Millet Base Camp 2015 aneb jak jsme zdolali Arête des Cosmiques

Je středa ráno a my stojíme ve frontě na lanovku na Aiguille du Midi. Zatím netušíme, co nás čeká. Já nějaké zkušenosti s lezením mám, ale Péťa jakožto neznalec v těchto aktivitách začíná přemýšlet, jak to asi bude náročné. Při první zastávce ve stanici Plan de l´Aiguille (2317 m) vzhlížíme nahoru, kde se na sněhem pokryté špičce nachází cílová stanice. Zde začínáme být trochu nervózní. Po výjezdu na Aiguille du Midi (3 777 m) se rozdělíme do dvojic a postupně si nás rozeberou horští vůdci. Náš je Jean, starší vitální chlapík, kterému trochu povadl úsměv při zjištění, že jsme začátečníci. Pomohl nám s obutím maček, následovalo krátké „Know How“ jak se chovat na ledovci a po navázání na lano jsme mohli vyrazit.

Scházíme směrem do Valle Blanche a Col du Midi, exponovaný hřeben nám dělá trochu problémy, protože mačky máme opravdu poprvé a po pár krocích se to potvrdilo, mačkou jsem si zachytila za úplně nové kalhoty Millet a hned si udělala nesmazatelný podpis jedním z hrotů. Jean vyslal jako prvního Péťu, ať nás vede, bohužel naše nezkušenost nás nutila nasadit svižné tempo, což se ukázalo v takové nadmořské výšce jako blbost, po několika stech metrech funíme jak vlčáci.

Cesta vede dál na starou chatu Abri Simond, která se nachází kousek nad chatou Cosmiques. V té době už určuje tempo náš vůdce, protože Péťa by nás uštval k smrti. Zde začíná nástup na hřeben Cosmiques. Bohužel horský vůdce nelhal, a jelikož je pěkné počasí, vytváří se hned u nástupu dlouhá fronta lidí. Při dolezení k Abri Simond si skupina před námi všímá Petrovi bledé tváře a potu. Po chvilce zamyšlení nám navrhují, ať se vrátíme. Naneštěstí Péti bledost není způsobená nadmořskou výškou, ale jeho svědomitou ranní přípravou, kdy to přehnal s opalovacím krémem SPF 50 Kýveme tedy hlavou, že návrat nepřichází v úvahu a jdeme dál.

Prvních 150 metrů vede mixovým terénem. Najednou všichni mizí za skálou směrem dolů a Péťa při zjištění, kam cesta pokračuje, dostávám svou první krizi. S Jeanem ho uklidňujeme, že to není nic těžkého, ale mačkám zatím moc nevěří a skutečnost, že ho udrží jen takové 2 malé hroty při sestupu dolů po zmrzlé stěně mu na klidu moc nepřidalo. Jean tedy rozhodl, že vzhledem k našim bohatým zkušenostem budeme tento úsek slaňovat. Peťa lanu moc nevěří a sednout si do něj je pro něj také nový pocit. Jeho strach z výšek se v takových situacích trochu projevil, ale musím uznat, že se držel fakt statečně. Dále traversujeme podél první věže a vylézáme krátký komín za 4a.

Ve vyprávění pokračuje Petr Kopas...

Nahoře přichází úsek, kde jsme měli oba dva asi největší strach. Před námi je pár metrů dlouhý hřebínek s šířkou tak na botu. Náš vůdce už ho přeběhl, zmizel nám z dohledu a kdesi nahoře se zajistil a pak už slyšíme jen známý pokřik „Tereza OK“. Na znamení se odjišťujeme a Terka jde první. Jsme za sebe navázáni na délku cca 4 metrů lana. Někde v půlce hřebínku se mi napne lano a já musím pokračovat, udělám pár pomalých a velmi opatrných kroků, abych uvolnil lano a stojím. Snažím se vyvažovat a moc nekoukat dolů, pohled směrem doleva, kde se mi otevírá skála a výhled na celé Chamonix, které by se mi z té výšky vešlo do dlaně je krásný, ale v té situaci, ve které jsme zároveň strašidelný. Už zbývá jen jeden krok, aby byla Terka na konci hřebínku a nalezla do stěny. Díky pražícímu slunci je sníh velmi zvlhlý a těžký, při posledním kroku se pod Terkou sesouvá a já vidím, jak jede dolů. Okamžitě kamením a modlím se, ať nespadneme. Mačky to naštěstí zachránily a Terka říká, že je to OK. Vylézá zpět nahoru, já opatrně přecházím hřebínek a infarktová situace je za námi.

Pokračujeme kolem druhé věže ke klíčovému místu. Zde už se v mačkách nastupuje do stěny. Žula byla krásně vyhřátá a člověk by nejradši vybalil vercajk na lezení, než se na té nádherné žule trápil v mačkách. Nějaký borec, nejspíš guide, do stěny vyvrtal asi čtyři stupy na hroty maček. I když to byla pro nás značná pomoc, tak se tam trochu trápíme. Dále se pokračuje po úzké římse doprava.

Ve vyprávění pokračuje Terka...

Cesta pak pokračuje na terasu doleva, kde začíná další komín (3c/4a). Pro Péťu asi největší překonání strachu z výšek. Pod vámi se krčí Chamonix a z té hloubky se až točí hlava. Na začátku nás vůdce upozorňuje, že nahoře si musíme dát pozor na jeden kámen, který je lehce uvolněný a mohl by se utrhnout. Úkol je ho obejít, vůdce naznačí pohyby a nahoře u něj bude čekat, aby nás upozornil. Po zavolání pověstného „Tereza OK“ se vydávám na cestu. Výstup jde dobře a pomalu se dostávám k bodu, kde přijde na řadu přelez kamene. Zde zjišťuji, že bohužel má výška je nedostačující, pro snadný manévr. Vůdce však vymyslí náhradní cestu a vše je v pořádku. O něco vyšší Péťa s tím problém nemá a přehupuje se na traversu, které se pak drží jako klíště. Z místa, kde právě jsme je nádherný výhled, tak pořizuji nějaké snímky a nemohu si odpustit vyfotit i Péťu přisátého na kámen, který ani nezvedne hlavu do objektivu

Vůdce už opět volá, že můžeme postupovat dále. Vylézáme poslední zmrzlou cestu a tím se dostáváme na závěrečný sněhový hřeben zakončený žebříkem, který končí na terase Aiguille du Midi. Na hřebenu už stojí Jean a podává nám ruku na znamení, že jsme to zvládli. Ten pocit je k nezaplacení! Překonali jsme sami sebe! Přichází krátký odpočinek a samozřejmě fotky z vrcholku. Výhled je nádherný, počasí nám přálo a na obloze skoro ani mráček. Viditelnost je maximální, a tak se ještě chvíli kocháme a k tomu posloucháme výklad vůdce o okolních vrcholech.

Čas se naplnil a výlez pochybně se prohýbajícího žebříku mezi lidi fotícími na terase panoramata je poslední tečkou za naší velkou výpravou Na terase sundaváme mačky a vydáváme si užít cestu lanovkou zpět do Chamonix.

Napsali Terka Litochlebová a Petr Kopas / HUDY Centrála Bynovec