Prvosjezd štítu Karla Marxe

Nejsme autisté ani se nebojíme lidí. Ale když máme kopec „pro sebe“ užijeme si ho víc. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se před dvěma lety, na přelomu srpna a září 2018 vypravili do Tádžikistánu. Na území této post-sovětské země, konkrétně v jihovýchodní části GBAO (tj. Hornobadachšánské autonomní oblasti) se nachází Šachdarský hřbet, nejjižnější část Pamíru. Tomu dominují tři překrásné šestitisícové štíty: Karla Marxe (6 723), Engelse (6 510) a TbGU (6 142). Za poslední bezmála tři desítky let jsou tito velikáni horolezeckými výpravami navštěvováni minimálně. Budiž tento stručný report zároveň i návodnou pomůckou pro potenciální zájemce, kteří upřednostňují pohyb v nepříliš frekventovaných velehorách a preferují nízkonákladové expedice. Líčení naší expedice je záměrně prošpikováno i různými kulturně-historickými postřehy, které přijdou vhod těm, kteří se na Pamír chystají. Čtenáři, který prahne jen po suchopárném popisu výstupu a následném sjezdu, se tímto omlouvám…

Primárním cílem expedice Ski Marx-Engels-Krakonoš bylo přelezení štítu Karla Marxe ze severu, tedy z údolí Redžiz, a následné sjetí jeho vrchní části na lyžích. Tento výstup (hodnocený AD+) je zajímavější a technicky náročnější než obvyklejší jižní varianta z Váchánského koridoru, přes ledovec Nišgar. Ze severu na Marxe naposledy útočili Slovinci v roce 2007, před nimi snad jen jedna parta kolem roku 2003. V 60.-80. letech tu každoročně operovali sovětští alpinisté a též bolševická armáda, naštěstí pro nás vždy bez lyží. Z jihu na vrchol Marxe poslední dvě dekády míří v průměru dvě expedice ročně, ale ani tudy naštěstí lyže nahoru nikdo netáhl.

S TURKEM NA PAMÍR

Byla to tedy jasná volba. Naše tříčlenná družina ve složení Libor „Doktor“ Dušek (*1983, vedoucí výpravy), Zdeněk „Žába“ Jirouš (*1985, horský vůdce a technik výpravy) a Honza „Holub“ Holubec (*1990, humoristická sekce výpravy) dorazila letecky do Dušanbe s Turkish Airlines, kteří jako bonus k obvyklému dvacetikilovému zavazadlu zdarma poskytují možnost třicetikilového vaku na lyže či golfové hole, kam můžete narvat prakticky cokoliv. Jen bacha, ať tam je alespoň jedna lyže! Víc než padesát kilo v rámci lezení na Pamíru alpským stylem-včetně lyžařské výzbroje-beztak nepotřebujete, takže pohoda. S sebou dolary nebo eura, které jsou konvertibilní za místní somoni oficiálně jen v bankách, ale za nepatrně horší kurs je vyšmelíte prakticky s kýmkoliv kdekoliv, když bude třeba, případně domorodci nepohrdnou valutou.

Pod severku Marxe a trocha té kultury

V Dušanbe v příjemném hostelu Green House (doporučuji využít při zpáteční cestě) nakoupíte za cenu ekvivalentní u nás balončiky, tedy propan-butanové kartuše, které už dále neseženete! Letadlo do Chorogu-centra tádžického Pamíru; kde funguje tradiční východní bazar, tedy tržnice-kde pořídíte vše „od špendlíku po lokomotivu“-ale v posledních letech i supermarkety evropského typu, v nichž nakoupíte veškeré potraviny do základního tábora; pravděpodobně nepoletí kvůli špatnému počasí, ale třeba budete mít to štěstí a po hodině letu jste tam. Každopádně nedaleko letiště se nachází tzv. Pamirskij vakzal, tedy plácek, kde se soustředí džípy mířící na Pamír. Cesta do Chorogu trvá okolo patnácti hodin, nocovat doporučuji v chorogském hostelu Pamir Lodge. Džípem přes Chorog do vesnice Džaušankhoz, ležící v nadmořské výšce 3 400 m., je to asi pět až šest hodin. Tam se vás dříve či později někdo ujme a v lepším případě ani nebudete za nocleh a drobné pohoštění nic platit, případně žádnou raketu, pokud umíte alespoň obstojně rusky a jste nakloněni vzájemné interakci. S angličtinou tam nic moc nepořešíte. Vhodné je nechat při odjezdu aspoň nějaké smysluplné praktické dary (nůž, lano atd.) Elementární znalost tamního kulturního kontextu je nutná, ale to jistě znáte z jiných výletů nejen na východ. Tato cesta je zároveň ideálním scénářem pro počáteční aklimatizaci.

