Patagonií dešti a bahnu navzdory

Vstupní brána Patagonie, přístavní město Puerto Montt. Po měsících nádherné přírody, neuvěřitelného ticha a pocitu svobody přichází drsná realita. Beton, ruch, plno lidí a aut. Tady že má skončit naše tříměsíční cesta? Naše pikantní procházka...

Po historkách pro vnoučata nabité Carretera Austral. Lépe řečeno, po 17 dnech, 8 národních parcích, 321 kilometrech v nohách, nespočtu stopnutých aut, pár přesunech na palubách trajektů a jedněch povodních se ocitáme v samotném centru Puerto Montt. Každý druhý prodejce nám nabízí skvělé, „ručně dělané“ suvenýry, které zaručeně musíme přivézt domů. Každý první nám naopak nabízí 100% pravé outdoorové oblečení všech možných značek za zlomek ceny. Nás však zajímá jediné. Kam se z této betonové džungle vydáme

Pumy, divocí psi, nebo jedovatí pavouci … NE, nejnebezpečnější zvíře je stejně sám člověk.

Než stihneme najít informační centrum nebo wifi připojení, propadáme vůni tradiční chilské polévky a masovému pokrmu, a to hned u prvního stánku s občerstvením. Máme plné žaludky, konečně tedy přichází řada na plánování. Tom zapíná telefon a po pár minutách s úsměvem na tváři říká: „To si děláš srandu, ten svět je fakt malý. Moje kamarádka Nikča ze Šumperka je jen pár kilometrů od nás.“ Plán tedy vymyšlen!

Nahazujeme na záda batohy a nejrychlejší cestou míříme směr Puerto Varas, které tvoří s Puerto Montt společnou konurbaci. Ano, jedná se pořád o město, tentokrát však mnohem menší. Navíc leží přímo na břehu jezera LIanquihue, odkud se otevírá jedinečný výhled na sopku Osorno. Potkáváme se s Nikčou a společně plánujeme další dny. Cíl je jasný, opět vyrazit do přírody. Dokupujeme zásoby a pozdě v noci uleháme k vytouženému spánku.

Nové ráno, nový den, nový příběh, nové překvapení. A že jich dneska ještě bude. Chystáme se k sopce Osorno a vodopádům Petrohué. Následně hodláme poprosit některého z místních rybářů, aby nás za malý poplatek převezl přes jezero Todos los Santos do národního parku Puyehue. Tam chceme najít přírodní termální jezírka a po pár dnech dojít až k hlavní silnici číslo 215, která nás dovede až do argentinského Barriloche.

Začínáme stopovat. Tom si libuje: „mám dvě kočky, tak to půjde úplně samo.“ My si však s Nikčou povídáme, povídáme a povídáme. To víte, konečně po dvou a půl měsících můžu mluvit česky s někým jiným než s Tomem. Najednou slyšíme: „Jedete se mnou, nebo budete kecat?“ No, to mě podrž, on stopnul auto, jak se mu to povedlo? Nastupujeme, po pár kilometrech poděkujeme, vystupujeme a znovu stopujeme. Než dojedeme na křižovatku, zopakujeme tento proces ještě dvakrát. Silnice se větví. Jedna část vede k vodopádům Petrohué a sopku Osorno, druhá zase do malého městečka uprostřed ničeho zvané Cochámo. Ráno jsme měli jasno, teď váháme. Všichni stopnutí řidiči nám tvrdí, že Cochámo určitě nesmíme vynechat.

Krásná příroda, území horolezcům zaslíbené a několikadenní přechod až do Argentiny, respektive do původně plánovaného Barriloche. Co teď? Rozhodujeme se nechat to na osudu. Přesněji řečeno tam, kam pojede první řidič, který nám zastaví, tam pojedeme i my. Klasicky měníme cíl cesty a místo k vodopádům jedeme na druhou stranu do Cocháma. Dostáváme mapu treku a vyrážíme. Chceme ujít co možná nejvíce kilometrů a ideálně dorazit až na konec značené trasy, kde začíná náš vícedenní pochod.

Noc přečkáváme v kempu. Od majitele dostáváme cenné rady. Tváří se dosti skepticky. Upozorňuje nás na špatné počasí, nutnost několikrát přebrodit rozvodněnou řeku a to, že mimo sezonu už nepotkáme ani živáčka. Máme si to ještě pořádně rozmyslet. My jsme však rozhodnutí více než pevně a brzo ráno vycházíme. Po pár kilometrech i hodinách, kdy se brodíme podmáčenou lesní cestou necestou, vycházíme na planinku. Malé údolíčko, kde se nachází pár kempů a domečků, na které dohlížejí vysoké skalní stěny. Tak to je La Junta. Okukujeme místní zásobovací lanovku, obědváme připravenu svačinu, loučíme se s Nikčou a pokračujeme ještě o pár kilometrů dále k El Arco Refugio. Jedná se o dřevěný přístřešek, kde se dá rozdělat oheň. Tedy za předpokladu, že najdete nějaké suché dřevo. Za sebou máme 28 km. Na nohou neseme snad tunu vážící boty. Mokré a špinavé od bahna, brodění i začínajícího deště.

