(Ne)vydařený výlet do peruánských And - část první

Dlouho jsem přemýšlela, co o naší výpravě do Peru vůbec napsat. Lezecké cíle, které jsme si stanovili, se splnit nepodařilo, a vyprávět o trekování nádhernou přírodou pohoří Cordillera Blanca mi přišlo trochu ohrané a nudné.  Jenže cestování vlastně není nudné nikdy.

Poznávání neznámých míst je intenzivní způsob žití, který přináší mnohem rychlejší zvraty zlého a dobrého, než je běžné v naší každodenní rutině. I my získali během tří týdnů v Peru pár zajímavých zkušeností, rozhodla jsem se nakonec předat je tímto způsobem dál. Třeba vám těch pár rad a doporučení pomůže při plánování vašeho vlastního výletu. Spoustu důležitých věcí totiž v cestovatelských ani lezeckých průvodcích nevyčtete, dozvíte se je až na místě. Vezměme to ale pěkně po pořádku, od přistání v Limě až po odlet zpět domů.

Hlavně nikam nespěchat

Zkušení cestovatelé vědí, co je čeká, když v zemích třetího světa opustí odbavovací halu. Ze všech stran se na vás nahrnou nabídky na všechny možné služby, v prvé řadě samozřejmě od taxikářů. V této fázi je dobré nejprve všechny striktně odmítnout a trochu se zorientovat v místních cenách. Určitě nejprve využijte letištní směnárnu a ihned se zásobte drobnými bankovkami. Při našem pobytu v červnu 2018 vycházel jeden peruánský sol zhruba na osm korun.

Rozhodně nespěchejte, abyste neudělali stejnou chybu jako my. Z Limy jsme chtěli odjet pod vysněné vrcholky Bílých Kordiller co nejdříve. Cesta z hlavního města do Huarazu, centra celé oblasti, trvá dálkovým autobusem osvědčené společnosti Cruz del Sur zhruba osm hodin. Centrální stanice tohoto dopravce se nachází asi půl hodiny od letiště, je tedy třeba využít taxi. Reálná cena se pohybuje okolo 50 soles, Slávek však ve spěchu kývl na nabídku prvního řidiče, který si řekl o celých 150 soles! Až za jízdy mu došlo, kolik vlastně budeme platit. Když jsme chtěli vystoupit, taxikář ihned poznamenal, že v této části města nás někdo přepadne. To bylo jediné, co jsme mu věřili, a proto jsme předraženou jízdu dokončili. Na letišti tedy zpomalte, v klidu si rozměňte, a pak najděte nejlevnějšího taxíka. Bude to zřejmě ten s licencí, jehož řidič má visačku s průkazem.

Na dohled hor

Další nástrahy přichází hned po nočním přejezdu do Huarazu, kam se dostanete kolem šesté ráno. Je to podobné jako na letišti. Autobus je očekáván a před staniční budovou jsou připraveni agenti, kteří si rozeberou unavené a rozespalé turisty a nechají si zaplatit za zprostředkování téměř čehokoliv. Slávek ani já neumíme moc říkat ne, takže jsme se najednou ocitli na pokoji v penzionu, kde jsme asi skončit nechtěli, navíc se zaplaceným programem, který se příliš neshodoval s našimi původními plány. Ponaučení zní: držet se svých plánů! S trochou námahy a s batohem na zádech obejděte centrum a sežeňte si kvalitní ubytování. Potom se poohlédněte po relevantních a hlavně aktuálních informacích o oblasti a podmínkách v horách, třeba v sídle horských vůdců (UIAGM) na náměstí Parque Ginebra.

Pokud budete chtít zůstat v Huarazu, vyhledejte hotel Piramide, který stojí přímo naproti domu místních vůdců. Noc ve dvoulůžkovém pokoji vás vyjde na krásných 50 soles za oba. Obloukem se naopak vyhněte hostelu Campo Baso, ve kterém skončí většina trekařů. Za stejnou cenu zde dostanete vlhký pokoj bez oken a k tomu pořádnou porci nočního hluku. Na místní poměry luxusní ubytování nabízí hotel El-Rubí na hlavní třídě Av. Luzuriaga kousek od samého středobodu města, náměstí Plaza de Armas. Cena za dvojlůžko se snídaní ovšem činí 140 soles.

Při další návštěvě Peru už bychom v Huarazu strávili asi jen jednu, maximálně dvě noci, nabrali potřebné informace, a potom se na zbytek pobytu usídlili třeba v Yungai nebo v Carazu. Tato dvě města jsou blíže horám, takže ušetříte půl hodiny, respektive celou hodinu jízdy z Huarazu. Navíc je zde mnohem levněji. Například polední menu v restauraci v Huarazu přijde na 15 až 20 soles, zatímco třeba v Yungai na 6 soles. Podobné je to i s ubytováním. Velkou výhodou je možnost takzvaného „depozitu“. Pokud se vydáváte na trek nebo za lezením, můžete všechno, co nebudete tam nahoře potřebovat, nechat v hotelové úschovně. My takhle ve dvojici ušetřili svým zádům okolo 10 kilogramů váhy.

