Pohodové vícedélkové lezení v Arcu

Jen si to představte. Ráno přijdete pod stěnu zalitou sluncem, nachystáte vercajk a dáte se do lezení. Hodiny ubíhají, stejně jako jedna délka za druhou. Postupně nabíráte výšku a užíváte si expozici. Nakonec stanete na vrcholu, ze kterého sestoupíte do údolí plného sadů a vinic. Přesně takové je italské Arco. Objevte tuhle vyhlášenou oblast s námi!

Malebné italské městečko Arco, které leží jen pár kilometrů od břehů průzračného jezera Lago di Garda, asi není třeba dlouze představovat. Po celém světě je známo jako vstupní brána do lezecké oblasti v údolí řeky Sarca. Strmé skalní stěny tyčící se po jeho stranách lze bez nadsázky označit za sen každého, komu učaroval svět vertikál. Nachází se zde nepřeberné množství různých cest v celé obtížnostní škále, od lehkých pro úplné novice až po extrémně těžké, se kterými si poradí jen absolutní lezecká špička. Některé jsou krátké, jiné zase měří řádově stovky metrů. Dnes se zaměříme právě na ty druhé. Na následujících řádcích se podíváme na zoubek ne až tak náročným vícedélkám pro všechny, kdo si chtějí užít pohodové lezení v úžasné expozici. Nejprve ale trocha té historie.

Tradice dlouhá takřka 90 let

Počátky lezení v Arcu se datují zhruba do 30. let minulého století, kdy údolí objevili alpinisté do té doby působící převážně v Dolomitech. Zlákáni přívětivým podnebím a vysokými vápencovými stěnami se dali do díla a vytyčili pěknou řádku různě obtížných linií. Na své výstupy v horách celého světa se zde připravovalo mnoho vpravdě legendárních horolezců. Jasně mezi nimi vyniká jméno tyrolského rodáka Reinholda Messnera.

Po mnoho let vznikaly ve stěnách nad řekou cesty tradičního charakteru. Zlom přišel v roce 1982, kdy Rakušan Heinz Mariacher, známý pro své odvážné linky v jižní stěně Marmolady, třeba Moderní časy za VII+ UIAA, navrtal první sportovku. Určitě netušil, že tím doslova a do písmene způsobí revoluci. Brzy se přidali další, a tak zde dobře odjištěné cesty najednou rostly jako houby po dešti. Takřka vzápětí se za nimi začaly sjíždět hvězdy světového formátu, třeba Wolfgang Gullich, Jerry Moffat či Ron Fawcett, které ve své době posouvaly obtížnost prostoupených směrů za hranice myslitelného.

Zvýšená koncentrace špičkových lezců logicky vyústila v pořádání soutěžních klání. Prvotní nesmělé pokusy nakonec vedly v roce 1987 ke zrodu vyhlášených závodů Rock Master. Konkurence se na úvodním ročníku sešla obrovská, o čemž svědčí už jen jména vítězů, kterými se stali Stefan Glowacz a Lynn Hill.

Pohled zblízka

Celá oblast se dělí na zhruba 136 sektorů čítajících okolo 5000 sportovních cest. Dlouhých linek je samozřejmě o poznání méně. Průvodce Arco Walls, který zpracoval horský vůdce Diego Fillipi a vydalo nakladatelství Versante Sud, jich obsahuje 520, a to ve 42 sektorech rozesetých po celém údolí. Průměrná délka se pohybuje od 200 do 300 m, nicméně narazíte i podstatně vyšší prásky. Ve stěnách Monte Cassale nebo Monte Brento vedou cesty, ve kterých nastoupáte hodně přes 1000 m.

Lezení je velmi různorodé. Potkáte zde ukloněné plotny, kolmé stěny i řádně převislé stropy. Rozmanitý je také samotný povrch skal. Díky působení vody je někde hladký, jinde plný vykapaných dírek, kapes nebo dokonce žlábků. Do sytosti si zalezete jak po pořádných madlech či malých lištách, tak na tření. Místní vápenec skvěle drží, i když je pravda, že v některých oblíbených a hojně navštěvovaných sektorech už to krapet klouže. Možností je zde nicméně opravdu spousta, stačí si tedy prostě vybrat některou z méně profláknutých cest.

