Pěšky islandským vnitrozemím rychle a nalehko

6. 4. 2016

Konečně Reykjavík. Čekám na odbavení v malé letištní hale a pozoruji cestující, kteří právě přiletěli z Akureyri. Z města na severu Islandu, které jsem si stanovil jako výchozí bod mého treku. Docela mě znepokojuje, když vidím v jejich rukou lyže.

Nejsem tu přece jen moc brzy?

Ptám se sám sebe. Je konec května a na severu země leží ještě dost sněhu. Cesta, po níž se chystám putovat na jih, bývá sjízdná pro terénní vozidla někdy až od poloviny července, když už půda není rozbahněná od tajícího sněhu.

Cestování na Islandu nalehko

Na Islandu nalehko

Jsem na to dostatečně vybaven?

Další otázka kterou si kladu. Jdu docela nalehko. Pečlivým výběrem vybavení mi batoh bez vody váží jen 13 kg. To je polovina toho, co jsem nesl na Islandu naposled. Z toho je 7 kg jídlo na 10 dní a 200 g palivo do vařiče, takže spotřební váha, která se bude každým dnem jen zmenšovat.

Při letu jsem nalepený na okýnko a snažím se vypozorovat, jaké jsou podmínky ve vnitrozemí, ale letíme nad mraky. Teprve až při klesání na letiště v Akureyri se mi naskytne pohled na bílé pláně, kam jen dohlédnu. To nebude jednoduché, honí se mi hlavou.

Než postavím přístřešek, ještě se projdu několik kilometrů za letiště, abych provětral nohy po dlouhém dnu stráveném v sedadlech dopravních prostředků. Začal brzo ráno cestou vlakem z Prahy do Berlína, pokračoval letem do Keflavíku, autobusem do Reykjavíku a nakonec letem do Akureyri. V tomto ročním období se na Islandu už nestmívá, tak je dostatek času a není nutné zatěžkávat batoh čelovkou.

Začátek dobrodružství na Islandu

Den I Probouzím se do svěžího jarního rána, které panuje tady v údolí Eyjafjarðardalur. Díky lehké obuvi kilometry svižně ubíhají po asfaltce, která končí u poslední farmy. Údolí se čím dál více zužuje a cesta stoupá k zasněženým vrcholkům. Po 43 kilometrech spokojeně ulehám do závětří za velký balvan.

Den II Stoupám proti proudu řeky Eyjafjarðará. Cesta se začíná ztrácet pod sněhovými poli. Já traverzuji zmrzlými svahy, kde by uklouznutí skončilo nepříjemnou klouzačkou do koryta řeky. Měkké přilnavé podrážky bot ale drží spolehlivě.

Po několika hodinách se dostávám nahoru a otevírá se mi pohled na nekonečné bílé pláně oblasti Sprengisandur. Jen občas ze sněhu vykukuje tyč nebo značka značící cestu.

Na Islandu v ledu a vodě...

Stojím po kolena ve sněhu a okamžitě mi začínají mrznout prsty na nohou. Mám na sobě jen lehké boty Ultra Raptor od La Sportivy bez membrány, určené na běhání dlouhých vzdáleností. „NeGore-Texovou“ verzi jsem zvolil proto, abych se nemusel zdržovat vylíváním vody z bot po brodu a urychlil vysychání.

Navlékám tenké neoprenové ponožky a po pár krocích je zas teplo. Prošlapávám si cestu mokrým těžkým sněhem. I přes svou výšku 188 cm jsem v něm místy více jak po pás. Každý krok bere dost sil, je to doslova brodění se v ledové tříšti. Po 30 kilometrech se konečně dostávám do místa zvaného Laugafell a připadám si jak v oáze.

Není tu skoro žádný sníh, dokonce tu raší tráva, ale hlavně je tu metr a půl hluboký přírodní geotermální bazén s teplotou vody kolem 37 °C. Nakládám se do lázně a vím, že se mi nebude chtít ven.

Zítra to otoč a vrať se , honí se mi v hlavě, která jako jediná část těla zůstala vystrčena nad hladinou. V těchto podmínkách to nemá cenu, jsi pomalejší, než bylo v plánu, bude stačit jídlo a palivo do vařiče?

Hlavně se nevzdat...

