Dali jsme to! Náš první ultramaraton máme za sebou

16. 6. 2014

Na přípravu jsme měli dva měsíce. Kromě Lukáše jsme s dlouhými běhy měli jen pramálo zkušeností. A ono jít si rekreačně zaběhat je něco jiného, než běhat několik hodin v kopcích (zatraceně velkých) a při tom na zádech mít batoh se vším potřebným a vzhledem ke zkušenostem i nepotřebným.

První tréninky byly veselé. Erik měl po prvním tréninku namožená záda a bolesti v kyčli, že trvalo osm dní, než znovu vyběhl. Nakonec jsme stihli naběhat 150-200 km, při kterých jsme postupně zjišťovali, že v silničních botách to nepůjde, jak se pije a jí v pohybu a také jak moc věcí se může pokazit. Klára si bohužel měsíc před závodem vyvrkla kotník a nemohla se zúčastnit. I přesto nás doprovázela, fandila, starala se o nás. Byla rozhodně nejdůležitějším členem týmu. Nakonec tedy 7. června v 5:30 stojíme na startu našeho prvního ultramaratonu.

Buší vám srdce. Všude kolem jsou namakaní borci. Atmosféra houstne, všude přítomná nervozita je cítit na kilometry daleko. Prásk!!! A jsme v pohybu. První, druhá, třetí zatáčka, běžíte lehce a cítíte lehké vzrušení. Všichni vás povzbuzují, vy ale víte, že po několika hodinách to už tak skvělé, vzrušující nebude. Snažili jsme se běžet co nejvíce v klidu, abychom ušetřili síly. Přeci jen nikdo netušil, jak se budeme cítit po 40, natož 50 kilometrech. Už od začátku se trasa zvedá. S úlevou brzy zjišťujeme, že se většina běžců v každém prudším kopci přechází do kroku. Neprotestovali jsme. Trasa nás vede pod obrovské věže a postupně se otvírají neskutečné výhledy.

Po čase se rozdělujeme a po zbytek závodu už bojujeme jen sami se sebou. Se stoupající výškou přibývá sněhu, kterého na nás prý letos čeká enormní množství. Už v prvním větším kopci se to potvrzuje. K sestupům se využívá všech částí těla a tolik sněhu u nás letos nevidělo lecjaké lyžařské středisko. V nižších výškách, zase roztátý sníh proměnil horské louky v bažiny. Často byla trasa zajištěna fixními lany, organizátoři si dali na všem opravdu záležet. Kilometry ubíhaly a hlavně díky perfektním občerstvovačkám jsem výraznější krizi pocítil až za 30. km. Do kopce jít rychlou chůzí, na rovině běžet. Nahoru a dolu.

Počasí je super, je vidět celé údolí, nad kterým celou dobu ční hrdá Civetta. Někteří běžci už toho mají evidentně dost a tak si stále opakuji, nepřepal to, šetři síly! Tělo protestuje čím dál více. Čím blíž cíli, tím se musíte do běhu po každém kopci nutit více. Hodiny ubíhají. Sedm, osm, devět…. Skončí to? Posledních osm kilometrů je pěkně výživných. Prudký kopec nahoru a pak hned 1100 výškových metrů dolu. To už na odpočinek nebyl čas.

Bolest ovládá mé tělo. Snad jen úžasná divácká kulisa mě žene do cíle. „Bravo! Bravo!“ ozývá se z úst všudypřítomných diváků. Když zahlédnu cílovou rovinku, po 53km a 3800 vystoupaných a 3700 sestoupaných metrech, ani si neuvědomuju, že už bude konec. Už běžím tak dlouho…. Zahlédnu Lukáše, Kláru a za chvíli probíhám cílem a mohu se konečně zastavit. Za dvacet minut jsem jak solný sloup a sotva vyjdu schody.

Erikovi a Daliborovi se podařilo proběhnout cílovou pásku před limitem a tím se zařadit mezi 376 vyvolených, kteří závod dokončili. Neuvěřitelný závod v neuvěřitelně krásném prostředí. Laťka pro další dobrodružství je pekelně vysoko. Už teď mohu prozradit, že na příští ročník se chystáme znovu. Lukáš tu má nevyřízené účty a Klárka si Val di Zoldo také zamilovala. Skyrunning nám učaroval, samotný závod předčil naše očekávání, posunuli jsme si opět své hranice a třeba i někoho inspirovali…

HUDY děkujeme za podporu. Bez něj bychom běželi bosky.

Grazie!