Itálie: Horské kopce a kopečky vanilkové!

Přijíždíme do hor a vystoupáme ještě pár serpentin s vidinou, že přespíme ve spacáku někde u kraje silnice. Když už jsme skoro nahoře a po dvanácti hodinách na cestě nám padají víčka, začnou se černým nebem prohánět blesky a studený vítr nás přesvědčí, abychom zůstaly přilepené v sedačkách auta. Vypijeme zbytek kávy, co holky připravily na cestu, a vzhledem k  nemilé předpovědi počasí na příštích dvacet čtyři hodin měníme plán. Prohodíme se za volantem a z hor řídíme další dvě a půl hodiny do Arca.

BUongiorno!

Holčičí výlet. Já, Lucka a Aneta. Už na konci jara jsme se potkaly s myšlenkou vyrazit na trek do vysokých kopců a ke konci jednoho červencového týdne nasedáme do malé červené Toyoty Yaris napěchované námi a batohy a jedeme. Z původní vidiny Alp, následně Tater a záchvěvu se Slovinskem se probouzíme v Itálii, protože má tato země vlastně k životu všechno. Hory, jezera, zmrzlinu i pizzu.

Spaly jsme na parkovišti schované pod tarpem, který jsme pod nebem stále hrozícím bouřkou okolo druhé hodiny ranní napnuly mezi střechou auta a dřevěným plotem. Ráno nás vítají vysoké kopce, po kterých se pomalu líně válejí mraky jako poslední stopy mizící oblačnosti a ještě před snídaní zamíříme rovnou k tyrkysově vyhlížející hladině. Teplota vody přívětivá, výhled z ní báječný. Radujeme se.

Náš výlet se odehrává v duchu složíme hlavu tam, kam zrovna dojedeme a pomáhá nám v tom šikovně mobilní aplikace park4night. Když do vyhledávače zadáte lokalitu, kde zhruba chcete přenocovat, apka vám najde dostupná místa, kam vás navede pomocí GPSky. Ostatním dobrodruhům  můžete v aplikaci zanechat recenzi, jak se vám spalo.

Po ranní koupačce rozbalíme naši polní kuchyni, přičemž na vařiči jako první bublá voda na zalití kávy a v závěsu Aneta míchá pro všechny ovesnou kaši. Dej si kaši a přejdeš Himálaje, hlásí! Vzhledem ke stoupajícímu vedru velké ambice na dnešek nemáme. Couráme se uličkami Arca, které jsou obsypané malými obchůdky s lezeckým vybavením, v centru potkáváme pár cizinců  v sedácích, jak se z okolních ferrat stahují do centra na odpolední siestu. V podvečer jdeme omrknout lokální skály. V okolí Arca se nachází spousta vápencových stěn a v roce, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa, tu současně započal svou tradici mezinárodní horolezecký festival Arco Rock Master. Večer  se odměníme koupačkou v Gardě.

Přesně touto krátkou idylkou v pětatřiceti stupních jsme chtěly náš trip do Itošky končit, nikoli jí začínat. A tak záhy cítíme jakousi nevybouřenost a nutkání vzdálit se, nyní už s lepší předpovědí počasí, do hor. Tak vzhůru dál Jižním Tyrolskem za hlasem navigace, který nás žene směr městečko Cortina d'Ampezzo.

Dolomitské štíty

Vybraly jsme si k treku horský průsmyk Passo di Falzarego (2105 m), sedlo jižní části hlavního masivu Dolomit. Dohlédnete odsud na ledovec Marmolada a směrem a na jih se tyčí vrchol Monte Averau včetně pěti skalních věží skupiny Cinque Torri. Zdejší parkoviště lehce praská ve švech, přece jen vrcholí turistická sezona. Nicméně záhy poté, co oblečeme péřovky a ujdeme pár prvních kroků, lidé mizí z dohledu a my šlapeme nenáročnou túrou na vrchol hory Monte Nuvolau (2 574 m n. m. ). Projdeme nádherné pastviny, které se postupně přetaví ve skalnatější terén do sedla Forcela Nuvoloau. Odtud už nám zbývá jen kousek k našemu cíli, kde se tyčí horská chata Rifugio Nuvolau a kde nám milé holky za barem čepují tři zasloužená dobře vychlazená piva.

Terén je přívětivý, bez náročných přelezů a zvládly by ho i děti, pokud byste ocenili tip na trek pro celou rodinu. Poprvé šlapu v nízkých trekovkách, kožených botách TX4 La Sportiva, navržených do technického terénu a via ferratu a jde se mi pohodlně.  Cestou zpátky, kdy už se slunce sklání k obzoru, potkáváme dva mladé sympatické trekaře ze Slovenska, holku a kluka, kteří už několikátým dnem prochází zdejší dálkovou turistickou trasu Alta Via 1, jeden z nejhezčích treků v italských Alpách. Ptáme se jich, jak a kde spí. Odpověď zní nadivoko, kde se dá. Stanování je v Dolomitech přísně pokutováno, ale ze zkušeností trekařů zjišťujeme, že v odlehlých končinách po západu slunce lze rozbít stan a přenocovat na trase prakticky kdekoli.

Týká se to i naší dnešní noci, kdy po příchodu k autu řešíme, kam složit hlavu a jsme rády, že náš bivak neřeší nikdo z výše povolaných. Silně fouká a po západu slunce teploty klesají nízko. Vzala jsem na testování kempingové nádobí od značky SOTO z lehoučké titaniové slitiny a večer v něm chystáme fazole a bylinkový čaj na zahřátí. Je to šikovná sada na vaření, tři nádoby, které složíte do sebe uložené v textilním obalu. S plnými žaludky zalezeme do spacáků a pod stěnami dolomitských hor se ukládáme do horizontální polohy.

Na tuto noc se vyplatilo mít teplý spacák, a protože holky vyrazily s lehčím třísezóňákem, vstávaly hbitě s prvními známkami svítání, aby zahřály zkřehlá těla a popohnaly mne k nástupu do auta a odjezdu do první možné kavárny za účelem nabití telefonů a trochy komfortu po probdělé noci.

Není Itálie jako Itálie. Teploměr s ukazatelem nuly nás vyškolil.

V napakovaném autíčku míříme na náš další trek do přírodního parku rozkládajícího se na téměř jedenácti tisících hektarech pod vrcholy slavné skupiny Odle, kde začínal s lezením světoznámý horolezec Reinhold Messner. Naučná stezka Zannes v údolí Val di Funes  nás provází příjemnou krajinou s výhledy na okolní štíty a v lehkém tempu se krásami Jižního Tyrolska touláme až do západu. Poslední noc nadivoko už naštěstí není tak studená a pod tarpem usínáme natěsnané jak sardinky vedle sebe, přičemž Lucku, která má z nás tří nejlehčí spacák, ukládáme doprostřed.

Pizza na rozloučenou

Ranní jóga na louce a s východem slunce poslední pohled na dolomitské vrcholy, pak sbalit bivak,  proklikatit se milionem serpentin dolů, dát si kafe a na odjezd poslední Margaritu z pizzerie v Brixenu. Do krabice nám ji balí servírky ze Slovenska a smějeme se na sebe se slovy dovidenia!  Holčičí trip se naplnil a kouzlo Itálie v nás nechává dojem, že se sem rády za horskými kopečky i kopečky jahodové a vanilkové brzy rády vrátíme.