Podzimní lezení v Jizerkách
Libor Dušek
8 minut čtení
Jizerské hory mají svůj specifický půvab, výjimečnost a příběhy. Ačkoliv nejsou houfně navštěvovány lezci, tamní žula skýtá unikátní zázemí pro odvážlivce, kteří jsou zde navázáni na lano prakticky celoročně. Vydejme se do podzimních zákoutí Jizerek se správci lezeckých oblastí. Jirka Doubrava, v okruhu lezeckých kumpánů známý jako Doudleba, je v profesním životě jednatelem outdoorové firmy Direct Alpine a Petra Maršíčka, nejen v lezeckých kuloárech řečeného Sokola, možná znáte z kamenného HUDY v Jablonci nad Nisou. Oba pánové se více než dvě dekády pohybují na tuzemských skalkách a píscích, ale i v Alpách a světových velehorách. Tato reportáž budiž i pozvánkou do podzimních Jizerek od kamarádů, kteří mají ve všech ohledech outdoor v paži nejen prakticky, ale i teoreticky.
Je sváteční pondělí, 28. září, počasí již se vším všudy podzimní. Mám drobné zpoždění, tak na Sokolovu chalupu v malebné obci ležící v lůně Jizerek Bílý Potok dorážím po desáté hodině. Vždy usměvavý a dobře naladěný Petr mě uvítá černou kávou a informací, že jeho přítelkyně Jitka už před hodinkou vyrazila s Doudlebou na věž Kazatelna. Vyrážíme a u Liščí chaty mě Sokol pozvolna zasvěcuje do historie lezení v oblasti: „Tenkrát, za éry Josky Čihuly a Puňti Machoviče, kteří tu tvořili důležitý cesty v padesátých a šedesátých letech, to bylo strategický místo, odkud se vyráželo do skal. Joska Čihula byl vedle Petra a Zorky Prachtelových, kteří tu lezli hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech, jeden z nejdůležitějších lezců. Dokonce tu má svoji poslední cestu, než v roce 1966 zahynul v Tatrách. Začalo to Rudolfem Kauschkou (1883-1960), to byl průkopník, samozřejmě Němec, protože jsme na území bývalých Sudet, který tu působil už před první světovou válkou a napsal zásadní knihu o Jizerkách „Wanderen und Klettern“. Za jeho éry se lezlo v okovaných botách normálkama, žádnejma sportovníma cestama. Jako jemu podobné osobnosti své doby psal básně, chodil pochody, sáňkoval atd. Jeho pokračovatelem byl po válce Gustav Ginzel.“
Nacházíme se v údolí Černého potoka, nad obcemi Bílý Potok a Hejnice, které spadá pod horolezeckou oblast Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, jíž je Sokol správcem. Nad námi se tyčí zmiňované skalní útvary a nacházíme se nedaleko legendárního Nosu, na který vedou dle znalců ty nejhezčí a jedny z nejdelších cest. Na své si zde přijdou nejen lezci, ale tento kraj skýtá výtečné zázemí pro milovníky přírody, trekkingu či krátkých procházek. Oblast je protkána značenými turistickými cestami, které alespoň na podzim nejsou přeplněny návštěvníky.
