Na dvou kolech po Pamir Highway
Jiřina Lípová
Aby byla dlouhá, hodně dlouhá,
aby šplhala vysoko do hor i se probíjela po dně hlubokých soutěsek,
aby byla prosta hustého provozu,
aby na ní po celý čas svítilo sluníčko a ani trochu nepršelo,
abych cestou potkala přátelské exotické domorodce a bála se loupežníků,
abych na ní trpěla horkem i zimou, a přitom se radovala ze života,
abych na ní do smrti nezapomněla...
Pamír Highway leží na jedné z tras Hedvábné stezky a z velké části vede ve výšce nad 4000 m n. m. Vybudována byla ve 30. letech sovětskou armádou kvůli zásobování oblasti a kontrole hranic s Afghánistánem. Volíme směr z kyrgyzského Oshe do tádžického Dushanbe. Chceme zdolat těžší úsek, dokud budeme ještě při síle, a také mít dostatek času na Wakhanský koridor, nejkrásnější část cesty, kde budeme sledovat hluboké koryto mohutné řeky Panj, která tvoří hranici s Afghanistánem.
Z Oshe ještě popojedeme 80 km autem, abychom se vyhnuli hustému provozu. Přespíme v chýši pro dobytek, ráno složíme kola a odstartujeme velké pamírské cyklodobrodružství. Máme stará horská kola, která zde po ukončení mise zůstanou, a na nosičích malé batohy. Jedeme hodně nalehko, ve free stylu, bez stanu, jen se žďáráky.
Hned jak vjedeme do volné přírody, zmocní se mě zvláštní pocit. Nikdy jsem nic takového nezažila. Cítím volnost, svobodu, pohodu, jakousi dokonalost, úplně mě to pohlcuje. Kochám se neskutečnou krajinou a je mi krásně. Hory kolem dokola, mezi nimi sytě zelené pastviny, pasáčci se stády jaků, ovcí a koní, malé, bíle natřené domky a jurty. Všichni na nás mávají a zdraví. Děti pokřikují „Hello!“ a chtějí si s námi plácnout rukou.
Zaujmou nás malé pece u domečku. Pasáčci vysvětlují, že jsou na lepjošku – chléb. Placka různé velikosti se připlácne na stěnu pece, po chvíli se obrátí a chléb je hotový. Topí se sušeným trusem a zvláštní usušenou keříkovitou rostlinou, která se vytrhává i s kořenem. Dostáváme jednu lepjošku na ochutnání. Nejvíce připomíná naši housku, vydrží několik dní a dá se jíst i tvrdá.
Zkouším vyměnit vozidlo, oslíka za kolo. Oslík je dost vratký, mám se co držet. Dělá, že mým pokynům nerozumí, pacholek jeden. Raději se vracím ke kolu. V jedné vesničce potkáváme turistu. na zvláštním vozíku táhne 90 kg bagáže. Jmenuje se Benjamin, Čechošvýcar. Putuje už tři a půl roku. Pokračuje přes Čínu a Pákistán do Indie a pochoduje za mír. Bylo to moc milé setkání, jedno z nejhezčích na naší cestě.
K večeru zdoláváme hned dva průsmyky okolo 3600 m n. m. a sjíždíme k městečku Sary Tash. Teplota prudce klesá k nule. Spíme před opuštěnou salaší na trávníku s kouzelným výhledem na zasněžené štíty centrálního Pamíru. Ráno je pod nulou, ale sluníčko nás rychle rozehřívá.
Další den znatelně stoupáme, asfalt začíná být vzácností. Další průsmyk Kyzylart 4280 m n. m. je již na tádžické hranici. Předkládáme pasy, víza s povolením do horního Badachšánu – autonomní oblasti, kterou budeme z velké části projíždět. Vše v pořádku. Sjezd z průsmyku, jak jsme zvyklí z Alp, se nekoná. Urazíme pár metrů a pak zase do kopce. Trasa se vlní, převažuje stoupání a k tomu fouká silný a studený vítr. Naštěstí nám do zad, ale stejně mi mrznou ruce. Před námi je brod. Zabivakujeme, nechce se nám do studené vody. Pereme se s vařičem, tuhý líh ne a ne chytnout, zapalovače stávkují. Nějak nám nedošlo, že budeme vařit ve 4000 m n. m. Nakonec se po 15 minutách boje daří a máme čaj i polévku. Ráno přecházíme brod suchou nohou, voda v něm přes noc zamrzla. Sem tam potkáváme cyklisty v opačném směru, jsou neuvěřitelně nabalení, připomínají mi malé obrněné tanky.