Z Džaušankhoz je to do základního tábora dvacet kilometrů, z nichž dvanáct můžete absolvovat motorovým vozidlem. Drtivá většina jízdy schopných automobilů v této odlehlé části bývalého SSSR pamatují Brežněva, nebo minimálně Gorbačova, tudíž se není čemu divit, že občas té které Ladě, Azlyku nebo UAZu nefungují brzdy, nebo jiná běžně funkční zařízení. Na to jsou ale místní řidiči zvyklí, takže je jen tak něco nerozhází a se vším si dříve nebo později poradí s pomocí kladiva a vlastní vůle a cesta je relativně bezpečná. Ostatně jako všude na východ od Košic…

Na donášce posledních sedmi-osmi kilometrů se dohodnete s místními pacany, tedy mladíky, kteří mají bezprizorní oslíky a nemají do čeho píchnout. Ti vám rádi cca za 20 dolarů či euro s nákladem pomůžou. Není problém je po slezení kopce poslat pro bagáž do základního tábora, oni tam trefí, jsou spolehliví a nekradou. Tádžikistán, jeho východní část GBAO speciálně, je vůbec velmi přátelským a pohostinným kouskem světa, kde je pravděpodobné, že když někde necháte např. fotoaparát, pastevec za vámi poběží několik kilometrů a s úsměvem vám ho zcela nezištně a bezelstně předá a bude upřímně na rozpacích, když se mu budete snažit vnutit nálezné. To myslím bez veškeré nadsázky či ironie. V sousedním Kyrgyzstánu nebo Uzbekistánu by se vám toto opravdu stalo jen těžko.

V království ledu

Základní tábor (BC) se nalézá ve výšce 4 000 m. n. m., na poslední louce v údolí Redžiz. Společností vám tam možná bude stádo krav či jaků, kteří si vás a vašich věcí příliš všímat nebudou. Mmaximálně jsou schopni nad ránem pomočit stan, což není tak zlé. Zatímco v této poloze okolo 4 000 metrů, byť přes den plaší, ale všudypřítomní svišti se nestydí v noci útočit na pytel s proviantem, takže raději vše pečlivě zavírat. Pastevec vám nic nevezme, naopak se s ním můžete domluvit na donášce mléka či znamenitého jogurtu. Teče tam potůček, stan postavíte na travnatém rovném plácku. Jako U Stránských v Ádru, jen ty sociálky, koryto a nedaleká Kalírna tam chybí, he he. Výš už na vás čeká jen kamení, led a sníh, pominu-li ještě dvě menší travnaté plochy o bezmála padesát až sto výškových metrů výše, kde ale není dostupná voda. Z BC se vydáte vpravo podél úbočí střídavě údolíčkem nebo hřebínkem nahoru, každopádně po chvíli budete mít po levici postupem let stále se zmenšující ledovec Karla Marxe. Od cca 4 400 m. n. m. je trasa strmější a kamení četnější, dojdete pod další ledovec (vrchní část byvšího kompaktního ledovce), kterým další den budete vzlínat do sedla. Pod ním, cca ve výšce 4 650 výškových metrů postavíte stan a rozbijete C1.

