Skialp nebo sjezdovky – zamyšlení psané na svahu
Lukáš Ondrášek
Škrábu se brzy ráno na kopec Pizzo Tresero (3594 m), který mne hypnotizuje už od příjezdu do údolí Santa Caterina di Valfurva. Sníh křoupe pod pásy. Ještě za šera se dostávám nad úroveň lesa. Finito! Lyže házím na batoh a nasazuji mačky. Chvíli se bořím po pás v krupici, za okamžik však hroty škrábou tvrdý led. Očistec jak má být. Následná chůze suťovým terénem okolo rozbořené chatičky přináší odpočinek. Chvíli si nadávám, protože kdybych to vzal více údolím, mám lyže stále na nohou.
Dávám si vrcholovku s mohutným křížem a fascinujícími výhledy na Gran Zebrù (3851 m). Přisvahují ke mně ftáci somráci a pokřikují, že co tam dělám sám?! Rozhodnutí je jasné, volím trasu údolím kolem bivaku. Chci přece objevovat! Za půl hodiny musím určitě být dole jako posledně na Marmoladě. Svištím neposkvrněným údolím s parádním sklonem mezi skalami. Aaaaj, co to to má být? Kouknu na mapu, která říká, že bych měl změnit azimut. Sjel jsem moc dolů, takže začíná tortura s hučícím potokem pod nohama. Nasadit pásy a šup pěkně do kopce. Kamzíci skáčou všude dokola a laktát ve svalech přibývá.
Dolů přijíždím totálně odpočatý, s myslí zaměřenou na elementární potřeby. Jíst, spát, a to ostatní taky, takže krásně vygumovaný. Na takové škádlení osudu se krásně vzpomíná. Celý den hypnotizovaně koukám na kopec a hledám svou linku.
Tak freeride nebo sjezdovka?
Řezat dynamické carvingové oblouky těsně nad zemí je paráda. Krásné varhánky na čerstvě upravené sjezdovce v Sunny Valley? Neodolám, jdu pěkně zabrat do slalomek. Vertikální kilometr vyjedeme s kámošema lanovkou za půl hodiny. Nic nám nebrání dát si závody, kdo bude dřív dole. Modrá nebo červená? Volím obtížnější sjezdovku Dell´Alpe. Městečko Santa Caterina se přibližuje. Povinná zastávka na Rifugio Sci 2000 nesmí chybět. Penne alla arrabiata doplní energii pro další kilometry. Dneska musíme dát aspoň stovku.
Jezdit na sjezdovkách, kde máš vše do detailu nalajnované, je perfektní relax. Precizně vyřezaný oblouk do upravené pisty zahřeje u srdíčka. Střediska jako je Livigno, Bormio a Santa Caterina si oblíbil kde kdo. Stovky kilometrů běžkařských tratí a sjezdovek u nás prostě nenajdeš. Stále mě to však více táhne k tvůrčímu směru. Umělec většinou nad svým dílem přemýšlí od začátku sám. Je odkázán pouze na svůj um, proto se občas bojí dotknout nepokvrněného plátna. Heslo „odvaha je začátek“ mi zde sedí, protože i zprvu horší rozhodnutí může vést k dobrému výsledku.
Ve škole jsme si oblíbili večerní kresbu. Jedná se o dokonalou přípravu do života. Stačí uhel a papír a kresba aktu v životní velikosti může začít. Všichni cítí odpovědnost. Pokreslit tak velký arch nesmysly by byla škoda. Před první linkou je potřeba si vše náležitě rozměřit. Připomíná ti to něco? Jasně že. Vidíš kopec a vymyslíš si linku, která ovšem nemusí zaručit úspěšný sjezd. Chce to cvik a dobrý odhad. Hra s linkou se dobře trénuje pomocí skicáku, tužky a odhodlání. Ve žlabu na zledovatělém povrchu… brrr, tam zaváhat nemůžeš.
Hory okolo Santa Cateriny, malého střediska stojícího ve stínu větších kamarádů jako je Livigno nebo Bormio, k podobným úvahám přímo vybízí. Tyčí se zde spousta méně strmých kopců pro první čmáranice ve volném terénu. Přechod z Bormia přes Monte Sobretta (3296 m) nebo náročnější Pizzo Tresero? Před odjezdem domů ještě vystoupej na snadnější kopec Monte Confinale (3370 m). Na tenhle výlet nabitý dobrodružstvím budeš vzpomínat dlouho. Linky na kopcích vydrží minimálně do další oblevy.
Volný terén dokáže lyžařům přinášet adrenalin i endorfiny. Co ale objektivní nebezpečí, které skýtá vyčnívající šutr, skalní práh a hlavně nestabilní sněhová vrstva? To už chce trochu zapřemýšlet nad propozicemi. Nabrus tužky… ehm, teda hrany, a vyčkej na příhodný okamžik pro svou vysněnou linku.
Tipy na túry
Do batohu přibal mačky, péřovku a čelovku, lavinová výbava se také počítá.
Pizzo Tresero patří k opravdovým klasikám se všemi záludnostmi velehor. Velké převýšení z údolí, strmý terén, zledovatělé plotny, pěkné výhledy. Startuje se za tmy ze střediska Santa Caterina (1750 m), odkud trasa nejprve vede nad hranici lesa k bodu Dosso Tresero (2594 m). Kdo chce poznávat, má na výběr dvě možnosti, jak pokračovat na vrchol.
První odbočuje po asi dvou kilometrech na turistické stezce doleva. Jedná se o hůře značenou exponovanou cestu. Vede po hřebeni, kde občas potkáte kamenného mužíka, až k rozbořené chalupě. Od ní pak intuitivně přes skalní výšvihy místy zajištěné lanem až k vrcholovému kříži (3594 m). Druhá varianta stoupá údolím pod bivak Seveso (3400 m) stojící na skalním hřebeni. Tuto trasu jsem použil pro sjezd.
Monte Confinale je snáze přístupný vrchol, ze kterého se dá sjet hned několika lehčími směry. Ze Santa Cateriny vede cesta nejprve na sever a dále nad údolím po vrstevnici až k výraznému hřebeni. Před ním prudce odbočuje doleva a strmě stoupá k Lago della Manzina (2800 m). Od jezera pokračuje po mužících do sedla k bivaku Del Piero Giampaolo (3180 m).
Pro závěrečný úsek se hodí mačky, je třeba si také dát pozor na převěje. Na vršku tě přivítá kříž se zvonem a parádní výhledy. Dolů se můžeš vydat po trase výstupu, nebo přímo na jih přes žlaby až do střediska, ze kterého jsi vyrazil.
POHYBLIVÉ OBRÁZKY ZE SKIALPU V SANTA CATERINĚ
LUKÁŠ ONDRÁŠEK
Lukáš je členem týmu HUDY ambasadorůje ve ve zkratce výborný lezec, který má za sebou pěknou řádků hodnotných výstupů. Na kontě má třeba legendární Cestu přes rybu v jižní stěně Marmolady (1220 m, 38 délek, dnes hodnoceno 7b, 9-) vytyčenou Jindrou Šustrem a Igorem Kollerem. Krom lezení Lukáš běhá, jezdí na kole, závodí na skialpech a cestuje po celém světě. Na horách nebo ve skalách je v podstatě každou volnou chvíli, často s fotoaparátem v ruce. Pohled přes hledáček ho ostatně i živí, stejně jako grafický design a ilustrace. Asi neudiví, že často se jeho tvorba týká toho, co má nejraději, tedy aktivit v přírodě.