Jak vystoupit na Watzmann?

V srdci Berchtesgadenských Alp, jen pár hodin jízdy od českých hranic, se tyčí majestátní masiv Watzmann – třetí nejvyšší hora Německa (2713 m n. m.). Watzmann už po staletí fascinuje horolezce, i turisty. Silueta tvořená hlavním vrcholem Mittelspitze, nižším Hocheckem a jižní Südspitze je skvostem zasazeným do prostředí snad až trochu kýčovitě krásného jezera a udržovaného kostelíka na jeho břehu.

Z OBSAHU:

• Kudy na Watzmann?
• Ferrata na Watzmann a zimní přechod Watzmannu
• Horolezecký výstup na Watzmann
• Bivak ve východní stěně Watzmannu (Watzmann-Ostwand-Biwakschachtel)
• Vrchol Watzmannu
• Wimbachgrieshütte a cesta domů

Kudy na Watzmann?

Parťák Happy hlásí na začátku prázdnin ambiciózní plány na lezení v Alpách. To až později slyším doma jen hesla jako Watzmann, Traunstein... Trochu se zajímám o to, co je to zač. Dozvídám se, že je to dlouhý a lehký a že si hlavně nemám balit žádné zbytečnosti, že rychlost rovná se bezpečí. 

Ráno vyrážíme z Prahy a cestou se s ohledem na předpověď počasí rozhodujeme začít výstupem na Watzmann. Do navigace zadáváme Königssee a uháníme po dálnici do srdce Berchtesgadenských Alp. Teprve večer před odjezdem jsem prováděla podrobnější rešerši, jak se vlastně na ten Watzmann dostat. Zjištění na Bergsteigen.com mne trochu vyvedla z míry. Jedná se o 1800 metrů dlouhý výstup. Zcela klíčová má být stabilní předpověď počasí na celý den a vycházet by se mělo někdy kolem třetí hodiny ráno. První půlka vede pevnou skálou, nicméně v druhé části se mají objevit lámavé úseky a jištění zdržuje. 

V autě debatujeme o výstupu na Watzmann a hlavně pak o sestupu, který Happy prý už jednou zažil a znovu zažít nechce a navrhuje scházet přes ferratu a Watzmannhaus, kterou šel tehdy nahoru. Podrobně si procházím informace a topo cesty Watzmann Ostwand – Berchtesgadener Weg III+, abych se při výstupu rychleji orientovala. Watzmann má několik vrcholů, tato cesta vede na Watzmann Südspitze 2712 m n. m.

Od jezera vzhůru!

Vystupovat, Königssee! Po chvíli nacházíme místo pod střechou na rozsáhlém parkovišti. Zaplatit parkovné, rychlá svačina, převléknout se a balíme útočné batohy. Vyrážíme v nástupovkách, kalhotách a triku, s sebou mikinu a bundu, pro mne ještě lehkou péřovku. Každý 4,5 litrů vody, nějaké jídlo, spacák, karimatka, 60metrové jedničkové lano, pár expresek, lezečky, sada 4 friendů a 5  vklíněnců. Samozřejmě nějaké osobní lezecké věci jako pár HMS, jistítko, prusíky, helma, lékárnička. Zpětně mohu říci, že jsme naplnili výraz overgear. Lano stačí max 50metrové a rozhodně nějaké lehké. Expresky stačí 3-5, dle morálu horolezce. Friendy a vklíněnce bychom nechali doma, vzali bychom si spíše pár smyček. Ale nepředbíhejme.

Jdeme přes turistické městečko směrem k přístavu na jezeru Königssee. Jsem tu poprvé, ale naprosto chápu, proč tolik lidí propadlo kouzlu jedinečné kombinace zelených kopců, majestátních hor a průzračných jezer. Dřevěné přístřešky na lodě jen dodávají kouzlo a poetiku okolním výhledům. 

Nastupujeme na loď směr St. Bartholomä. Znovu se díváme na předpověď počasí. Druhý den v podvečer hlásí možnost bouřek. Měníme náš plán, nebudeme spát v St. Bartholomä, chceme jít, kam nás to pustí, přespat ve stěně a dopoledne to dolézt a zahájit sestup. Vyrážíme před šestou večerní po turistické cestě směrem k Eiskapelle. To jsou asi 3 kilometry, 275 metrů výstupu po příjemném turistickém chodníku. Orientaci nám usnadňují Mapy.com, kde je zanesena celá výstupová trasa a sedí tak dobře, až nás to překvapuje. Ano, i ta lezecká část.

