Marek Holeček o zrodu cesty Satisfaction!

14. 8. 2017

GENEZE ÚSPĚCHU rok 2009-2017

Projekt, který odšpuntovala legendární himalájská dvojice Jerzy Kukuczka a Wojciechem Kurtykou (PL) před více jak třiceti lety, roku 1983. Ale nedotáhli kýženého prolezení centrální stěny, i když v horní pasáži se o to dvakrát pokoušeli. Jejich výstup pokračoval doprava k americké cestě, obejitím centrálního vrcholu. Navázal jsem na jejich myšlenku, hned po přečtení, včetně nachtivení z Jerzyho knihy a začal poprvé pronásledovat tuto jihozápadní stěnu v roce 2009.

Jednalo se o kouzelnou horu, která má i ve svém názvu z místního nářečí Baltií vznešené jméno, jednoduše „Krásná“. Po dlouhé rozvaze a sledování pohybu lavin, včetně dopadu počasí, slunce a tak dále, jsem si vybral k nástupu do tříkilometrového obra levý ledový kuloár v centrální stěně. Sice skýtal nebezpečí pádu séraků a lavin v případě změny počasí, ale také nejrychlejší nástup do hlavní stěny. Prostě výměnný obchod kus za kus.

Prvních 1500 metrů kuloáru jsou obzvláště nebezpečné. Přesto průlez trval dlouhé dva dny. Rok 2016.

První nezodpovězenou otázkou zůstával nejasný výlez z kuloáru do sedla, přes skalní sifon v 7400 metrech, ústící na sněhové plato pod vrcholovou hlavou. Nedalo se dopředu ani dalekohledem odhadnout jak na to. Musel jsem jen věřit, že na místě se s tím nějak popereme. Tento první klíč stěny jsme ale společně s parťákem Zdeňkem Hrubým v roce 2009, po druhém bivaku a přelezení nepříjemných mixů, nakonec vyřešili.

Následující den ráno jsme pokračovali dál, až do 7500 metrů pod skalní bariéru. Odtamtud jsme se ale bohužel museli za více jak dramatických podmínek vracet. Což znamenalo dva kilometry slaňování a slézání pozpátku jako rak. Ani jeden krok do údolí čelem. Důvody byly zdravotní trable mého parťáka, ústící až do prasklých vředů. Zázrakem nakonec vše dobře dopadlo a Zdenda tento nemalý trabl po transportu helikoptérou přežil.

Já jsem si ještě následně po našem návratu do BaseCampu s dvoudenní prodlevou opětovně nabalil batoh a vyběhnul sólo na vršek Gé jedničky. Byl to hezký zážitek, nikde nikdo a jen vrcholy Karakoramu kolem dokola. Dnes nechápu, kde jsem sebral ještě síly a tu chuť si prošlapávat sám hlubokým sněhem metry vzhůru. Dnes bych asi chcípl. No což, na otázky je pozdě a historie napsaná.

První klíč stěny v 7400 metrech,který rozhodoval, zda prolezeme dál či nikoliv. Rok 2016.

Byl jsem na vršku jako poslední výstup sezóny 2009, asi s desetidenním zpožděním oproti okolním osmitisícovým kopcům, jako byl Broat Peak, K2, GII. Tam všude už expedice vyklidily Base Campy. Hory bez lidí, nádhera.

Následně se ovšem neúspěšné pokusy na Géčku začaly hromadit jak perly na provázku. Přestože jaro 2013 bylo pro nás se Zdeňkem hned při svém sezónním startu velkým úspěchem, který se dá již s klidem označit za světovou bombu. Povedlo se to prvovýstupem severní stěnou na Talung 7434 metrů ve východním Nepálu, spadající do oblasti Kanchenjunga.

Následoval ovšem ještě nikdo z nás ještě netušíc, nešťastný přelet pod Gasherbrum do Pákistánu. Při tomto druhém zmiňovaném ataku zahynul můj parťák Zdeněk Hrubý, který se z více jak kilometrové výšky zřítil kuloárem dolů. Spadl s veškerým materiálem včetně lana. Takže mé slézání nazpět byla loterie o mém bytí, nebo odchodu na onen svět za ním.

Pak přišel rok 2015 společně s Tomášem Petrečkem, dosažená výška 7400 m a následný úprk s lavinami z důvodu katastrofálního počasí. Ve stěně jsme strávili nedobrovolně tenkrát 12 dní v kuse. Jednoduše peklo. V následujícím roce 2016 jsme s Ondrou Mandulou dosáhli hranici 7700 metrů. Nicméně osud v podobě počasí si s námi zase natolik pohrál, že nás uvěznil ve výšce nad 7500 metrů na osm dní, kdy jsme se ocitli v bílé pasti, z které nešlo uniknout.