Den III Ráno jsou myšlenky na návrat ty tam. Překonávám ne přiliš hlubokou řeku Laugakvísl a pokračuji dále na jih.

Před broděním se nezdržuji vysvlékáním a zouváním. Mám lehké rychleschnoucí oblečení, které je po chvilce chůze ve větru opět suché. Sněhu je méně, ale půda je rozmáčená a bořím se bahnem. Snažím se došlapovat na kameny, ale půda je pohlcuje stejně jako mé boty. Cesta opět mizí po sněhem.

Orientuju se pomocí elektronického kompasu v hodinkách Suunto. Nesmím minout odbočku na východ k jezeru Fjórðungsvatn. Odbočku jsem netrefil, bloudím a připadám si jak mezi dunami. Prošlapávám si cestu v hlubokém mokrém sněhu, někdy až po prsa. Ve snaze obejít jezírka chodím sem a tam.

Udržet dobrou náladu nepomáhá ani poněkud depresivní audio kniha, kterou poslouchám. Pomocí souřadnic z gpsky v hodinkách zjištuji svoji přibližnou pozici. Sakra, zahnul jsem moc brzo. Dneska už toho mám dost. Nacházím docela suchý plácek na spaní, ohřívám vodu na dávku Travellunche a přidávám trochu výborného islandského másla k zvýšení kalorického příjmu a krémovější chuti.

A překážky stále přibývají...

Den IV Zatím nejkratší den, ale s morálně nejnáročnější překážkou v podobě řeky ledové tříště. Stojím na břehu a koukám na ledově modré dno pod asi 15 cm vrstvou tekoucí vody. Trekovou hůlkou vysunutou na maximální délku sonduji dno, už ji mám ponořenou až po konec madla a stále necítím pevný podklad.

Zkouším to na několika dalších místech o kus dál. Stejný výsledek. Nechce se mi udělat ten krok do neznáma. Co bude následovat? Může mě to pohltit jak nějaký močál? Však v tomhle se nedá asi ani plavat. Teď se ale už nemůžu otočit, jsem moc daleko, téměr v polovině cesty.

Rozepínám bederák a nechávám batoh jen přes jedno rameno, v případě nutnosti ho použiji jako plovák. Opatrně se sunu přes břeh, nohy zajíždějí, ale pak se zastaví a jsem jen po pás ve vodě. S úsilím vytahuji nohu, abych ji mohl posunout o krok dále. To zopakuji ještě několikrát, než se dostanu na druhý břeh. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se na první pohled zdálo.

Napojuji se na cestu F26, letní off roadovou spojnici mezi severem a jihem. Následuji ji podél ledovce Tungnafellsjökull k chatě Nýidalur, dvoupodlažní dřevěné budově, spravované islandskou turistickou asociací. Je odemčeno, uvnitř se totiž nachází vysílačka pro případ nouze. Chata je plně vybavena, je tu jídlo, plyn, deky. Nikdo tu ale není. Jak jsem se sám přesvědčil, není jednoduché dostat se sem v tuhle dobu. Na auto je příliš brzy, na zimní skůtr zase pozdě, ani letadlem na přilehlou přistávací dráhu by to nešlo. Podléhám a zůstávám tu přes noc, ale jídlo beru z vlastních zásob, ať si zase odlehčím.

Když přijdete na chuť islandskému počasí

Den V Probouzí mě rachot kapek deště vrhaných nárazovým větrem na stěny budovy. Natahuji nepromokavé kalhoty, bundu, palčáky a jdu vstříc tradičnímu islandskému počasí. Brodím Fjórðungakvísl, řeku, která pokud by byla rozvodněná, mohla by tvořit nepříjemnou překážku.

Po zkušenostech z předchozích dnů je to ale brnkačka. Sněhu rapidně ubývá a kvalita cesty se zlepšuje. Ultra Raptorky hladově polykají kilometry a po 59 kilometrech padám únavou na svoji půlčikovou karimatku od Therma-a-Rest.

Den VI Pravděpodobně nejnudnější den na treku. Dostávám se na pevnou suchou cestu, kde jsou všechny řeky přemostěné. Vede dlouhé kilometry rovně v této pouštní oblasti. O jediné rozptýlení se starají pobíhající polární lišky, které mají v tuhle dobu stále ještě bílou srst a kontrastují s tmavým okolím. Po 42 kilometrech přechází cesta na asfaltovou silnici, která začíná u vodní elektrárny Vatnsfellsstöð. Tu míjím a mířím směrem k „duhovým horám“.

