Na kole a stopem západní Afrikou
Poznávat vzdálené části světa se dá různě. Naši kamarádi a kolegové Marek a Kuba z HUDY Pardubice se rozhodli svou výpravu do západní Afriky spojit s dobrým skutkem, a tak spolupráci s organizací Kola pro Afriku, která tamním dětem zkracuje cestu za vzděláním. Přečtěte si, co vše kluci na své pouti stopem a na dvou kolech ze Senegalu až do Maroka zažili!
Letíme do Afriky! Nejtěžší část, a to usmlouvat v práci třítýdenní dovolenou máme za sebou. Teď nás čeká už jenom dobrodružství a poznávání nových míst.
Naše cesta má ovšem ještě další rovinu, neb jsme se rozhodli navázat spolupráci s charitativní organizací Kola pro Afriku, která vozí do Gambie nepotřebná kola z Čech. Mnohé místní děti chodí denně do školy třeba i 10 km, a tak jim starší, nicméně pojízdné bicykly nesmírně pomáhají. Naším hlavním cílem je tuto organizaci alespoň trochu zpropagovat a pomoci tak dětem v cestě za vzděláním. Krom toho chceme prostopovat z Gambie až do Maroka a poznat tak místní život opravdu zblízka. Podle nás totiž není moc lepších možností, jak se dostat k lidem, než právě při autostopu. Věříme, že se nám vše povede. Dobře naladěni pozorujeme z výšky 10 km krajinu ubíhající dole pod námi. Černý kontinent se blíží.
Po příletu do Dakaru se ihned skamarádíme s příjemným Senegalcem. Má dobrou angličtinu, a tak naše komunikace nijak nevázne. Pomáhá nám dostat se z letiště a zve nás k sobě domů na kávu. Celou dobu se chová opravdu velice přátelsky. Přesně tak, jak jsme zvyklí z mnoha jiných destinací, které jsme navštívili. Není nám proto ani trochu divné, když s námi odjíždí do centra Dakaru a provádí nás tam. Chyba! Hned na úvod cesty se nám Afrika ukázala tak, jak jsme ji během cesty poznali ještě několikrát. Ne vždy byla krásná a milá, jak se na první pohled zdálo. Někdy dokázala nabít čumák a pořádně zabrnkat na nervy. Přesto jsme si ji ale ihned zamilovali, a to pro její divokost a různorodost. V Africe bylo možné prostě všechno. Senegalec přestal být naším kámošem v momentě, kdy jsme se chtěli rozloučit a odejít. Se svými kumpány nám zatarasil východ z domu a trval na tom, že mu musíme dát nemalé peníze. Probojovat se ven nebyla žádná sranda. Stálo nás to moje boty, které si náš „kámoš“ nechal jako suvenýr, a část našich peněz. Ne sice tolik, co požadoval, ale i tak ne zrovna málo. Snad si za ně alespoň koupil něco hezkého.
Po tomto zážitku Dakar co nejrychleji opouštíme. Nemáme zájem se tu déle zdržovat. Není to moc atraktivní místo, alespoň pro nás ne. Ještě ten samý den zvedáme poprvé palec a autem mladých borců se vydáváme směr Gambie. Cesta to není úplně jednoduchá. Následující dva dny se nesou ve znamení obtížné konverzace a peněz. Místní, které jsme potkali nebo nám zastavili, totiž chtěli za svezení téměř bez výjimky zaplatit. Neuměli přitom ani slovo anglicky. Nerozuměli ani světovým výrazům „no money“ nebo „gratis“. Afrika opět hrála na nervy. Nakonec si kousek cesty pomáháme autobusem a po dvou dnech dorážíme na Gambijsko-senegalské hranice.
Je tma. Doslova. Zrovna vypadl proud a celé pohraniční městečko se ocitlo v černotě. Přesto se tu rázem cítíme tak nějak lépe. Místní mluví anglicky a s úsměvem nás vítají ve své zemi. Kolem pobíhají malé děti a kozy. Dáváme se do řeči s prvním řidičem. Na otázku, kolik bude chtít za svezení peněz, se rozesměje a odpovídá: „Dej mi jich, kolik chceš. Třeba žádné!“ Jo, tak tady to bude jiné. Gambie nás hned chytla za srdce.