Jestliže se do doliny Redžiz vydáte v květnu až červenci, je dost pravděpodobné, že kousek nad BC bude sníh a přístup půjde pomaleji. My jsme začátkem září došli až pod ledovec po kamení. Jisté je, že, od 4 700 m. n. m. do 5 500 m. n. m. vás čeká vcelku sympatické a nepříliš náročné lezení v ledu, který je přející a drží. Průměrný sklon je cca 45°, ale místy se to napřímí až k 70°, ale to jsou opravdu jen krátké úseky. S šedesátkou lanem jsem pro jistotu vrtal dva až tři šrouby na jednu délku. Ledovcových trhlin všude dostatek, takže mějte oči stále otevřené! Pokud nevstanete ještě za tmy a nepolezete velmi svižně do západu slunce, abyste stihli stavět stan v sedle, tak postavíte druhý výškový tábor (C2) přibližně za polovinou cesty do sedla, tedy v 5 300 výškových metrech.

Mějte na paměti, že profil, podmínka atd. atp. ledovce se každoročně mění!!! Třeba tam bude letos nebo napřesrok kvanta sněhu, který ledovec přikryje a půjde to i sjet na lyžích, což v září 2018 rozhodopádně nešlo. Každopádně my jsme stavěli C2 právě v téměř plochém terénu mezi trhlinami v 5 300 metrech. V rámci alpského stylu to je výhodou i kvůli aklimatizaci. Co se týče klimatu, tak za pěkného počasí, s takřka 20 kg na zádech zimou rozhodně netrpíte, když štandujete a bágl sundáte a foukne, trochu to zazebe. Pro tuto činnost se výtečně osvědčila bunda ALPHA DIRECT ALPINE, která je lehká, perfektně kopíruje tělo, tudíž v ní máte maximální komfort pro lezení i v obtížnějších pasážích. Během výkonu skvěle dýchá a na štandu hřeje a částečně izoluje před mírným větrem.

Další den ráno nahoru po skvostném ledu, který šťastně zvonil jak Darinka Rolincová s Karlem Gottem v roce 1984, je to hezčí a o fous těžší lezení než den předchozí. Za finálním výšvihem (cca 5 500 m. n. m.) na vás čeká cca 200 výškových choďáku. Měli jsme i tendenci sundat lyže z báglu a nasadit pásy, ale vzhledem k ufoukanému a umrzlému terénu to nemělo valného smyslu, tak jsme se došourali do sedla, kde jsme v 5 700 m. postavili C3, také takřka na rovině.

Počasí se zvrhlo už krátce po poledni, tak nám ani příliš nevadilo, že jsme v C3 trávili další dva dny. Pro aklimatizaci super. Venku nárazový vítr, a to, co bylo před náma, komplet v mlze. Tato podmínka nás přepadla už den předtím v sedle. K žádnému dramatu ale nedošlo, jelikož nárazovému větru a mrazivým bičíkům skvěle odolává vrchní bunda GUIDE DIRECT ALPINE. Nebýt jí, tak je s námi za mrazivé futeře amen. Znáte to, když se v sedle čerti žení… Navíc nám prý moc sluší, říkala Klárka, čtvrtá členka expedice, která nás po dobu expedice podporovala na druhém konci satelitního telefonu.

Každé tělo snáší výšku jinak, já i Žába jsme měli stále chuť k jídlu, hlava nebolela, ani tomu cigárku navečer se nebránila. Holubovi bylo blbě, nebyl schopen přijímat potravu, jen tekutiny, ale dolů sestoupit nechtěl. Proto jsme usoudili, že se nahoru asi s lyžema, ani bez nich, nepodívá. S Žábou jsme měli dostatek času na konsensus, že dál pokračujeme bez lana. Když to chceme slyžovat, musíme ten kilák nalehko vysólovat. Sil, odhodlání, sveřeposti, vůle a především morálu byla míra vrchovatá, tak s chutí do toho!