Ten den putujeme kolem jezera Karakul. Je obrovské s nádherně modrou vodou. Hory kolem nás mění tvary i barvu. Člověk by vydržel hodiny sedět a kochat se, přitom by se vůbec nenudil. Ve vesničce Karakul si dáváme naše první jídlo na cestě, polévku, manty – těstovinové plněné taštičky, vajíčka, lepjošku a dvě konvičky čaje. Paní domácí lepjošky zrovna peče, dvě vytáhne z pece a přibalí nám je s sebou.
Blížíme se k nejvyššímu bodu cesty, průsmyku Ak Baital 4655 m n.m. Zmizel asfalt a opřel se do nás silný protivítr. Je 19 hodin a šeří se. Místo na bivak nacházíme pod silnicí v neskutečně širokém řečišti polovyschlé řeky. Ráno nevěříme vlastním očím, teploměr ukazuje -9,8 °C. Suchý mráz člověk vnímá úplně jinak než vlhký. Nebýt zmrzlé vody v našich lahvích, mysleli bychom si, že se teploměr zbláznil. Nový péřový spacák od Milletu nezklamal, bylo mi krásné teplíčko.
Protivítr mě úplně zastavuje, nemám sílu ho přetlačit. Rosťa si bere můj batoh na záda. Za chvíli tlačíme, terén je moc strmý a s přibývající výškou ubývají síly. U mě se začíná projevovat výškovka, daň za nedostatek času. Postup byl moc rychlý. Statečně bojuji, počítám kroky, někdy 15, jindy i 60, podle sklonu svahu, pak vydýchávám. Už vím, co znamená rčení kuřáků při běhu: „Musím počkat, až dorazí plíce.“ Na vrchol triumfálně vyjíždím na kole. Sjezd je velice krátký, střídají se roviny s výšvihy. Výjezdy mě ničí, mám dost. Ubytováváme se ve vyschlém řečišti v království svišťů.
Ráno hlásím, že potřebuji den oddychu. Nejsem moc schopná pohybu a při chůzi se potácím. Hlava mě téměř nebolí, chuť k jídlu jsem neztratila, ale jsem totálně bez energie a k tomu se ještě přidal výškový kašel. V noci mnou zmítají několikaminutové záchvaty, vůbec si neodpočinu a nakonec klimbám v sedě. Na návštěvu přišel pasáček a zve nás k sobě na noc. Bydlí odsud 3 km. To nedám, hlásím Rosťovi. S tím kašlem stejně nemohu spát v salaši. Nikdo by se nevyspal. K večeru opouštím spacák a jdu nasbírat suchý trus a trávu na oheň. Ještě dávám svišťovi sušenku na kraj nory jako zápisné za to, že nás přijal za sousedy. Ohníček zde voní úplně jinak než u nás.
Ráno je mlhavé, nevlídné. Fouká silný studený vítr, rychle tedy balíme a nasedáme na kola. S trochou vůle to jde. Hrozně mi mrznou prsty na rukou. Zajíždíme k pasáčkům na čaj. Mají zde teplo a útulno. Sedíme na kobercích a polštářích na zemi, prostřený ubrus se plní dobrotami. Nesmí chybět zelený čaj. Vzpružilo mě to a začínám věřit, že do města Murgab dojedu. Jsme už pátý den nad 4000 m a já tuším, že na kole nebudu schopná pokračovat dále. Přespíme v Murgabu. Ráno pojedu autem do Khorogu, zatímco Rosťa na kole po trase na Ishkashim. Až se vzpamatuji, pojedu mu naproti.
