Na skok do tepla aneb víkend na Mallorce

Patříte mezi zimomřivé tvory? Což takhle strávit víkend hezky v teple Středomoří? Inspirujte se reportáží z listopadového výpadu na sluncem zalitou Mallorku z pera horolezce a cestovatele Filipa Zaorala.

,,Co budeš dělat o víkendu?“ ,,Asi pojedu za babičkou, má narozeniny.“ ,,Já musím doma trochu uklidit a vyprat.“ Tak takto přátelé opravdu ne. Moje víkendy vypadají trochu jinak. Lezení, aktivní pohyb v horách, prostě cokoli, co se odehrává v přírodě. Minulý víkend nebyl ničím jiný. Tedy vlastně trochu ano, vybrali jsme poněkud nevšední destinaci.

Po zhlédnutí přednášky na téma Cestuj levně a kdykoli jsme se se ženou rozhodli, že na podzim podnikneme něco podobného. Zadali jsem do vyhledávače termín a okolní letiště a za okamžik už se probírali seznamem výhodných letenek. Neváhali jsme a koupili zpáteční na Mallorku. Představa tepla nás zlákala více než severské Tromsø nebo ukrajinský Kyjev. Tam se podíváme třeba příště.

Balení tentokrát proběhlo vcelku rychle. Měli jsme pouze příruční zavazadlo, takže jsme s sebou brali jen to nejnutnější. Nakonec se mi vše vešlo do batohu Black Diamond, který se v mé skříni válí už nějaký ten pátek a dá se použít snad na všechno. Od každodenního nákupu, přes trénink na stěně až po skialpový víkend. V pátek brzo ráno nasedáme do auta a frčíme směr vídeňské letiště. Parkujeme u jakési téměř postapokalyptické továrny a zbytek cesty se necháváme dovézt vláčkem. Za pár chvil už sedíme v letadle namačkáni jako sardinky. No jo, to je daň za nízkonákladové lety. Divím se, že ještě nezavedli třídu na stojáka.

Kolem poledne vystupujeme na letišti a autobusem se přibližujeme do Palmy, hlavního města Mallorky, které si v rychlosti procházíme. Historickému centru vévodí nádherná gotická katedrála Panny Marie, která jako by vypadla z některého románu Victora Huga. Křivolaké uličky, malebná náměstíčka, atmosféru nasáváme plnými doušky. Odpoledne se vydáváme vstříc horám, našemu hlavnímu cíli. Kousek se svezeme vlakem a pak ještě i autobusem. Ten nás vyhodí u poutního kláštera Lluc v srdci pohoří Serra de Tramuntana.

Začíná se stmívat, a tak nasazujeme čelovky. Naštěstí mám dobíjecí Petzl Actic Core, takže i chyba ve formě zapomenutí nových baterek se dala elegantně vyřešit powerbankou.  Stoupáme úzkou cestičkou skrz olivovo-dubový háj. Po půl hodince chůze přicházíme na palouček, který se nám k přenocování zdá docela dobrý. Rozbíjíme tábor, rozuměj vytahujeme spacáky, a večeříme. Na nic nečekáme a uleháme. Přichází čas na doznání k druhému pochybení. Vzal jsem si s sebou jen alumatku. Nějak to s ní přeci dva dny umlátím, myslel jsem si. Chyba lávky! Skoro jsem se nevyspal. Ten zpropadený bazmek vůbec neizoluje a člověk navíc cítí kdejakou terénní nerovnost. Příště prostě jinak a lépe.

Ráno po malé snídani vycházíme vstříc nejvyššímu dostupnému bodu na ostrově – Puig de Massanella (1364 m n.m.). Samotnou nejvyšší horu obsadili vojáci a běžný smrtelník se tak na ní bohužel nedostane. Po pár výškových metrech se nám otevírají úžasné pohledy na okolní hory a moře. Kombinace k nezaplacení. Poslední vrcholový úsek je už trošku náročnější než „obyčejné véhátéčko“. Místy si troufám říct, že by se terén nemusel stydět ani za druhý stupeň horolezecké obtížnosti. Ještěže jsem se doma obul do La Sportiva Hyper a ne jen do nějakých kecek.

Na vrcholu se chvíli kocháme 360° výhledem a mažeme zase dolů, ještě nás čeká pěkná štreka. Sestup je dlouhý a cestička dosti kamenitá, takže si člověk musí dávat pořád pozor, kam šlape. Při jedné z pauz krmíme divoké oslíky. Pravda, takhle to zní o dost romantičtěji, něž kdybych vám rovnou prozradil, že se nedaleko nacházela farma. Při další zastávce pozorujeme jezero kdesi v hlubině pod námi. Konec cesty nám okořenil strmý úsek mezi olivovníky s úžasnými výhledy na okolní barevné skály a jeskyně.

Po třiceti kilometrech a patnácti stech výškových metrech přicházíme vyřízení do vesničky Soller, kde tak tak chytáme bus, který nás odváží do noční Palmy. Jako všude jinde ve Středomoří, tak i zde to večer pěkně žije. Neodoláme ani my. Vybíráme malou místní hospůdku a necháváme unavené nohy odpočinout. Chuťové pohárky naopak dostávají zabrat. Ať si tady člověk dá cokoli, vždycky to bude pecka. Po vydatné večeři a lehce ovínění místním rosé hledáme místo k noclehu. Už jsme celkem otrlí cestovatelé, a tak nám nevadí ani trocha diskomfortu. Uleháme tedy v nějakém pseudoparčíku za nejbližší keř a v mžiku usínáme.

Ráno nás budí okolo chodící pejskaři. Vyrážíme ještě jednou do města a procházíme si část, kterou jsme ještě nenavštívili. Na hlavním náměstí zrovna otevírají vánoční trhy, což nám přijde mezi všemi těmi palmami lehce ujeté, ale to je zřejmě pouze pohled zakonzervovaného Středoevropana. Na chvíli se zastavujeme v malé kavárničce na kávu a croissant. Před polednem ještě stíháme smočit nohy v moři a projít se po pláži. Pak už nás čeká letiště a návrat do studené a šedivé reality.

Když se za uplynulým víkendem ohlédnu, přijde mi to tak trochu jako z pohádky. Dnešní možnosti jsou prostě téměř bez limitů. Stačí zvednou hlavu, pozorně se dívat a nebát se příležitosti. Už teď přemýšlím, kam to bude příště.