Celou noc prší a nepřestává ani ráno. Nedá se svítit, musíme jít. Nemůžeme si dovolit zdržet se přes den na jednou místě jenom kvůli špatnému počasí. Však co, stejně už máme boty mokré. Alespoň je nebudeme muset sundávat před každým potůčkem. Po hodině mi přijde, že cesta ubíhá nekonečně pomalu. Ale ono ne, jsme teprve pouhých pár kilometrů od přístřešku. Bloudíme. Nevíme, kudy dál.

Silný déšť proměnil všechny vyšlapané cestičky na bahenní koupele. Malé říčky, které ani nejsou zaznamenány v mapách, jsou rázem o dost vodnatější. Riziko při jejich překonávání roste, až najednou… Přecházíme nad řekou po dřevěném kmeni. Jdu první, nikdy si nedám moc říct. Tom jde za mnou, zakopává a padá na jednu stranu do větví, listí i bahna.  Já se naopak sesouvám na druhou stranu přímo do vody. Ledová koupel naštěstí končí jen šokem, naraženými žebry a promočeným vybavením. No nic, musíme se vrátit zpátky do přístřešku, vysušit věci, uklidnit se a hlavně zahřát. 

Celý den spím. Tom zatím rozdělává oheň, vaří a suší vše důležité. Sice nevím, jak se mu to podařilo, ale děkuji mu za to. Věříme, že zítra už pršet nebude. Opak je bohužel pravdou, z nebe padají provazce vody. Kvůli zdržení musíme urazit dvojnásobnou dávku kilometrů. Cesta se těžko hledá, je bahnitá a náročná. Proklínám každý centimetr na zemi.  Šlapeme více než deset hodin, už ani nevnímáme, jsme unavení, hladoví a na kost mokří. Konečně stavení! Dneska už čtvrté, snad alespoň tady někdo bude. A taky bylo. Nejdříve smečka psů, která nás málem sežrala zaživa, a potom dva pánové. Jeden značně společensky unaven a druhý, který nás nechal přespat u sebe v dřevníku a vysušil nám naše mokré věci u sebe nad pecí. Náš zachránce.

Podle mapy nás čeká poslední den. Dnes už se konečně pořádně najíme a osprchujeme. Tahle vidina nás žene kupředu. Realita je nakonec ovšem úplně jiná. Ráno pouze poprchá. Vykračujeme si až na chilské hranice k přechodu s názvem Paso El Leon, kde dostáváme výstupní razítko. Po čtyřech dnech konečně zase vylézá sluníčko a my vidíme světlo na konci tunelu. Pokračujeme pár kilometrů dále do argentinského Paso El Manso, kde prosíme o razítko do pasu a ptáme se na nejbližší kemp, obchod, nebo sprchu. Myslíte civilizaci? Jo, tak nejbližší kemp leží cca 20 km. První domácí potraviny (chleba, vajíčka apod.) koupíte až u hlavní silnice vedoucí do Barriloche. Dohromady to znamená nějakých 47 km. Cože? To není možné! Raději se ptáme se znovu, nicméně odpověď je stejná. Co teď? Umíráme hlady. Jsem naprosto zoufalá. Znovu jsme zachráněni. Velké díky patří argentinským vojákům. Nejenže nám dovolili postavit stan ve vojenském prostoru, tedy na jejich zahrádce, a dali nám najíst. Společně se s námi ještě fotili a obdivovali naše vybavení.

Je rozhodnuto. Další den se musíme dostat do Barriloche. Ať to stojí, co to stojí. Vstáváme brzy, pěšky jdeme pár kilometrů, stopujeme farmáře, pokračujeme po vlastních, stopujeme místního myslivce, zase kráčíme, stopujeme svoz odpadků. Takhle pořád dokola. Po sedmi hodinách konečně stojíme na hlavní cestě. Dost smradlaví, ale s velkým úsměvem a odhodláním se snažíme stopnout auto. Daří se! Jsme tady! Po 6 dnech, 130 km v nohách a 88 km stopem stojíme zase v civilizaci. Otázka zní, na jak dlouho.