Přechod hřebene Velké Fatry

Předpověď počasí jasně říká, že babí léto ještě rozhodně nekončí, proč tedy nesbalit batoh a nevyrazit do hor, třeba na přechod hřebene Velké Fatry? Pohoří rozkládající se na středním Slovensku je sice nižší než kousek západně se tyčící Malá Fatra, to ovšem neznamená, že by nemělo co nabídnout. Právě naopak! Díky své rozlehlosti je Velká Fatra nesmírně rozmanitá. Úzké pěšiny vedoucí hlubokými lesy zde střídají cesty táhnoucí se do dáli přes holé zatravněné vršky a stezky stoupající k vrcholům skalnatých štítů, ze kterých se otevírají úchvatné výhledy na okolní horstva. Již zmíněnou Malou Fatru, Chočské vrchy, Nízké i Vysoké Tatry, odsud budete mít jako na dlani.

Cesta do minulosti

Hlavní hřeben Velké Fatry se táhne z Krížne na sever přes Ostredok až k Ploské, kde se dělí na severní Turčianskou a severovýchodní Liptovskou větev. Právě po ní se vydáme do světa hor. Putování začneme na nádraží v Ružomberoku, odkud přes město zamíříme na Veľké Skály a vápencový vrchol Sidorovo. Ten se tyčí nad vesnicí Vľkolínec, která se jako nejzachovalejší ucelený soubor lidové architektury na Slovensku dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokud budete mít čas, můžete si toto kouzelné místo prohlédnout, my se však tentokráte rozhodli pokračovat na Malinô Brdo a po sjezdovce dále na Malinné.

Lyžařský areál na nás působí tak trochu nepatřičně, a tak jsme rádi, že vstupujeme do lesa a po modré značce si to mašírujeme na Vtáčník. Napojujeme se na zelený chodník, který nás vede do Vyšného Šiprúňského Sedla. Nalehko vybíháme na nedaleký Šiprúň. Z výšky 1461 m hledíme do dolin a na blízký nízkotatranský Salatín. Stejnou cestou se vracíme zase zpět, bereme po stromem schované batohy a míříme na Smrekovici.

Rychle míjíme areál vojenské zotavovny a zastavujeme až u hotelu Smrekovica, kde naše dnešní putování končí. Tábor rozbíjíme v nedaleké lokalitě Močidla, jedné z mála, na kterých je v národním parku oficiálně povoleno bivakování. Stany nemáme, svá lože si tedy rozkládáme pod širým nebem. Po setmění ze spacáků pozorujeme hvězdy nad námi, jejich krása ovšem nedokáže zabránit tomu, že brzy usínáme. Náročný pochod si vybírá svou daň.

Přes horské louky

Ráno je chladné, i tak však postupně vstáváme a připravujeme si snídani. Sluneční paprsky a čistá obloha věstí další krásný den. Balíme si svých pět švestek a vydáváme se na další cestu. Travnatým úbočím Skalné Alpy a pralesem na svazích Tanečnice přicházíme k sedlu, ze kterého stoupá chodník na majestátní Rakytov. Prudký výšvih nám dává docela zabrat, odměna v podobě nádherných výhledů na okolní vrchy však za trochu té námahy stojí.

Doplňujeme energii a scházíme dolů, abychom vzápětí zaťali podešve pohorek do stoupání na Minčol. V Sedle pod Čiernym kameňom se zastavujeme u pramene a nabíráme vodu. Bude se hodit, čeká nás totiž mohutná Ploská. V potu tváří si to šineme po holé stráni. Slunce je neúprosné, avšak nakonec přece jen docházíme na plochý vrchol k pomníku bojovníků, kteří padli během Slovenského národního povstání.

Přemýšlíme o tom, kolik toho museli vojáci a partyzáni ve zdejších horách zkusit, a sestupujeme k Chatě pod Borišovom. Usedáme ke stolu a boříme lžíce do hutné a hlavně chutné polévky. Posilněni odkládáme batohy a pouštíme se do strmého výstupu na Borišov. Co si budete, je to dřina, výšku však nabíráme rychle, a tak nahoru dorážíme za slabou půlhodinku. Užíváme si panorama, které nás obklopuje.

Po chvíli opatrně sbíháme zpět k chatě. Mohli bychom zde zůstat přes noc, máme ale dost času, rozhodujeme se tedy, že dojdeme až k salaši pod Suchým vrchom. Traverzujeme v zimě silně lavinézní úbočí Ploské a přes Chyžky a Koniarky si to štrádujeme k našemu dnešnímu grandhotelu. Díky péči party nadšenců je salaš příjemným útočištěm pro každého, kdo se na hřeben vydá. Stačí jen dodržet jednoduché pravidlo, které říká, že by po odchodu nemělo vůbec jít poznat, že zde někdo přespal. Jak se dozvídáme na stránkách návštěvní knihy, ne každý je bohužel schopen či ochoten se jím řídit.

K nejvyšším vrcholům

Se svítáním přichází poslední den našeho přechodu. Potřebujeme stihnout spoj domů, a tak vstáváme poměrně brzy. Moc se nezdržujeme. U nedalekého pramene dobíráme vodu a razíme vstříc stoupání na Suchý vrch. Zprvu to jde trochu ztuha, únava je znát, nakonec se však svaly rozehřívají a my hezky v tempu postupujeme až na Ostredok, s 1595 metry nejvyšší vrchol pohoří.

Po travnatém hřebeni pokračujeme na Krížnu. Z vrcholu zvolna klesáme po červené dolů, abychom na pěkných pár kilometrů zmizeli v lese. Místy se musíme prodírat hustým porostem, párkrát dokonce hledáme značku. Pochod po chvíli začíná být dosti úmorný. Hřeben s námi houpe nahoru a dolů, les zase brání jakýmkoliv výhledům. Ty na nás čekají až při stoupání přes Motyčskou horu na Zvolen. Odtud už se prudce spouštíme do známého lyžařského střediska Donovaly. Ruch civilizace nám dává pořádnou facku. Klid hor nám byl přece jen o dost milejší. S rezervou chytáme autobus a společně plánujeme, kam vyrazíme příště.