Putování národním parkem Los Glaciares
Karolína Nováková | Tomáš Křikal
CHiLLská expedice opustila Torres del Paine a zamířila do národního parku Los Glaciares. Pohodlně se usaďte a začtěte se do příběhu psaného na dohled rozervaných ledovců Perito Moreno a Rio Tunel Inferior.
Už doopravdy nemáme žádné jídlo, sílu, ani morál. Více než deset dní jsme nepotkali obchod, nedali si teplou sprchu, nezažili klidnou noc. Několikrát jsme zmokli, vysušili se na sluníčku, znovu zmokli, zmrzli na kost i roztáli v teple spacáku. Naše péřové pytle Paine 900 z dílny turnovské značky Sir Joseph si prostě nemůžeme vynachválit.
Před námi stojí další kapitola příběhu. Doslova nadlidský úkol. Dostat se z Torres del Paine do El Calafate v Argentině, nebo alespoň někam, kde dostaneme najíst a budeme moci legálně přespat.
Nabízí se tři varianty:
- Můžeme jít pěšky a vláčet se 253 km prašnou silnicí neboli gravel road. Bez vody, takřka mimo civilizaci a s první možností dokoupit jídlo až na hranicích. A to jen možná
- Můžeme stopovat, ale po čtyřech a půl hodinách, kdy kolem nás projelo jedno jediné auto, a to k tomu ještě úplně plné, ztrácíme víru.
- Autobus. Jediná varianta, jak se dostat z Torres del Paine, potkat obchod ještě tentýž den a při troše štěstí zvládnout i teplou sprchu. Silné to pokušení.
Hodinky ukazují cca deset večer. Máme za sebou dost těžký den, vždyť jsme vstávali brzy kvůli východu slunce na base Mirador Torres, i přesto utíkáme. Jak jde totiž o jídlo, a hlavně o sladké, sílu najdeme vždycky. Běžíme do večerky v El Calafate. Jedno nepochopím. Celou dobu básníme, co si koupíme, uvaříme a sníme. Když však přijdeme do obchodu, jen stojíme, nevěřícně koukáme a přemýšlíme. Nebudeme vás napínat, nakonec jsme si připravili ty nejlepší domácí burgery, jaké se dovedete představit. Se slaninou, vajíčkem, masem, opečenou cibulkou a velkou porcí zeleniny. Vše jsme spláchli džusem a hostinu zakončili tabulkou čokolády. Po dlouhé době si přejeme „dobrou noc“ s přecpanými žaludky.
Nový den, nový východ slunce, nové dobrodružství. Do El Calafate míří všichni proto, aby na vlastní oči spatřit ledovec Perito Moreno. Ten se nachází v národním parku Los Glaciares, neustále roste místy dosahuje výšky až 70 metrů. Tento cíl máme i my. Hned ráno se vydáváme stopovat, zjišťujeme však, že stejný nápad však má ještě cca dalších 15 backpackerů i cyklistů z celého světa. To bude na delší dobu, říkáme si. Nakonec ale nečekáme tak dlouho. Po necelé hodině se na nás usměje štěstí. Spolu s Timurem z Japonska, který už na svém kole urazil 20 000 kilometrů, nás nabírá Vanessa z Argentiny. Ta nás sveze, poskytne nám nespočet tipů a nakonec se stane i naším průvodcem. Krom toho nám umožní vůbec poprvé na naší cestě ochutnat maté, nejoblíbenější nápoj Jižní Ameriky.
Maté se nejčastěji podává v nádobě z vydlabané tykve, které se říká kalabasa, a pije pomocí brčka se sítkem, takzvané bombilly. Jako hodná a slušně vychovaná holka Vanesse po vypití nápoje poděkuji, hned jsem však upozorněna, že pokud tak učiníš, maté ti moc nechutná a nechceš další. Slova díků stejně tak značí, že už s danými lidmi nechceš sdílet čas. Na místě je tedy nápoj pochválit a s poděkováním počkat až na moment, kdy se chystáte odejít.
Z El Calafate míříme do El Chaltén. Pokud existuje místo, které byste určitě měli navštívit, tak je to právě toto patagonské městečko. Rozervané štíty Fitz Roy a Cerro Torre, vodopád Chorrilo de Salto, Cerro Torre, jezero Lago del Desierto, to je jen malý zlomek toho, co zde můžete vidět. Nejsme tady ani půl hodinku, nemáme postavený stan a už si běžíme půjčit lano, sedáky a karabiny. Počasí nám hraje do karet, což znamená jediné. Zítra vyrážíme na trek Huemul.
Přichází nový den a my míříme směr informační centrum národního parku Los Glaciares pro potřebné povolení. Ranger na svém místě, zapálený pro svou práci, nám říká, co všechno nás čeká, co vše musíme mít s sebou a v neposlední řadě také, kde si dát největší pozor. Po třiceti minutách, po tisícím vyplněném dokumentu, po kontrole vybavení, získáváme ono vytoužené razítko.
Hned první den jsme zjistili, že na nás na cestě čeká pořádná dávka zážitků. Brodili jsme se sněhem, překonali táhlé stoupání, postavili si provizorní mostek přes řeku či spali ve velkém „ptačím hnízdě“. Ohrada z větví náš příbytek perfektně ochránila před řáděním větru. Druhý den ráno jsme museli překonat řeku po laně, takzvané zip-line. Dále jsme pokračovali po ledovci Rio Tunel Inferior a přešli sedlo Paso del Viento. Večer nás čekalo dosti nemilé překvapení. Místa určená ke kempování byla kompletně pod vodou.
Moc jsme toho nenaspali ani další noc. Budily nás roztodivné zvuky odlamujícího ledovce. Za to jsme absolvovali pořádně ledovou koupel. Nohy hořící z brutálního klesání ji náležitě ocenily. Zvládli jsme také návštěvu kina promítajícího nikdy nekončící film, ve kterém hlavní roli sehrály padající kusy ledu a paprsky zapadajícího slunce. To nám ostatně dělalo společnost už při večeři. Závěr treku se nesl ve znamení deště, který nás provázel celých 33 km. Co víc si přát?
Obloha nad El Chaltén se zatahuje, my se však nenecháváme odradit a postupně navštěvujeme Cerro Torre i vodopád Chorrilo del Salto. Balíme zásoby na šest dní, plno benzínu do vařiče i suchý stan. Míříme k pěšímu hraničnímu přechod a dále do chilské vesničky Villa O'Higgins. Počasí nám nepřeje, ale o tom zase příště.