Sólovýstup a světový prvosjezd

8. září 2018 cca ve 4 hodiny ráno, ještě za tmy jsme najezení a napití s Žábou vyrazili, batohy takřka prázdné, největší zátěž představovaly lyže. Holub pokoušel fortunu a přemáhal tělo, které přes veškerou snahu horolezeckého srdíčka a mozku bohužel odmítalo, tak to po cca 200 výškových metrech vzdal a otočil zpátky do stanu. Tou dobou už jsme byli s Žábou o poznání výše. Ze sedla na vrchol je průměrný náklon také necelých 45°, na třech místech se to položí na choďák, což si kopec vynahradí v úsecích jiných. Na některá místa vzpomínám coby na velice výživná. Zvlášť traverz cca ve třetině cesty nahoru, kde jsem si v poctivých 60° pokládal základní hamletovskou otázku: To be or not to be, leč v ruce jsem nedržel lebku, ale naštěstí cepín a mačky mě taky nezradily. V takové chvíli by byla sebemenší chyba zcela osudná. Pak by to šlo rychle, jako v pohádce, když si čert přijde pro člověka…

Pěst v nejen pro sólo lezení v ledu pohodlných rukavicích WALLIS DIRECT ALPINE svírala cepín pevně a nekompromisně. Holt každý koníček má svá rizika, tak je třeba je eliminovat především pomocí zdravého rozumu, fyzické přípravy, volby správných kumpánů, výzbroje, výstroje atd. atp. V samotném závěru jsme nechali lyže necelých padesát metrů pod skalnatým vrcholem, jehož přelez je hodnocen 2+ UIAA, ale i taková dvoječka po kilometru stoupání v šesti tisících sedmi stech bez jištění dokáže potrápit.

V 15 hodin na vrcholu mocně zaznělo: Berg heil!, každý jsme si dali po bonbónu, co tam nechali polští kolegové (jenž šli z jihu) měsíc před námi, sestoupili jsme k lyžím a začala šou.

Jestliže to nahoru bylo náročné, ale krásné, tak dolů už to bylo jenom náročné. Kombinace sklonu, ledu s 2-10 cm vrstvou sněhu, unavených nohou nebyla vpravdě ideální, ale málo platn. Ještěže jsme my šlachovití kluci z Krkonoš tak houževnatí a psychicky odolní, he he. Především Žába už cestou nahoru koumal trasu, tudíž jsme věděli, do čeho jedem a extra půvabné to věru nebylo. Pár obloučků se tu a tam podařilo, ale přiznám se bez mučení, bylo to hodně o hranění. Žába dokonce ve finále jednu hranu urval, ale naštěstí vše dobře dopadlo... 

Takřka za tmy jsme dorazili na kamennou plotnu, cca 200 výškových nad C3, tu jsme sešli a dál sestupovali s čelovkami na hlavě a s lyžemi na batohu. S přihlédnutím k ledovatému terénu o sklonu cca 50° za tmy se to jevila jako jediná smysluplná volba. Honza nás odspodu podpořil kuželem světla, což působilo jako balzám nejen na naši psychiku. Tu noc se mi spalo skutečně skvěle.

Ráno jsme sbalili stan, sklouzli se na lyžích do cca 5 500 m. n. m., slanili po ledu do C2, šmikli to po ledovci vlevo do sedla bez ledu a sněhu a otamtud slanili do C1 a krátce po setmění dorazili do BC.

V závěru pochodu jsme míjeli zdechlinu archara, pamírského kamzíka, který tam teď chudák dohnívá bez rohů. Z dovolené si vozíme rozličné suvenýry: někdo třeba magnetku na lednici s motivem Splitu, když se vrátí z Jugošky, někdo zas rohy z horského kamzíka. Každý to má po svém, a to je dobře. Tak se také bavte dle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí, a kdybyste se chystali na Pamír, tak opatrně a s respektem!

libor dušek

Etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Krkonoš. Spolupracuje se spol. Alternative.NOW na dokumentárních filmech.