Rychlý výpad na Tre Cime

Máš respekt ke skalním stěnám tyčícím se daleko od civilizace, nicméně hlad po horách v tobě sílí každým dnem? Drž se osvědčených linií! Vyraz na Tre Cime, kde si můžeš přelézt dlouhé cesty na dosah mobilního signálu.

Ikonické kopce

Tři ostré zuby koukají z každé druhé reklamy. Ještě aby ne, impozantní věže prostě přitahují. Na vrchol Cimy Grande (2 999 m) vystoupili tři borci už roku 1869. Tato cesta je dnes považována za „normálku“ a nese ohodnocení obtížnosti III. Vede z jihu, odkud pohled na věže připomíná rozsypané lego. To na severní straně je to jiná.  Tady už koukáš na siluety známé z horolezeckých žurnálů. „Severkou“ Cimy Grande poprvé prostoupili v roce 1933 Emilio Comici a bratři Dimai.

Okolí věží Tre Cime je protkáno turistickými chodníky. Nachází se zde i cyklostezka a hlavně několik ferrat, které nabízí zajímavé pasáže v zákopech a tunelech vyhloubených za první světové války.

Kdy na to vlítnout

Úderné období v této oblasti nastává od června do října. Na jaře postupně mizí sněhová pole a sluníčko přináší do jižních stěn pozitivní náladu. Severky jsou v tomto období stále ještě méně přívětivé. Pokud se odhodláš vyrazit brzy, určitě se ti budou na některých přístupech hodit nesmeky nebo mačky a cepín. Léto ti nabídne příjemné teploty, horko nížin prostě necháš hluboko pod sebou. Počítej ale s tím, že noci jsou zde chladné. Určitě si nezapomeň přibalit péřovku. Podzimní dny zase přinesou klid a pestrou záplavu listí hrající všemi barvami.

Přístup

K chatě Auronzo, která stojí takřka na úpatí ikonických věží, se dá od jezera Misurina dostat hned několika způsoby. Autem, autobusem, nebo snad pěšky? Osmikilometrová cesta vzhůru dokáže pěkně zamotat hlavu. 

Auto zajisté představuje pohodlnou variantu šetřící drahocenný čas a síly, nicméně lehce provětrá tvou peněženku. Poplatek za výjezd osobním autem činí 30 eur. Za každý další den parkování se připlácí, takže si schovej lístek. U chaty se nachází dvě záchytná parkoviště. Jedno je vyhrazeno pro obytná auta a nabízí úchvatný výhled na východ slunce. Strávit zde noc se rozhodně vyplatí. Autobus je dobrým kompromisem, ale vyjíždí o trochu později, než by se na včasný nástup do stěny slušelo. Pěšky a lehkým krokem to jde nejlépe. Od jezera Misurina, kde ustájíš ocelového oře, směřuje mimo asfaltovou cestu turistická varianta. Na chatu Auronzo tě dovede za dvě až tři hodiny. Pokud máš den navíc, dojdi pěšky nahoru a další den vyraz zavčas do akce.

Aklimatizace na ferratách

Ferraty se v Dolomitech nesou ve znamení parádních výhledů na rozervané skalní štíty i pohnuté historie, která na tebe prostřednictvím zákopů, tunelů i palebných postavení dýchá takřka na každém kroku.

Cestu nahoru máš za sebou, teď ještě italská snídaně a můžeš vyrazit. Po rušné magistrále plné hulákajících davů projdi přes sedlo Forcela Lavaredo až k výchozímu bodu – chatě Tre Cime - A. Locatelli. Na opačnou stranu od známých věží leží vrchol Torre di Toblin (2 617 m), nebo německy Toblinger Knoten, na který vede zajištěná cesta obtížnosti B/C. Ferratové vybavení je nutností.

Okénko do minulosti v podobě via ferraty De Luca Innerkofler na  Paternkofel o obtížnosti B začíná zapnutím čelovky. V dlouhém úvodním tunelu není radno ztrácet čas hledáním zapínače osvětlení… Nenajdeš ho. Občas narazíš na okna, která nabízí výhledy prvotřídní kvality. Úseky zajištěné ocelovými lany končí kus pod vrcholem. V jarních měsících mohou některé pasáže značně znepříjemňovat zbytky sněhu. Vrcholový kříž rozveselí nejednoho turistu. A že jich tady je. Cesta zpět vede do sedla Forcela Lavaredo.

Pořádně zabrat – Žlutá hrana 6/6+, Cima Piccola

Lezení v Dolomitech vyžaduje jistý nadhled nad obtížností. Mít pro strach uděláno je nespornou výhodou. Naštěstí cesty na Cimu Piccolu (2 857 m) patří mezi ty lezené, a jsou tím pádem slušně zajištěné. Stěna žluté barvy vysoká 380 m ti dá pěkně zabrat. Odhadem tě zabaví na 6 až 8 hodin lezení.