Sokol během stoupání k věži Kazatelna charakterizuje svoji oblast: „Osobně považuji hřeben s Cimbuřím a Poledními kameny za nejimpozantnější nepískovcovou skalní bariéru v severních Čechách. V Jizerkách je hrubozrnná žula-granit, která upoutá oko pozorovatele a uspokojí vášeň lezce. Míříme na předkopec Hajní kostel, kde se nachází turistická vyhlídka a jedná se o pradávné obětiště. Jsou tam taky pěkný cesty. Pod tím je přilehlá věž Kazatelna, na který jsou teď Jitka s Jirkou. Otamtud se přesuneme přes Pohádkové sedlo na Kanape, neboli Pohovku. Ta má opravdu charakteristickou prohlubeň připomínající gauč. Nad tím je Polední zub s paradoxně nelezenou údolní stěnou. Nad tím už je západní a východní vrchol Cimbuří. Tam má cesty vesměs Petr Prachtel a jsou to poměrně náročný spáry. Přes údolí je vidět Nos, na kterým je třicet metrů krásný, čistý a dobře zajistitelný stěny. Všechno se to pohybuje kolem stupně VII.“
Pár slov ke klasifikaci: Původní klasifikace byla do stupně VI, poté byla posunuta na VIb a c, ale už v době příprav prvního oficiálního průvodce kolem roku 2000 se tu běžně dělaly výstupy VIIb,c. Takže bylo otázkou času, kdy se to celý posune a dnes už se tu dělají výstupy za X. Hodnota plus mínus odpovídá stupnici UIAA. Předtím byl průvodce jen v samizdatu a v průvodci Nepískovcové skály v Čechách II byl z Jizerek jen úzký výběr. Pak se toho ujali Ota Simm a Jirka Hušek. Výhledově se plánuje další vydání s dodatkama, co vznikly za poslední dobu. Cest je tu řádově tisíce, třeba jen Prachtel tu má kolem 1 500 prvovýstupů. Pár let zpátky tu taky dost řádili Pepis Koudelka a spol., ti obešli, co se dalo. Pořád vznikají nový cesty od Jirky Doubravy, Ondry „Plagáta“ Sojky, Jirky Huška ml., Tomáše Kolesy a dalších. Hlavní boom byl ale v 80. a 90. letech, protože kvůli průmyslovým exhalacím byly lesy dost zničený a skály byly holý, pevný, bez mechů a lišejníků. Dneska to zas obrůstá, což je dobře pro ekosystém.“ Počasí není ideální, ale vlhko a ranní přeháňka nás neodradí. Když víte kde, najdete i cesty, které se dají lézt za mírného deště. Třeba na zmiňované Kazatelně, kam zrovna přicházíme.
Doudleba s Jitkou, které to v kompletu Badile Lady a Talung Lady od Direct Alpine moc sluší, už stihli na věž krásné tři cesty, tak si též se Sokolem střihneme jeden pěkný směr. Sokol zmiňuje, že je tu i „spousty zajímavých kamenů, bouledrů, a na své si přijdou i jeskyňáři.“ Tak se hned všichni čtyři do útrob jedné pozoruhodné jeskyně jdeme podívat. Je to docela zábava a prolézt ji bez čelovky celkem solidní adrenalin.
Petr vzpomíná na svoje začátky v Jizerkách: „Pro mě to tady byl průlom, ve dvanácti letech jsem začal objevovat skály ještě bez lana a pak kolem čtrnácti-patnácti začal lézt. Přihlásil se v Čelákovicích, odkud původně pocházím, do oddílu a čím dál častěji jezdil na chalupu. Seznámil jsem se se staršími kluky, kteří mě začali přezdívat Sokol. Poznával jsem všechna tajemství Jizerek, včetně zapadlých koutů, pomníčků a hlavně skal. Co se dalo, jsem se snažil přelézt, hlavě v období prázdnin na střední škole, když jsem tu trávil celý léto. Taky jsem si to tu sám mapoval a zakresloval, největším vzorem mi byl Petr Prachtel, kterej ale zas moc informací nepustil, ale inspiroval mě svým přístupem. Parťáků jsem měl vícero, hodně to byl Jirka Doubrava, Honza Pikous a lidi kolem něj.“
Přesouváme se s Kazatelny dál a zpovídám rozesmátého sympaťáka Doudlebu, který mi svým charismatem i vzezřením vždy připomínal herce Keanu Reevse: „Jsem jeden z šesti správců a zůstala na mě oblast Zvonu a okolí, kterou najdeme nad Oldřichovem v Hájích, nedaleko hospody „U Kozy“. Pro mnoho lidí je to oblast ikonická, protože tam jsou nejhezčí skály v Jizerkách. Lezu tu od šestnácti, takže už třicet let. Začal jsem rok předtím s kamarádem Petrem Balcarem na balvanech nad Rudolfovem u Liberce. Dneska se tomu říká bouldering, to jsme tehdá neznali, to slovo. Pokračovalo to na pískovcích na Zbirohu atd. a spělo to přirozeným vývojem přes Tatry do Alp a do vyšších hor. Mám období, že třeba rok lezu jen na skalkách, nebo si i zajdu na boulder. Velký hory mě lákají především celkovým dobrodružstvím spojeným nejen s lezením na vrcholy, ale poznáváním nových krajů lidí, jiný kultury, logistikou atd.“ Jirka má řadu hodnotných výstupů i prvovýstupů v Alpách, asijských i severo a jihoamerických velehorách.
