Chan Tengri aneb mistrovství světa v jumarování

Naši kamarádi z DISMANTEAMU vyrazili v srpnu letošního roku na další výlet, tentokrát do pohoří Ťan-šan ve Střední Asii. Jejich cílem byl jeden z pětice sedmitisícových vrcholů bývalé SSSR (horolezcům známé jako štíty výzvy Sněžný Leopard), charismatický Chan Tengri (7 010 m). V doslovném překladu "Vládce Nebes" charakteristický svým tvarem takřka pravidelné pyramidy bývá alpinisty přezdíván "Chán" a jeho průstup rozhodně nepředstavuje poklidnou procházku pro žáky obecné školy, jak je patrné ze zkušeností Petra Dismana. 

Když před mnoha lety v rámci plánování akcí zazněl poprvé název tohoto velikána, již tenkrát bylo jasné, že půjdeme ze severu, protože je to z pohledu lavinových rizik bezpečnější strana. Ani tehdy, ani před letošním odletem však nikdo z nás neřešil, že menší lavinová expozice je vykoupena třemi, prakticky vertikálními kilometry jumarování, tedy výstupu po fixních lanech pomocí blokantu.

Logistiku a papíry domlouváme přes menší agenturu Tien-Shan Travel. Z letiště v Biškeku frčíme 7 hodin autem podél téměř 200 km dlouhého horského jezera Issyk-kul do Karkary (2 200 m), pohraničního pásma mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem, místa pro odlet do základního tábora (base camp, BC, 4 000 m). Odjakživa se do BC na severní straně kopce létá vrtulníkem. Při nastupování do historického sovětského vrtulníku MI8 se však křižují i nevěřící. Po 45 minutách zatajeného dechu úspěšně přistáváme na ledovci přímo pod Pik Čapajeva, přes jehož severní vrchol (6 150 m) vede klasická severní výstupová cesta na Chan Tengri. V souladu s naším přesvědčením využíváme služeb agentury pouze do BC a od příletu do BC jsme odkázáni na vlastní stany a jídlo, které jsme si přivezli. I přesto, že zdejší loňská sezóna byla v důsledku Covid-19 zrušena, BC nepraská ve švech. Je tady tak akorát plno. My prakticky jediní ve vlastních stanech bez agenturních služeb. Táboru dominují stacionární obydlí v agenturních barvách. Již na první pohled je patrný nepořádek, známý např. z táborů pod Elbrusem. Jediným komunikačním jazykem je ruština, bez které se nelze zeptat ani na předpověď počasí.  

Letní sezóna zde trvá od začátku července do konce srpna. Zaběhlým výstupovým standardem jsou 2 aklimatizační rotace, první do C1 (4 600 m), druhá přes C1 a C2 (5 400 m) na předvrchol Čapajeva (6 150 m). Přílet do výšky 4 000 m je cítit, ale 2 dny odpočinku a procházek po ledovci nám pomáhají srovnat se. Po několika interakcích s lezci, kteří přiletěli dříve, se utvrzujeme v názoru, že 2 rotace jsou moc a že aklimatizaci zvládneme s menším fyzickým úsilím. Před pokusem o vrchol tak uděláme pouze jednu rotaci do C2. Naše aklimatizační a výkonnostně testovací taktika určuje budoucí vývoj. Milan po návratu z C1 opouští náš tým a letí domů kvůli problémům se zády. Aleš s náznaky výškové nemoci otáčí v C1 a do C2 přicházíme pouze Martin a já. Naneštěstí se náš kalendář kryje s plány komerční skupiny ruských horolezců. Takových, které na kopci nevyhledáváme. Šnečí tempo, neschopnost manipulace s lezeckým materiálem bez asistence vůdce, hluk a nepořádek, v táborech mezi stany ohlušující rádio a neustálý zápach cigaret všude okolo. Čekání v zácpách na štandech a kazící se počasí zvyšují náročnost samotného výstupu z C1 do C2. Oproti ruskému týmu, který pro překonávání skalních prahů a ledových pasáží volí taktiku, v rámci které visí celý tým s minimálními rozestupy na jednom fixním laně, posupujeme více obezřetně. S ohledem na stav fixních lan se snažíme být na každém úseku lana vždy jen jeden, spoléháme na cepíny a fixním lanem se při výstupu zpravidla pouze jistíme. Po dlouhém dni jsme konečně v C2 (5 400 m). Nádherné výhledy do okolí vykupují veškerou únavu a hory se nám v zapadajícím slunci ukazují v celé své kráse. Vaříme, kocháme se, fotíme a dýcháme řezavě mrazivý vzduch. Druhý den dle plánu sestupujeme z C2 dolů a po přeběhnutí ledovce navečer sedíme u stanů v BC. Aklimatizační rotaci máme za sebou a plánujeme další postup. 

Zkoumáme předpovědi počasí a jako generace ruštinou nedotknutá zjišťujeme domluvou rukama nohama také plány ostatních týmů. Nacházíme vhodný „summit day“ a plánujeme výstup. Na vrcholový pokus si dáváme maximálně 8 dní a na těžko ve třech (bez Milana) vyrážíme po dvou dnech odpočinku znovu nahoru, s ohledem na krátkou aklimatizaci s dostatečným prostorem pro případných pár nocí navíc v C2 anebo C3 (6 000 m). Z C1 pokračujeme rovnou přes nám známé hřebínky a skalní prahy do C2, kde trávíme 2 noci. Do C2 přicházím první s náskokem před svými dvěma parťáky, a tak mi pomáhá stavět stan v C2 již zabydlený sympaťák hledající duši pro konverzaci. Po dvaceti minutách prolamuje ledy moje otázka „Odkud jsi?“ a jeho odpověď „the Czech Republic“ zahajuje velmi veselé a osvěžující povídání s Martinem z Prahy.

Po odpočinkovém dni v C2 taktizujeme a cílujeme na páteční vrcholový den. Ostřílený guide z místní agentury (jeden ze 3 lidí na kopci hovořících anglicky) nám ale oznamuje, že jestli chceme na vrchol, musíme jít do C3 dnes. Pak se prý „zavírá“ severní strana kopce a agentury ruší a opouští BC. Tato úprava plánu nám stále dovoluje směřovat naše vrcholové úsilí na předpokládané nejlepší páteční počasí, a tak balíme a (již bez Aleše, kterému výrazně ubylo sil a vrací se do BC) s Martinem vyrážím do C3.

Exponovaný táhlý sněhový hřeben a pak první skalní práh předvrcholu Čapajeva. Fixní lana jsou rozdrbaná o ostrou skálu, takže je využíváme pouze symbolicky. Lezecká délka na předních hrotech je solidním tréninkem mixového lezení s 20 kg na zádech. Další dva skalní prahy jsou delší, ale více položené. Obcházíme ohromnou vrcholovou ledovou čepici Čapajeva a stojíme na jeho severním vrcholu (6 150 m). Kolem dokola nespočet monstrózních vrcholů, kterým dominuje kilometrový masiv Chan Tengri tyčící se za námi. Scházíme dvě stě výškových metrů v po stehna hlubokém prašanu a zmordovaní stavíme stan v C3 ve větrném a mrazivém sedle mezi Čapajevem a Chan Tengri. 

Aklimatizace funguje. V šesti tisících pohodlně dýcháme a spíme jako miminka, jen neustávající vichr nás trochu znervózňuje. Marně se snažíme spojit s BC a získat aktualizaci předpovědi počasí. Nakonec voláme satelitním telefonem do ČR a zjišťujeme, že vše je jinak. Pátek je spíše opakem vrcholového dne. Minimum slunce, vítr 60 km/h, po poledni silné sněžení. Po dvou nocích v C3 s ohledem na poslední plánovaný odlet vrtulníku z BC nemáme na výběr. Buď to zkusíme, nebo jdeme dolů. Ve 23 hodin zvoní budík, v jednu ráno vyrážíme. Před námi čelovky několika členů ruského týmu, viditelnost mizerná. Sněží vodorovně. V návějích sněhu se brodíme ke skalnímu hřebení Chan Tengri. Kličkujeme hřebenem po torzech fixních lan. Místy chybí oplet několik metrů a ve větru se mihotají tři vlákna ze středu původního lana. Poryv větru nás sem tam popostrčí o pár kroků. Martin postupuje nezvykle pomalu. Zanedlouho mě informuje, že mu mrznou prsty na nohou a že je mu zima. Cvičíme, rozehříváme. Snažím se Martina vyburcovat k dalšímu postupu vzhůru. Přicházíme na exponovanou plošinku, po které nás vítr pohazuje jak hadrové panáky, v téměř nulové viditelnosti se snažíme najít cestu dál. V tom slyším Martina: „Balííííím to!!“ „Cože?“ ptám se. Po několika zopakování mi dochází, že výstup končí. Martin definitivně otáčí. V hlavě mi jede sto různých scénářů. Vyjmenovávám si argumenty pro a proti. Postupně je procházím a vyhodnocuju a během chvíle se rozhoduju sám dále nepokračovat. Vlastně už jsem to promýšlel v posledních dvou lanových délkách. Dívám se nahoru. Nevidím daleko. Hodinky ukazují, že z výškového kilometru jsme zatím ukrojili sotva pětinu. Hlavou mi probleskne všechna ta dřina a nasazení, které nás dovedly až sem. Akce končí, sestupujeme. Se zmrzlýma rukama i nohama a ledovou krustou na obličeji uleháme ve všem peří do spacáků ve sněhem zasypaném stanu v C3. Jsme rádi, že ležíme, schumlaní v malém útočném stanu bičovaném neustávajícími poryvy větru. 

Nedlouho po rozednění balíme stan a přes vrchol Čapajeva (dvě stě výškových metrů nahoru ze sedla C3) sestupujeme zpět do C2. Osud ruského týmu je nám neznámý, dle plánu měli po svém vrcholovém pokusu sestoupit ze sedla C3 na druhou (jižní) stranu kopce. Na severní straně hory zůstáváme už jen sami dva. Jindy přelidněný druhý výškový tábor s plochou pro několik desítek stanů je jenom náš. Zklamaní a unavení vaříme ze sněhu vodu na zbytcích plynu a uleháme do vlhkých spacáků. Další den slaňujeme většinu lanových délek z C2 do C1, kde krátce odpočíváme před sestupem do BC. Pod C1 slaňujeme vertikální délku v ledu a rázem stojíme mezi trhlinami na nafoukaném hřebínku.

Nedaří se nám najít další fixní lano, a tak se jindy přehledná cesta do BC ve čtyřicetistupňovém svahu nekonečných trhlin a ledových seraků mění v ruskou ruletu. Kazí se počasí a najednou stojíme uprostřed bílé tmy. S pomocí cepínů překopáváme hromady prašanu, které vítr přesypává ze strany na stranu, a snažíme se najít další fix pro slanění. Neúspěšně. Lezeme ledový práh zpět nahoru a znovu stavíme stan v C1. Celou noc se marně snažíme spojit vysílačkou s BC s prosbou o navigaci k fixním lanům. Na naše volání satelitním telefonem ani vysílačkou nedostáváme žádnou reakci. Nakonec kontaktuju satelitním telefonem bráchu v ČR, který přes agenturu vysílá signál do BC, aby se s námi někdo spojil. Ráno je viditelnost lepší. Na poslední odkrytý fix navazujeme dvě lana a pokračujeme v hledání sestupové cesty. Po chvíli se s námi vysílačkou spojuje nám známý místní vůdce, který nás v C2 informoval o uzavírání BC a s pomocí dalekohledu nás naviguje k začátku dalšího fixního lana. Vytahujeme postupně jeden fix za druhým z vrstvy nového sněhu a traverzujeme mezi monstrózními trhlinami. Mezi splazy sbíháme poslední svah a konečně stojíme na kamenné moréně. Po osmi dnech konečně dole. Táhneme batohy s mokrými věcmi do BC. Z rušné vesničky zůstalo jen pár agenturních stanů. Ruch a hluk ruských výprav vystřídalo pár duší, které se v padajících vločkách občas mihnou mezi osamělými ocelovými konstrukcemi stacionárních stanů. 

Druhý den brzy ráno pomáháme na ledovec nanosit vše, co z BC zbylo. Po šesté hodině ranní všechno nakládáme do burácejícího vrtulníku a s hrůzou v očích, tentokrát bez jakéhokoli vážení a sčítání kilogramů nákladu, nasedáme do stejného vrtulníku a z ptačí perspektivy se loučíme s majestátným Vládcem Nebes, doufajíc, že bezpečně doletíme.

Vše dobře dopadlo. Pokud se na tento kopec někdy v budoucnu vrátíme, budeme si přát, aby nám vyšel alespoň jeden hezký vrcholový den a aby byl sovětský vrtulový stroj stále v dobré kondici.