Na počátku dalšího dne seženeme dopravu a loučíme se. V Khorogu jsem před 17. Hodinou. Sotva stojím na nohou. Ještě s jedním Číňanem jdeme do hotelu. On ceny neřeší, já ano. Mladík Házim z hotelu mě odvádí do jiného, za poloviční cenu. Nese mi batoh, vede kolo a starostlivě se po mě ohlíží. Je to do kopce a já musím odpočívat. Zvenku se hotel ještě dodělává, ale uvnitř je vše hotovo a velmi luxusně zařízeno. Jsem jediný host a hezky se o mě starají. Házim mi přináší i prášky na kašel. Asi zabrali a já se konečně trochu vyspím. Odpoledne vyrážím na bazar, ke kterému přicházím nádherně udržovaným parkem. Jinak je Khorog rušný a špinavý. Nejhorší město, kterým jsem na této cestě projížděla.
Už se nemůžu dočkat na kolo. Snídani objednávám na 6:30. Hotel je na konci města a přímo nad ním silnice na Ishkashim. Ideální poloha. Házim mi pomáhá nastrojit kolo, loučím se a nejistě se rozjíždím do kopce. Hurá, jde to. Chci být co nejdříve pryč z městského ruchu.
Pod sebou už vidím řeku Panj a za ní Afghanistán. Jsem ve Wakhanském koridoru. Nahlížím do Afghanistánu a vše mi připadá úplně stejné jako na tádžické straně řeky. Potvrdili nám to i místní. Stejní, pokojně žijící a pracující lidé a hrající si děti. Rozděluje je jen řeka. Zase se mi vrací ten neobyčejný pocit, zde ještě nějak silnější. Zdá se mi, že jsem tu doma. Jedu na kole sama v cizí zemi, nepociťuji žádné nebezpečí, jen neskutečný klid a mír. Připadám si jako v ráji.
Už je tu teplo, ale takové příjemné. Pod horami jsou vesničky s oázami zeleně a nesčetnými políčky. Okolo políček a stromů mají lidé prokopané vodní zavlažovací kanály, o které se pečlivě starají. Cestovatel zde může spatřit pasoucí se ovce a kozy. K přepravě nákladu se hojně využívají oslíci. Jejich hýkání se rozléhá široko daleko.
Každou chvilku mě někdo zastaví a ptá se, zda nic nepotřebuji, zve mě na čaj nebo si chce jen popovídat. Cesta není úplně lehká, je samý kámen, samá mulda. Večer už sotva pletu nohama, ale jinak si to užívám. Na konci dne, v jedné malé vesničce mě doslova sundavá z kola chlapík jménem Sunad, že nepojedu někam do noci a basta... Jsem host a budu u nich spát. Dnešní limit mám splněn, tak souhlasím. Sunad se chlubí ostatním, a protože bydlí až nahoře na kopci, musí mě tam doslova vytáhnout. Jela jsem na doraz.
Místo posezení mívají často v Tádžikistánu poležení. Je to velká postel s dekami a polštáři, doprostřed se dá ubrus a hostina může začít. Dostávám zelený čaj, k tomu misku s medem na můj kašel, košík meruněk, které rostou všude kolem, nezbytná lepjoška, cukroví, bonbóny. Ještě misku s čistým lihem. To pít nebudu. To není na pití, vysvětluje Sunad, namaž si s tím kolena a chodidla. To je servis. Starají se o mě jako o princeznu. Chci spát venku, abych je nebudila kašláním. Pořád nechápou, že nemám stan. Jdou se podívat, jak to vlastně budu spát. Vyndám karimatku a spacák a říkám, že to je moje postel. Sunad je fascinován nepatrnou velikostí a hlavně lehkostí spacáku. Nejde mu do hlavy, že jsem v tom tintítku přežila mrazivé pamírské noci. Chodí mě kontrolovat, jestli mi není zima, a přemlouvají mě, abych šla spát dovnitř. Jsou opravdu neuvěřitelně milí. Už ve 4:30 mám u hlavy termosku s horkým čajem a misku s medem. O hodinu později vstávám a Sunad už je připraven s konvičkou a teplou vodou na umytí.
U snídaně se dozvídám, že Sunad a jeho početná rodina jsou Afghánci. Žijí zde, protože chtějí žít v míru. Obdělávají políčka, pasou kozy a ovce, chytají ryby, v horách sbírají drahé kameny. V zimě je tu po prsa sněhu, jsou odříznuti od světa. To pak tři dlouhé měsíce odpočívají a sbírají síly na jaro. Musím jet, je čas se rozloučit. Sunadovi daruji svoji péřovku. Už ji nebudu potřebovat. Má z ní obrovskou radost a mě to těší. Když mě jde vyprovodit, váže si ji kolem krku, aby ji všichni viděli.