Aklimatizace začíná

No a pak už můžete konečně vyrazit do hor. Masiv Cordillera Blanca nabízí spoustu nádherných treků vhodných k aklimatizaci. Nejčastější volbou je jednodenní túra k horskému jezeru Laguna 69, z jehož vod stoupají majestátní stěny Chacraraju. Výlet zprostředkovává každá zážitková agentura v Huarazu, ale úplně klidně na ni můžete vyrazit sami. Pozor! Každý jednotlivý vstup do národního parku se platí. Pokud víte, že budete park opakovaně opouštět a znovu se do něj vracet, pořiďte si permanentku za 150 soles na celý měsíc, která vychází lépe, než jednorázový vstup za 30 soles. My jsme po Laguně 69 pokračovali v aklimatizaci a konečně se také dostali na sníh při výstupu na vrcholek Nevado Mateo v hřebeni Contrahierbas s nadmořskou výškou 5150 m n. m.

Po této nádherné a nepříliš náročné túře jsme začali pomýšlet na šestitisícovky, konkrétně na Quitaraju, Artesonraju, Copu a samozřejmě taky na Huascarán. Zašli jsme tedy v Huarazu k vůdcům pro informace. To, co nám řekli, jsme rozhodně slyšet nechtěli. „Všude je moc sněhu, na šestky se ještě neleze! Všude to padá. Na Huascaránu se zatím dá pouze do prvního tábora. Vodit začneme až tak za měsíc.“ Následně dodali, že jedna skupina zrovna zkouší Alpamayo, a že předpověď počasí je dobrá. Tyto informace jsme dostali v polovině června, a to už měla být dle knih a internetu sezóna měsíc rozjetá. Takže pozor! Do Peru na šestitisícovky nejlépe až na přelomu července a srpna.

K úpatí Alpamaya

Co ale dělat, když už jsme na místě? Prostě se budeme držet plánu a zabojujeme. V rámci předplaceného programu jsme se nechali odvézt do horské vesnice Caschapampa na začátek treku údolím Santa Cruz, který se řadí k těm nejvyhledávanějším v celé oblasti.

V Caschapampě opět trochu zvolněte a nehrňte se hned s 25 kilogramů vážícím báglem na stezku do hor, jako jsme to udělali my. Vyplatí se přijet časně ráno, což ovšem také znamená vyrazit velmi brzy z Huarazu. Nebo tedy bydlet třeba v Yungai či v Carázu a tím si zkrátit dlouhou cestu. Pokud do Caschapampy dorazíte jako my až po dvanácté, logicky už se ocitnete v časové tísni a budete muset řešit, kde si ten den ustelete. Doporučuji tedy vyhradit si dostatek času a na cestu do horských kempů si pronajmout oslíky místních „nosičů“. Ty potkáte právě pod skalní soutěskou, do které údolí Santa Cruz ústí. Najdete tu také občerstvení a u něj člověka z národního parku, který si vás zapíše a zkontroluje povolení ke vstupu.

Výhod pronájmu oslů je několik, ale těmi nejdůležitějšími jsou rychlost a úspora sil. Pro čistý alpský styl, který jsme se Slávkem zvolili, musíte mít hodně natrénováno. A hlavně, co potom ve výšce 4500 m n. m., když vás bolí ramena, záda i nohy? Těch 30 kilometrů pod Alpamayo si rozhodně užijete víc jen s lehkým baťůžkem na zádech a s holemi v rukou. Hned po ránu tedy odchytněte „oslaře“ a vyhádejte s nimi co možná nejlepší cenu. Pak budete mít celý den na to, abyste se dostali na první tábořiště – do kempu Lamacoral, kde je dokonce chatrč s prodejem vody, koly, piva a chipsů. Zde přespíte a druhý den pohodovým tempem dorazíte do Alpamayo base campu. My jsme se po dvou dnech utrpení s těžkými batohy dostali pozdě večer „pouze“ na náhorní plató Taullipampa, ze kterého se později vyklubalo dosti špatné tábořiště. Bylo jasné, že následující den potřebujeme nabrat síly. Domluvili jsme se však, že nebudeme jen sedět u stanu a jíst, ale „nalehko“ vyrazíme směrem k ledovci pod Alpamayem a pokusíme se trochu zorientovat v trase pro výstup. Zároveň tím opět trochu nabereme výšku a podpoříme správnou aklimatizaci. S tím jsme ulehli a těšili se na následující den.

Pokračování příště...