéž. Dnes snad posuneme osud blíž našemu cíli. Přeci jenom snídaní bych to nerad zakončil.