Během přípravy materiálu pod Pohovkou Doudleba pokračuje: „Co mě baví asi nejvíc, jsou vícedélky ve velkých horách, ale celkově vzato, mám na lezení nejradši tu pestrost, tak to kombinuju. Těší mě, že jsem zažil generaci Ginzelů, Prachtelů, Prcků, protože to jsou lidi, kteří vnášejí do skal myšlenku a styl. Dneska už mi přijde, že současná mladá generace moc nosičů myšlenky nemá, ačkoliv lezou těžký cesty, na který natrénovali na stěně. Souvisí to s tím, že mladí mají více možností a nikdo a nic je neomezuje, např. režim atd., tak nejsou tak vázaní na jedno místo.“
Jihozápadní cesta na Pohovku je vpravdě lahůdka. Nástup takřka boulderový, je nutné udělat pár silových kroků, vyhoupnete se na polici, popolezete a štandujete. Pochopitelně je nutné vědět, jak na to. Následuje pěkná stěnka a po ní dolez, který se tváří nenáročně, ale je třeba se mít neustále na pozoru. Fešná a především rozmanitá cesta!
Co se týče lezecké etiky, tak ji Jirka během stoupání z Pohovky na Frýdlantské cimbuří charekterizuje jako „velmi podobnou, jako na starejch píscích. Začalo to tu ve stejnou dobu, jako v Sasku, ve Skaláku nebo Ádru. Je tu, alespoň pro mě, cítit odkaz průkopnickýho a dobrodružnýho lezení. Platí tu stejná pravidla jako na písku, takže maglajz je zde povolen jen v hodně obtížných cestách. Těžký věci tu začal dělat Prachtel, třeba VIIIc Prstožrout, na to navázal Kolesa a Šilhán, po něm Šatava a Šlechta, dneska Plagát. Ale třeba VIIIb v Jizerkách nelezu tak často jako IXb v Labáku, to říkám na rovinu. Lezení je tu hodně specifický, když ti to ustřelí, tak se o krystalky odřeš tak, jako bys projel masomlejnem.“
Jak je to tu s návštěvností? „Leze tu víc lidí, než když jsem začínal, ale pořád je to desetina, nebo spíš ještě míň, než ve Skaláku nebo v Labáku. Musíš si sem ty friendy dotáhnout, umět si je založit atd. Dost se tady toho naučíš a je to skvělá průprava,“ sděluje Doudleba, když slanil z vrcholu, poté co vyvedl pěkný komín na Frýdlantské cimbuří a dalo se do deště.
Sokol to po něm hbitě vykorčuloval, aniž by ho zaskočilo nevlídné počasí. V kalhotách Patrol Tech a bundě Guide od Direct Alpine není divu. Bohužel už nás tlačí čas, tak z hřebene klesáme po turistické cestě zpátky dolů. Podvečerní procházka lesem s přáteli je krásnou tečkou za podzimním dnem v jedinečném prostředí.
Sokol je též vášnivým fotografem, především horské krajiny. V údolí Černého potoka pořizuje několik snímků. V galerii mrkněte na jeho fotky podzimních Jizerek! Na závěr dlužno dodat, že jsou tu i místa, kde se v zimě dá provozovat ledolezení, v oblasti Štolpich. „Jizerky jsou hlavně o tý romantice. Někam jdeš hodinu a půl, vylezeš si pár cest nebo pár metrů ledu a zakončíš to třeba v hospůdce U Kozy“, zakončuje s úsměvem Doudleba. Tak se nenechte odradit často navlhlým podzimním počasím, sbalte lano, friendy, další matroš a vyražte do Jizerek, na ně není nikdy pozdě a je tam krásně i když trochu prší!
libor dušek
Etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Krkonoš. Spolupracuje se spol. Alternative.NOW na dokumentárních filmech.