Nástup na Žlutou hranu – italsky Spigolo Giallo, německy Gelbe Kante – vede koutem v jižní stěně Cima Piccola. První dvě délky se nesou v duchu koutového lezení a plašení duchů, kteří shazují kamení. Poté se přehoupneš za hranu a přes vyskobované štandy polezeš až pod vrcholovou hlavu. Chleba se láme v krásném koustu za 6/6+. Opětovné přehoupnutí na hranu otevře exponovaný terén a vrcholový kámen se štandem.

To ale ještě není vrchol, ale jen konec kompaktní stěny, kde končí také linie jako Gelbe Mauer nebo „spára“ Egger/Sauscheck. Na vršek musíš ještě kousek popolézt. Po krátké turistice po policích narazíš na mohutné slaňovací kruhy. Vrcholu chtivý lezec se však vydá další dvě až tři dlouhé délky nahoru ke kříži. Tento povinný dolez stojí za to už je pro možnost užít si pozdní oběd na vrcholové polici. Čekání na spolulezce ti zkrátí pozorování dvojek shazujících na sebe kamení na čtyřkové hraně Dibona.

Tipy a triky: Nastup co nejdříve, protože v cestě se během dne bude nacházet více lezeckých družstev. Je lepší být nahoře než schytávat svištící překvapení. Před šestou délkou se orientace značně rozplývá, správné čtení terénu nabývá rázem na důležitosti. „Kudy asi ti borci v bačkorách šli…,“ říkáš si. Celou dobu potkáváme značné množství skob a občas se na štandu objeví borhák nebo nýt.  Slanění je pohodlné s nepříliš příjemným závěrečným sestupem žlabem mezi věžemi.

Na dolez a protažení – Via Cassin 7-, Cima Piccolisima

Rok první přelezu linie 1934 napovídá, že Cassin a spol. vytyčili směr, který vede 200 metrů logickým terénem až na vrchol Cima Piccolisima (2 700 m). Jedná se o půldenní štreku na dopolední polezení před odjezdem domů. Na štandech občas narazíš na nýty, staré skoby pěkně ukazují směr. Cesta zabere asi 4 až 6 hodin.

Délka za délkou se klikatí pod přísnými převisy až ke krajinově vděčnému traverzu. Srdce prvolezce zajásá při pohledu na skoby, které jej lemují. Osmá délka vylézá koutem na roztomilou věžičku, vhodnou pro krátkou pauzu s výhledy. Následující pasáže jsou orientačně náročnější, ale pod velkým komínem máte již vyhráno. Sice nabídne pár zajímavých odlezů, ale zavede vás k historickému kruhu na vrcholové polici věže.

Slanění z vrcholu je v pohodě, stačí následovat nové slaňovací kruhy. Občas narazíš na okénko do historie v podobě samo-domo vyrobených slaňovadel. Po pěti se ti pod nohama objeví pevná země. Ocitneš se na vrcholu strmého kuloáru. Paradoxně je sestup příjemnější na začátku léta, mezi věžemi se totiž nachází sníh, který zakrývá nezpevněnou suť. Odsud se kliď co nejrychleji. Hra na schovávanou pod převisy řeší mnohé, zdravý návrat ale zaručuje spíše svižný ústup.

Co s sebou

Na ferraty je to jasné, ale co na vícedélky? Obvyklé vybavení v podobě úvazku, helmy, karabin, expresek a jistítka doplň o dvojčata, friendy a vklíněnce. Nezapomeň na smyčky. Prodlužování jištění prostě šetří síly, a tak se ti pod štandem třeba nerozklepe nožka. Určitě přibal sluneční brýle a opalovací krém. Dobrou morálku v týmu podpoří sladká tyčinka a dostatek vody v malém batůžku pro druholezce.

Hurá na pizzu

Lezení na Čimách se podobá Legolandu. Spousta lidí na magistrále a na oblíbených cestách dokáže odradit nejednoho horomila. Monumentální stěny tě ale ohromí a skrytá zákoutí dokáží vykouzlit úsměv i tobě. Od mokrých komínů z roku 1909 až po odjištěné dardy moderního charakterů. Nalezení metrů na tomto materiálu je nezbytné pro posun o laťku výš. Postupem času zjistíš, které kamení ti pod lezečkou neustřelí a jaká díra je vhodná pro zakládání. Sladíš se s počasím a na vrcholu tě nevyděsí Eliášův oheň u kříže.  Do doliny se budeš vracet v dobrém rozmaru a vše zakončíš pizzou v Cortině.

LUKÁŠ ONDRÁŠEK

Lukáš je členem týmu HUDY ambasadorůje ve ve zkratce výborný lezec, který má za sebou pěknou řádků hodnotných výstupů. Na kontě má třeba legendární Cestu přes rybu v jižní stěně Marmolady (1220 m, 38 délek, dnes hodnoceno 7b, 9-) vytyčenou Jindrou Šustrem a Igorem Kollerem. Krom lezení Lukáš běhá, jezdí na kole, závodí na skialpech a cestuje po celém světě. Na horách nebo ve skalách je v podstatě každou volnou chvíli, často s fotoaparátem v ruce. Pohled přes hledáček ho ostatně i živí, stejně jako grafický design a ilustrace. Asi neudiví, že často se jeho tvorba týká toho, co má nejraději, tedy aktivit v přírodě.