To už bylo 14denní Dantovské Inferno i s Očistcem. Nic horšího si již nedokážu představit, že bych měl zažít. Čtrnáct dní v jednom kuse ve stěně jen s malým batůžkem a vírou, že se snad nakonec nějak zachráníme!!! Nebyla viditelnost na krok, sněžilo, foukal silný ledový vítr, který nás zamrazoval za živa, do toho padaly sněhové laviny. Po návratu byly sečteny ztráty v podobě totální vyhublosti, kde fyzická vyčerpanost dosáhla své hranice, a masivních omrzlin na mých nohou, ze kterých vyústila má více jak šestiměsíční rekonvalescence.

Dost depresivní výhled vzhůru na skalní bariéru z 7750 metrů. Otázka jak dál visí ve vzduchu, jak Damoklův meč. Rok 2017.

Letošek byl zlomový a problematické skalní pasáže od 7700 až na vrchol jsme s krajními problémy se Zdeňkem „Háčkem“ Hákem nakonec prolezli. Jednalo se o kombinaci nedržícího sněhu pokrývající jen tence skálu a zvětralou rozpadající se žulu. Děsivá kombinace.

Místy lezení bylo tak nepříjemné, že nezbývalo než sundat rukavice a pomalounku přebírat upadávající chyt za chytem, abychom se prohrabali vzhůru. Takže na průstup vrcholové hlavy jsme potřebovali nakonec celé tři dny. V celkovém součtu to znamenalo od nástupu do stěny 6 bivaků a pohyb čtyři dny v krizové výšce mezi 7400 metrů a osmi tisíci. Přičemž poslední bivak byl až na hranici osmi tisíc těsně pod vrcholem.

Dokonce samotné hledání vrcholu při jihozápadním uragánu nám mezi skalními věžičkami dalo pořádně pokouřit. Každý z nás již lezl sólo a hledal průstup. Nakonec byl úspěšnější Háček. Takže kolem jedné, asi s dvouminutovým rozestupem, jsme se seřadili na vršku.

Společná chladem prostoupená fotka s Hookem. Soukromě ji říkám zamrzlá radost.

Jednu část jsme měli za sebou, ale čas na nějaké dlouhé vysedávání či rozjímání nebyl. Sílící vítr a poletující sníh nás donutil vydat se hned dál. Sestup následoval přes silné sněžení a točící se uragán na severovýchodní straně kopce. Pozvolna jsme slézali ve velice špatné viditelnosti dlouhé hodiny, až na plato v 7100 metrech, ústící nad Japonským kuloárem. Bylo naší výhodou, že jsem si tu cestu ještě pamatoval z mého předchozího výstupu. Jinak bychom nejspíš museli bivakovat někde na půl cesty a v dané chvíli dost nadivoko.

Další den, již za dobrého počasí, jsme se Zdenoušem začínali slézat Japonským kuloárem, kde bylo místy až po zadek sněhu. Něco neuvěřitelného, jelikož v horních pasážích má svah 60°. Přesto jsem zajížděl do sněhu jak do šlehačkového dortu a nic nedrželo. Dělal jsem při sestupu hlubokou brázdu a Zdeněk mě jistil pod sebou, připomínalo to prapodivné pouštění draka.

Modlil jsem se, aby se lavina pod mýma nohama utrhala a vyčistila zbytek svahu. Avšak nestalo se a i Háček musel nakonec za mnou. Čas hrál na nervy a hrozil akutní pád lavin. Nebylo na výběr, my jsme nemohli čekat a tak jsme pokračovali dál v sestupu. Poslední bivak byl již téměř za odměnu na platu v šesti tisících, obklopený úžasným amfiteátrem Gasherbrumů.

Při-sestupu-se-nabídl-krásný-pohled-na-Karakoram-z-Campu-3-v-SV-stěně.-Z-výšky-7100merů,-pak-následuje-sestup-do-Japonského-kuloáru.r

Při sestupu se nabídl krásný pohled na Karakoram z Campu 3 v SV stěně. Z výšky 7100 metrů, pak následuje sestup do Japonského kuloáru. Rok 2015.

Další brzké ráno jsme přešli stále v mrazu spící divoký ledovec do Base Campu. Tím byl trip u konce a jeden další můj sen došel svého naplnění. Jen pro zajímavost, letos jsme byli jediní, díky nepříznivým sněhovým podmínkám, kdo stál na vrcholu G1.

Je dokonáno..., jsme nazpět v BaseCampu a přeživší k tomu. Rok 2017.

Pakistán, Karákoram, Gašerbrum I 8068 m.

Lezci: Marek Holeček (Maara) 43let a Zdeněk Hák (Háček) 37let
Název cesty: Satisfaction! ( Im memory Zdeňkovi Hrubému).
Obtížnost výstupu: ED+ (M7,WI5+) celkovým sklon 70°
Celková délka: 3000 metrů
Kdy: 25.7. – 1.8. 2017
Doba výstupu: 8 dní včetně sestupu. 6 dní trvalo dosažení vrcholu
Vrchol: 30.7. kolem 13té hodiny pakistánského času
Provedení: Alpský styl