Den VII Landmannalaugar je geotermální oblast v barevných riolitových horách. Nachází se tu kemp, turistická chata a je to jedno z nejnavštěvovanějších míst na Islandu, ne však v tuhle dobu. Cesta sem není ještě pro vozidla sjízdná, ale sám tam pravděpodobně nebudu – soudím tak podle stop nějakého zvláštního vzorku podrážek v písku na cestě.

Cestování a poznávání nových míst a také lidí

Dneska je to týden, co jsem na treku, a potkávám prvního člověka. Mladého Němce, který se sem přišel vykoupat v termálním pramenu.

Dávám mu tejpu, aby si mohl provizorně opravit odlepenou podrážku z jeho městských polobotek po 30 kilometrovém pochodu. Na oplátku z batohu vytahuje obří zavařovačku a nabízí mi nakládanou okurku. Asi neváží každý nesený gram jako já. Z jihu přes hory přicházejí ještě dva Francouzi. Dozvídám se, že na Island jezdí každý rok a mají ho protrekován křížem krážem. Vyzvídám, jaké jsou v horách podmínky. Hodně sněhu, zima, špatná viditelnost.

Den VIII Za deště chvíli bloudím ve starém, mechem porostlém lávovém poli, než se dostanu na trek Landmannalaugar - Thórsmörk vedoucí 53 km jedinečnou krajinou. Stoupám téměř o 500 výškových metrů, sněhu je tu opravdu dost, ale díky zimě je pevný a dobře se po něm jde.

TIP redakce: Hledáte-li užitečné informace o cestování po Islandu, doporučujeme tento článek profesionálního fotografa, Marka Rybáře.

Viditelnost je pouhých pár metrů a ztrácí se mi i stopy vyšlapané předchozího dne Frantíky. Snadno bych mohl teď sejít z cesty a někam se zříťit. V Ambitech mám ale tuto část cesty nahranou jako gps trasu a po pár vteřinách, co trvá hledání satelitů, pokračuji správně podle navigace.

Den IX Přicházím do Thórsmörku, oblíbeného místa pro kemping samotných Islanďanů. Thórúv les, jak by zněl překlad, je opravdovou oázou klidu. Zelené údolí porostlé břízkami skryté v úpatí ledovců. Užívám si bezvětří při pojídání posledního Travellunche snad ještě víc, než teplou sprchu v otevřeném kempu, kde zůstávám přes noc.

Poslední den cesty na Islandu

Den X Poslední a nejkratší den na cestě. Stoupám 1000 výškových metrů, abych prošel průsmykem mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Z toho druhého se ještě kouří po poslední erupci.

Jakmile se dostávám přes horizont, odkrývá se mi pohled na Atlantický oceán. Jsem téměř u konce své 345 kilometrů dlouhé cesty. Scházím podél vodopádu Skógafoss konečně na okružní silnici číslo I. Vlivem sněhu v severním úseku cesty jsem tu o 2 - 3 dny později, než bylo původně v plánu.

S jídlem, které jsem nesl do rezervy, to vyšlo akorát, už nemám ani oříšek. Všechno vybavení se osvědčilo, až na trekové hole. Vybral jsem ty z levnějších i s vědomím, že se jedná o nepostradatelné vybavení na Island, hlavně při brodění řek a sněhových polí. Na konci treku jsou ale hůlky na vyhození, tady se nevyplatilo šetřit.

Mimo jiné se osvědčilo tričko z merino vlny, ve kterém jsem trávil 24 hodin po dobu 11 dní - a ani po téhle době nebylo nepříjemné. Lehká, rychleschnoucí a prodyšná větrovka, která chránila nejen před větrem ale i před sluníčkem. Střední vrsta zateplená syntetikou, když bylo chladno. Nepromokavá bunda a převlekové kalhoty, když pršelo nebo foukal silný ledový vítr. A v neposlední řadě, díky lehkému batohu, jsem si mohl dovolit obout terénní bežecké boty, které mi umožňovaly pohodlně a rychleji ujít větší množství kilometrů každý den.

Video z cesty: