Putování po Carretera Austral

Když se řekne Carretera Austral, většině lidí se vám vybaví 1247 km dlouhá, nejen cyklisty, motorkáři a baťůžkáři z celého světa oblíbená scénická cesta procházející Patagonií. Začíná v Puerto Montt a končí ve Villa O´Higgins. My však vzpomínáme na kempování při záplavách, národní park Cerro Castillo jenom pro nás, nedobrovolné vyhoštění z národního parku Pumalin, pár stopnutých aut i propocených triček z imaginárního brždění, týdny zábavy a nekonečné množství zážitků. 

Už zase předbíhám. Vezmu to pěkně od začátku. Tři, dva, jedna, Villa O´Higgins, „civilizace“ a teplá sprcha. Úplně vyčerpání přicházíme v pozdních hodinách do kempu. „Prosím jednu noc pro dva ve stanu.“ „Není problém, tady vyplňte své údaje… Jééé, čau, vy jste z Česka?“ ptá se nás skoro na konci světa usměvavý Martin, který zde již dva roky pracuje. Svět je prostě malý.

Začíná další část našeho putování, pověstná Carretera Austral. Ráno nás probouzí vrtulník. Počasí nám přeje, obcházíme proto všechna důležitá i vyhlídková místa. Večer si užíváme západ slunce u státní vlajky dohlížející na široké okolí. Další den se na skok zastavujeme v Caleta Tortel. Takové italské Benátky ležící na konci mořského zálivu, postavené na dřevěných chodnících a okořeněné filmem Piráti z Karibiku. Všude samé potopené lodě, bažiny, ohořelá stavení a tajemná nálada potržená drsným klimatem.

Pořád prší, proto se stopem přesouváme na okraj národního parku Patagonia, prvního na Carretera Austral, pro který je typické pozorování ptáků a chytání ryb v průzračně čisté vodě. Rybařit jsme nemohli, ale zahlédli jsme datla magellanského. A co se týče vody... „Tomi, je to brutálně ledové a jsme v národním parku, tady se asi nesmí koupat, ne?“ Než se otočím, už ukrajuje první metry od břehu. „Koupat asi ne, ale plavat určitě ano.“

Nikde se nezdržujeme déle než jednu noc, počasí nás nekompromisně žene dál. Ranní mrazíky ukazují svou sílu a my toho chceme stihnout co nejvíce. Pešky docházíme k místu s názvem La Confluencia. Díky stékání dvou řek, tyrkysové Baker a mléčné Nef, má voda dvě barvy. Pohled je to pěkný, ale ve srovnání s Catehral de Marmol, jeskyně a katedrály v jednom, pouze slabší odvar. Tato „svatyně přírody“ je chilskou národní památkou. Nachází se blízko města Puerto Rio Tranquilo a leží na největším jezeře Chile. Podle legendy se ten, kdo se jí dotkne, do roka vdá. Co myslíte, šáhla jsem si?

Máme skoro konec dubna a před sebou národní park San Rafael a ledovec Glacier Explorades blízko města Puerto Rio Tranquilo. Nabízí se nám příležitost užít si nezapomenutelný přechod ledovce a navštívit tajemné ledovcové jeskyň, a to se vší parádou pod vedením školeného průvodce, s kompletním zajištěním včetně dopravy, pořádné svačiny a vybavení, bez kterého to prostě nejde zvládnout.

Popravdě jsme dlouho uvažovali, házeli korunou a četli recenze. Nakonec jsme se večer na benzínové pumpě potkali s Marcusem, majitelem jedné z cca deseti místních cestovních agentur, a plácli si. A jak to dopadlo? Když si odmyslím davy turistů, vysokou cenu, kterou jsme za tuhle kratochvíli museli zaplatit, šnečí tempo, délku přesahující deset hodin a divadelní představení některých účastníků, tak bych vám to i doporučila. Ani náhodou však nelitujeme. Alespoň jsme se přesvědčili, že nepatříme mezi „baťůžkáře“ nakupující zážitky.

Začíná to být zajímavé. Všechny oficiální kempy ukončily sezónu, takže naše spaní vypadá asi takhle. Každý večer uleháme někde jinde. U cesty, na autobusové zastávce, u někoho na zahradě nebo třeba i v kuchyni. To když fakt dost prší. Dnes jsme úplně sami uprostřed národního parku Cerro Castillo. Místní to tady vyslovují tak strašně vznešeně, až se vždy musíme pousmát. Není se čemu divit, castillo totiž znamená hrad. Před zavřenou brankou začíná klasická konverzace i přehazovaná argumentů. Už předem vím, že nemám šanci. Moje „asi to nezavírají jenom tak, musí a mají k tomu nějaký důvod“ jsou převálcovány „přes víkend se nechce nikomu pracovat“, „jednou zaprší, není úplně jasno a hned nejsou dobré podmínky“... Mince rozhodla, vyrážíme. Nepřiznávám to úplně ráda, ale tentokrát to nebylo nejhorší rozhodnutí. Celý národní park máme jen pro sebe!

Další trhlý den, další národní park, další přírodní unikát, další „wau“ místo, dalších 23 km v nohách. Řidič obrovského kamionu utírá několik kapek potu a pomalu zastavuje. „Opravdu tady chcete vyložit,“ ptá se s údivem. Chvíli nic neříkám, pořád imaginárně brzdím a kroutím volantem. Ještě teď nechápu, jak jsme to mohli všechno projet. „Jasný, moc děkujeme.“ Stojíme u národního parku Queulat. Prostě jedno tajné kempování, jedno přemlouvání rangerů, jedno ochutnání rostliny a jeden docela „nudný“ den. To když uprostřed pralesa najdete ledovcový vodopád.

Probouzíme se do osobního bazénku. Zatím ještě netušíme, jak náročný den nás čeká. Mokří se někde mezi La Junta a Villa Santa Lucia vydáváme stopovat. Plánujeme si půjčit kajak a sjet řeku Rio Palena.  Opravdu výborný nápad. Předpověď slibuje až 100 mm srážek, přes stěnu vody skoro není vidět, v Chile je svátek práce. Po pár hodinách přijíždíme hladoví a úplně mokří do Villa Santa Lucia. Tušíme, že něco není v pořádku. Místní nervózně jezdí kontrolovat řeku. Kajak se nekoná, autobus možná nepojede, stopovat nemá smysl. Nezbývá nic jiného než pokračovat rovnou a co nejrychleji do Chaitén. Povodně jsou tady.

Stejně rychle jako přišla, tak velká voda také odešla. Už jsme si mysleli, že jsme zažili a viděli všechno, že nás nemůže nic překvapit. Pak však přišel na řadu národní park Pumalin, 3000 let staré stromy, prales, aktivní sopka a ledovec, po kterém se dá dokonce i projít. Zase nám spadla brada až na zem. Zase jsme nechápali, co všechno je příroda schopná vytvořit. Zase máme nejednu vtipnou historku. Tak jo, jsme rebelové, „bořiči pravidel“ a gauneři, kteří vstoupili do „zavřeného“ národního parku. Pro pořádek, o uzavření nikdo nevěděl, nikde nic nebylo napsané a v informačním centrum nám doporučili místo pro kempování.

Předpověď nám hrála do karet. Dva dny jasného nebe s teplotou kolem -4 °C, což s ohledem na vysokou vlhkost znamenalo totálně zamrzlý stan. Vše šlo podle plánu. Procházíme deštným pralesem, svítí slunce, my zdoláváme poslední kopec, rozděláváme stan, začínáme vařit, plánujeme zítřejší trasu a ejhle, skupinka pěti rangerů, která na nás spustí něco španělsky. I když nerozumíme, chápeme, že ad námi budou stát tak dlouho, dokud se nezabalíme. Lehká výměna názorů, tlak na bodu infarktu a jedeme zpátky na korbě CONAF auta. Těch dnešních 35 km bylo zbytečných, návštěva ledovce se konat nebude. Tímto se nám doufám odlepila smůla z bot.

Už jsme skoro na konci. Poslední národní park na Carretera Austral. Jak v pohádkovém lese jdeme klikatou cestou přes kořeny, mech a popadané listí. Tentokrát jsme hodně potichu, chceme vidět jednorožce. Opravdu kouzelné místo v Národním Parku Alerce Andino, který se nachází jen pár kilometrů od Puerto Montt.

Naše dnešní povídání, stejně jako celá Carretera Austral, končí právě zde. Vstupní brána do Patagonie není nic jiného než velká metropole, město plné betonu, ruchu, lidí a aut. Úplný opak toho, co jsme procestovali. Pokud si vzpomínáte, měla tady taktéž končit celá naše CHiLLská expedice. My se tady však nechceme zdržet ani minutu, nabíráme směr příroda a Cochamó. Pokračujeme dále.