Druhý den si za pomoci Silvestra z organizace Kola pro Afriku vyzvedáváme své vehikly a po krátké testovací jízdě v ulicích hlavního města Banjulu vyrážíme na naši asi 350 kilometrů dlouhou cyklovýpravu. První dva dny jedeme víceméně po asfaltu. Cesta příjemně utíká, a to i přes to, že můžeme fungovat maximálně do 12:30. Pak se musíme na více než 3 hodiny schovat někam do stínu. Každý den je hodně přes 40 °C. Vypijeme alespoň 6 litrů tekutin. Naštěstí s sebou máme filtr Care Plus, a tak můžeme vodu celkem lehce doplňovat. Filtrujeme vodu nejen z klasických kohoutů a studní, ale i podivných nádob, ve kterých ji místní uchovávají. Filtr si poradil opravdu se vším, problémy se nedostavily.
Ve větších i menších vesničkách nás vítají děti. Ohromné skupiny dětí. Pokřikují na nás a mávají. Jsou tak nadšené, jak dokážou být jenom ony. V jedné vesničce se nakonec odehrává i na mezinárodní fotbalové utkání. Musím uznat, že jsme malé čutálisty s hadrovou mičudou trochu podcenili. Dostali jsme celkem na frak.
Po zápase nám vyhládlo. Ujeli jsme už jenom malý kousek cesty a jako téměř každý večer rozbalili náš benzínový vařič OmniFuel od Primusu. Po celou dobu šlapal parádně, dokonce i na ne příliš kvalitní senegalský benzín. Stačilo jenom vyměnit trysku, aby do hořáku mohlo proudit větší množství paliva.
Třetí den cesty konečně opouštíme asfalt a vydáváme se do samého centra Gambie. Začíná Afrika, na kterou jsme se tak těšili. Jedeme skrz savanu. Kolem nás baobaby, vesničky plné slaměných chýší, žen v krásných barevných šatech a dětí. A také všudypřítomný písek, do kterého se naše naložené stroje neustále boří. Přestává legrace. Jestliže jsem včera trochu nadával na asfaltku, dnes z plných plic řvu a proklínám veškerý měkký podklad cest, po kterých právě jedeme.
Vážně to není sranda. Urazíme dvacet metrů a tlačíme. Po chvíli znovu nasedáme jen proto, abychom zjistili, že se zase proboříme do písku a musíme pokračovat po svých. Takhle to jde stále dokola. Máme radost, když ujedeme v kuse alespoň jeden kilometr. Jsem opravdu šťastný, když už za tmy stavíme náš lehounký stan Rock Empire Orbis a s pocitem, že dnešní etapa je za námi, uleháme do spacáků. Šťastný jsem i proto, že na nás dnes večer zaútočilo opravdu velké hejno komárů a drobných mušek. Toto je obecně velký problém Afriky. Komáři a hmyz zde představují opravdu vážné nebezpečí, neb přenášejí nejrůznější choroby od malárie, přes horečku Dengue až po žlutou zimnici.
Právě proto hodně času trávíme v triku s dlouhým rukávem a kalhotách. Před cestou jsme přemýšleli, jaké si s sebou vzít. Potřebovali jsme lehké a prodyšné, ale také odolné, aby vydržely a v náročných podmínkách se nerozpadly. Nakonec volba padla na kalhoty švédské značky Fjällräven, konkrétně model Abisko Shade z nového materiálu G1000 Air. Ten jako jediný z celé rodiny G1000 není z výroby voskovaný, skvěle proto dýchá. Zároveň však neztrácí na pevnosti, a tak se snese i docela hrubé zacházení.
Náročnost druhé části cyklocesty nás nezastavila, a tak nakonec přijíždíme do vesničky Jurumeh Koto, kde se nachází náš cíl. Stojí zde škola, ve které máme předat kola. Opět nás vítá skupina asi padesáti dětí. Nadšeně se na nás vrhnou a poskakují kolem, a to malé ale i starší. Vyhledáváme ředitele, který nás provede po areálu a představí nám principy místní výuky. Zajímavá zkušenost. Poté předáváme kola, nějaké dárky pro děti a pomalu vyrážíme dále. Čeká nás další etapa výpravy. Vzhůru autostopem do Maroka!
Další den překračujeme na jihu Gambie hranice. Jsme opět v Senegalu. Trochu se obáváme toho, co nás zde čeká. Naše dosavadní zkušenosti nebyly zrovna nejlepší. Opak je však pravdou. Najednou se nám stopuje relativně fajn. Za svezení nic neplatíme a poměrně rychlým tempem se přibližujeme k hranici s Mauretánií. Za tři dny jsme tam, a to i přesto, že jednoho z našich řidičů zadržela policejní hlídka, za jízdy nám upadlo kolo, nebo jsme skrz některá města projížděli na ultra pomalých oslích povozech. Byl to totiž nejjistější způsob, jak se proplést nepřehlednými a přeplněnými ulicemi.