Řada z nich je perfektně odjištěná, a tak je v pohodě zvládnete jen s jednoduchým lanem, expreskami, karabinami a smyčkami. Mnoho starších směrů má na druhou stranu podstatně tradičnější charakter, a tak už se hodí lézt na dvojitých lanech a mít s sebou nějaké vklíněnce, friendy a další pomůcky na dojištění. Samozřejmostí je helma, stejně jako lékárnička. Podle délky vybrané cesty se pak hodí vzít si i nějakou tu bundu, jídlo a pití.

Kam vyrazit

Placche di Baone

Ukloněné plotny přímo nad Arcem se dají označit za vcelku ideální vstup do vícedélkového lezení. Najdete zde několik lehkých cest o délce až 110 m, ve kterých si můžete osvěžit znalosti nutné pro náročnější a hlavně vyšší stěny. Připravte se jen na to, že vaše lýtka dostanou pořádně zabrat. Přímo pod skalami se nachází parkoviště s posezením a kohoutem s pitnou vodou.

Parete Zebrata

Proslulé Sluneční plotny se rozkládají ve spodní části masivu Monte Brento. Nabízejí parádní různorodé lezení okořeněné nádherným výhledem do údolí. V levé části stěny narazíte na sportovně odjištěné cesty v délce od 70 do 400 m. Lehkých linií je zde povícero, za všechny tedy zmiňme třeba pětidélkovou Via Trento 5b, která skvěle prověří, jak dovedete pracovat s nohama v hladkých plotnách. Napravo se pak nacházejí cesty atakující hranici 500 m, ve kterých už mohou přijít na řadu i nějaká ta strkátka.

Ke skalám se dostanete za pouhých 20 minut z parkoviště u silnice z Dro do Pietramuraty. Pokud by bylo plné, dá se využít i to, které leží u nedaleko stojícího baru Parete Zebrata. Mimochodem, své nádobíčko si v blízkém háji připravují basejumpeři, kteří za cestou přistávají po seskoku z exitu na Monte Brento. Někteří z nich vám při lezení občas dokonce proletí nad hlavou.

Piccolo Dain

Piccolo Dain se tyčí do výše 971 m n. m. přímo nad městečkem Sarche, kde také můžete zaparkovat auto, a to třeba u místního sportovního centra. Odtud je to jen 10 minut chůze pod západní stěnu, ve které vedou oblíbené cesty Amazzonia 5c, Orrizonti Dolomitici 5b a Moon Bears 5c dlouhé shodně okolo 250 m. Všechny tři rozhodně stojí za přelezení, jen je potřeba si přivstat a dorazit k nástupu hned ráno, neb později se na ně už krapet tvoří fronty. Dílem i proto, že mají první dvě délky společné, a tak chvíli trvá, než se dvojky rozptýlí.

Pokud zatoužíte vyrazit výše, zkuste cestu Le Strane Voglie Di Amelie 5c. Sice k ní musíte trochu šlápnout do kopce, nicméně za odměnu si vychutnáte pěkné lezení po jihozápadní hraně Piccolo Dain. Pokud se navíc cítíte, můžete si dát jednu ze tří dříve jmenovaných a po jejím prostoupení rovnou dojít k Amelii.

Coste dell’Anglone

Mohutný masiv Coste dell’Anglone nad městečkem Dro se dělí na několik menších sektorů. My se tentokráte podíváme do Pyramide Lakshmi. Přístup není nikterak složitý. Z parkoviště u sportovního areálu nedaleko města se vydáte po cyklostezce směrem na sever. Zhruba po 15 minutách se dostanete k závoře a kamennému mužíku, u kterého se odbočuje doleva. Stezka vás zavede rovnou pod nástup cesty Mercurio Serpeggiante V+ (jedna délka VI) dlouhé okolo 300 m. Tahle linka o třinácti délkách se stěnou kroutí jako had, a tak jsme ji pracovně přejmenovali na „Mistrovství světa v lezení do strany“. Užijete si v ní pěkné lezení v plotnách i vzdušné traverzy s úžasnou expozicí.

Hned vedle si můžete dát lehčí a o něco kratší devítidélkovou cestu La Belleza della Venere IV+, ve které se budete muset popasovat s plotnami, kouty, pilíři i traverzem okořeněným překrokem přes strom rostoucí v puklině ve stěně. Závěrečná délka vede po exponované rampě, ze které je krásně vidět na to, co jste právě prolezli.