Konečně se ozývá Rosťa, už je za Ishkashimem. Spali jsme asi 20 km od sebe. Po radostném setkání pokračujeme dál na Ishkashim, protože já se ještě nechci vracet. Otočíme to až zítra. Dnešek je odpočinkový, vyprávíme si navzájem své zážitky. Den zakončíme v hospodě výborným jídlem s pohádkovým dědou, který zde pracuje. Má své tempo a nic ho nevyvede z míry, klidně si v pracovní době při četbě z Koránu i schrupne.
Vracíme se zpět do Khorogu a mně se odsud vůbec nechce. To byla bezkonkurenčně nejhezčí část naší cesty. Provoz a vedro v Khorogu jsou nesnesitelné. Za městem mě upoutá plakátek s nádherně oroseným půllitrem a nápisem „svieže pivo“. Úplně slintám. Dáme si pivo a grilované kuře. Když vidím, jak ho točí, znejistím a doufám, že je alespoň vychlazené. Nebylo a pěnu z něj sundávali polévkovou lžící. Větší patok jsem nepila, naštěstí kuře docela ušlo. Napříště zůstávám u čaje, ten vaří skvělý.
Jak klesáme, neustále se zvyšuje teplota, a to i v noci. Spacákem už se pouze přikrývám. Každý den jsme pozváni na čaj a většinou dostaneme spousty jídla i něco na cestu. Pohovoříme s lidmi, často rozumí rusky, každé setkání je milé, obohacující. Přes Rushonem se vracíme do ráje. Skály kolem Panje vytvořily úzkou, divoce vypadající soutěsku, kterou se s řevem řítí vpřed zpěněná, do hněda zkalená řeka. Je tu větší sucho, krajina je vyprahlejší a vše je pokryto silnou vrstvou prachu. Občas mi připadá, že projíždíme kamenolomem. Když chytneme protivítr, což se stává docela často, je to, jako by vám někdo házel jemný písek lopatou přímo do obličeje. Kupujeme melouny a džusy. Meloun si vždy rozdělíme na půl a spořádáme na posezení. Je 34 °C ve stínu. Všude rostou volně fíkovníky. Poprvé fíky ochutnávám přímo ze stromu. Jsou osvěžující a výživné.
Cestu chceme zakončit v Kulobu. Zbývajících 180 km do Dushanbe kvůli hustému provozu dojedeme stopem. Než začneme definitivně klesat, čeká nás poslední průsmyk. Je nejtěžší ze všech, na 32 km nastoupáme skoro 1000 výškových metrů. Těšíme se na zasloužený sjezd do Kulobu, ale místo toho mizí asfalt a kodrcáme se ještě několik km do kopce. Pak se cesta definitivně zlomí, ale terén je příšerný. Dočkáme se až na posledních 15 km, kdy začíná souvislý asfalt a my konečně letíme. Stavíme až v hospodě pro tiráky na skvělé jídlo. Za šera profrčíme Kulobem a za tmy, v první vesničce za ním, sháníme nocleh. Spíme u jedné rodiny na venkovním poležení. Nechybí tradiční pohoštění, přinesou i deky, nemusíme nic vybalovat. Ráno jim darujeme naše kola. U mého už stojí kluk a nemůže se dočkat, až ho odstrojíme. Dávám mu i cyklistické rukavice. Je v sedmém nebi. Mám radost, že kolo, které mě tak dobře provezlo Pamírem, bude ještě sloužit. Loučíme se a jdeme na stopa.
Kolem poledne jsme v Dushanbe. Procházíme bazar, navazujeme další kontakty a povídáme si o životě. Pomalu se musíme přesunout na letiště. Vůbec se mi nechce domů. Odvážím si velmi silné zážitky a pozitivní dojmy z asijského světa. Nádherná příroda, velká rozlehlost krajiny, velice příjemní, pohostinní lidé, starostliví a ochotní pomoci, krásná setkání s nimi mi zůstanou natrvalo vryta do paměti.
Všechny mé zážitky lze těžko obsáhnout v jednom článku. Budou podrobně vylíčeny v připravované knize „Nejkrásnější silnice světa“.