Mauretánie pro nás byla velkou neznámou. Hodně lidí v Senegalu nás před její návštěvou varovalo. „Tahle země vám nemá co nabídnout. Je nebezpečná a plná zlých lidí,“ říkali. Je to země, kde údajně stále operuje teroristická skupina Al-Káida. V půdě leží velké množství pozemních min a individuální turismus se víceméně nedoporučuje. Možná právě proto jsme se do této destinace těšili ze všech nejvíce. Věřili jsme, že to nebude tak zlé, jak se traduje.
První dojmy ze silně muslimské země byly však tak nějak rozpačité a svým způsobem trochu potvrzovaly slova Senegalců. Hranici jsme překročili na potápějící se lodičce a dále pokračovali po nejrozbitější asfaltové silnici, po které jsme kdy jeli. Místy mizela v nánosech saharského písku. Cestu sem tam lemovaly řídce osídlené vesničky bez jediné zpevněné příjezdové cesty. Chtěl jsi do vesnice, musel jsi překonat písek. Samostatnou kapitolou bylo hlavní město Nuakšott plné stovek pojízdných i nepojízdných vraků nejrůznějších aut. Symbolické bylo, že kamión, kterým jsme do města přijeli, se na posledním kilometru rozbil a už se nerozjel. Zajímalo by mě, zda u cesty stojí dodnes.
Dlouho jsme se ve městě nezdržovali. Ještě večer jsme se přesunuli hlouběji do Sahary. Naším cílem bylo malé městečko Choum, kterým každý den projíždí možná nejdelší nákladní vlak na světě. Tento více než tříkilometrový kolos dopravuje do pobřežního města Nouadhibou železnou rudu. Když už jsme zde, musíme se prostě svézt. Čekání na železného obra jsme si krátili poznáváním místních obyvatel. Rozhodně nebyli tak nebezpeční, jak jsme slyšeli. Naopak byli moc fajn a k turistům celkem vstřícní. To samé platilo i o řidičích, které jsme stopnuli.
Vlak skutečně do Choumu přijel. Natěšeně jsme naskočili do vagónu plného rudy a vyrazili. Téměř ihned nás zavalil písek a prach, který vlak čeřil. Nic příjemného. První část cesty probíhala za tmy. Když opadla naše euforie, schoulili jsme se na tvrdých kamenech a snažili se alespoň trochu spát. Zima a neskutečný rámus nám dovolili usnout maximálně hodinu. Co čert nechtěl, zaspali jsme nejdůležitější okamžik cesty. Vlak zastavil a odpojil část vagónů, včetně toho našeho. Později jsme se dozvěděli, že se do nich dostal písek a staly se těžko pojízdnými. Mašina nám ujela a my zůstaly uprostřed Sahary bez pojízdného dopravního prostředku. Celkem velký problém se naštěstí poměrně rychle podařilo vyřešit. V dálce vidíme nějaké budovy. Vydáváme se k nim s úmyslem požádat o pomoc. Než k nim dojdeme, uslyšíme v dálce vlak!
„Ten musíme stopnout,“ křičíme na sebe v panice a rozbíháme se. Máváme rukama, řveme tak silně, až nemůžeme popadnout dech, a doufáme. Nic jiného nám v momentě, kdy kolem nás projela mašina se strojvůdcem nezbývá. Uběhne několik vteřin a vlak doopravdy zastavuje! S nadšením, že se nám povedlo stopnout nákladní vlak, vyhazujeme do vagónu naše batohy a nasedáme. Za dalších asi 7 hodin jsme u oceánu ve městě Nouadhibou. Hranice se Západní Saharou již máme téměř nadohled.
Je na čase, do konce výletu nám zbývají 3 dny a před námi je cesta dlouhá asi 1800 kilometrů. Musíme do toho celkem dost šlapat. Nejprve se ale poměrně dlouho zdržujeme na hranicích a pak i při samotném stopování. Připadá nám, jako by najednou všude kolem nás došly auta. Nic nejezdí. Čekáme třeba i dvě hodiny na řidiče, který nás popoveze. Přesto se ale za dva dlouhé dny dostáváme až do Marrákeše, cíle naší cesty. Máme ještě jeden den k dobru. Je čas i na nákup nějakých dárečků domů a ochutnávku místních dobrot. U závěrečného marockého čaje zhodnocujeme výlet a usuzujeme, že to stálo za to! Oba se do Afriky určitě zase s chutí podíváme.