Ferrata na Watzmann a zimní přechod Watzmannu „Pro ty, kteří si chtějí zvolit méně náročnou, ale neméně krásnou klasickou variantu, nabízí Watzmann i oblíbený „ferratový“ přechod. Nečekejte ale klasickou ferratu, kde jste celou dobu nacvaklí na ocelovém vodítku. Je to směle vedená vysokohorská túra, která má pevné jištění jen na menší části trasy. Dokonce některé už instalované jištění bylo časem i odstraněno, čímž se paradoxně snížil nadprůměrný počet úrazů. Je to ideální víkendový výlet, protože na každém konci hřebene je chata (zmíněné Watzmannhaus a Wimbachgrieshütte – nutná včasná rezervace) a akorát vám to pohodlně vyjde na třídenní dobrodružství se dvěma noclehy." "Pro koho je tedy tato „soft“ varianta určena? Pro zdatné turisty bez horolezeckých ambicí, s přiměřeným vztahem k exponovanějším pasážím. Ferratové vybavení je nutnost a párkrát použijete ruce na několika snadných skalních stupních, netřeba se ale obávat – pokud máte v horách něco nachozeno, neměl by vám přechod dělat žádné problémy."   "Co vás zaskočit může, je počasí. O vedru a nemožnosti dotankovat vodu už řeč byla, ale může nastat i opak. Takže i v srpnu vás tam kromě deště může čekat třeba sněžení (vlastní zkušenost). Se zvýšenou opatrností to ale jde i za mokra, bohužel o výhledech si asi budete moci nechat jen zdát. Přechod se nicméně běžně podniká i v zimě, to už je ale trochu jiná liga,“ doplňuje vlastní zkušenosti specialista HUDY Radek Kronika.

Horolezecký výstup na Watzmann

Nescházíme dolů k ledovému království, pokračujeme rovnou ve stoupání po suťovém svahu. Je nutná jistá opatrnost, protože chybný krok by představoval dost rychlou skluzavku. Cestička se stáčí do borové kleče, kde je občas pár kroků po sklále. Happy není přede mnou, ale reálně mnoho metrů nade mnou. Zjišťuji, že ačkoliv to tak nevypadá, už jsme v lezecké cestě. Kleč střídá koryto, kudy na jaře asi teče voda. Pak se musí včas uhnout vpravo do strmých travnatých svahů s kamennými výšvihy. U jednoho z nich mne parťák čeká. 

Plotna, která měla nad sebou převis a pod sebou šluchtu. Kdysi tam býval nýt. Prostě blbý krok. Pomáhá mi zatlačit batoh pod převis. Pokračujeme dál, během pár kroků jsem opět vzadu sama. U jednoho výšvihu vidím první a pro dnešek jediný nýt. Potkáváme se znovu až ve výšce kolem 1400 m n. m. Svah tam protíná široké koryto, kudy na jaře musí téct kubíky vody. Zbývá nám posledních pár minut světla a rozhodujeme se tam utábořit. Pršet nemá, nemůže tam na nás spadnout žádný kámen. Usínáme s výhledem, za který bychom se v hotelu nedoplatili. Noc překvapivě teplá, jen nás občas probudí kolem poskakující kamzíci.

Ráno moudřejší večera? 

Ráno jsme zaspali a vstáváme až po půl šesté, kdy vidíme čelovky pod námi. Během snídaně nás míjí tři družstva, která začala brzy nad ránem v St. Bartholomä. Vyrážíme kolem 6:15, dalších 70 výškových metrů je ještě stále suť. Začínají plotny, obtížnost asi II. Dnes už máme oblečené sedáky, ale pokračujeme nadále ve volném lezení, ani by nebylo moc kde se jistit. Po trochu morálovém traverzu dolézáme s ostatními ke dvěma štandům, kde jsou plotny už těžší. První družstvo to leze na tři asi 15-20metrové délky.

Přestože bychom si to s naším lanem mohli dovolit vzít najednou, lezeme to také tak. Založit není kam, takže stejně lezem od kruhu ke kruhu. Dolézáme na výraznější polici, kde je velká červená šipka vpravo. Svačina, balíme lano do batohu, lehký travnatý traverz a pak dlouhý, několik metrů široký dvojkový komín. Trochu mi připomíná rampu na Velký Kežmarák od Skalnatého plesa, tu užší část. Pak už to začíná být orientačně méně jednoznačné. 

Dolézají nás tři ostřílení domácí horalové a během diskuze s nimi se ani nestíhám bát v trojkových plotnách. Trochu se zastavím v myšlenkách, když vidím vzpomínkovou pamětní desku na jednoho mladého českého horolezce z doby před dvěma lety. Je to pro mne nový pocit. Nikdy jsem nelezla tak dlouho sólo. Jistota v každém kroku, kontrola chytů i stupů. Důvěra sama v sebe. O kus výš si vzpomínám na varování o lámavé skále. Nejprve rizikovou partii leze Happy, já jsem schovaná za rohem, i při největší opatrnosti se sype kamení. Tam jsem se bát stihla.

Bivak ve východní stěně Watzmannu (Watzmann-Ostwand-Biwakschachtel)

Konečně se dostáváme na druhou část topa. Hurá. Výstup se zdá být nekonečný. Teplota je kolem 30 °C, takže i voda nám rychle mizí. Ráno po snídani každému zbyly tři litry vody. Dostáváme se za roh, vidíme bivakovací jeskyně a už teď víme, že jsme spali na posledním rozumném místě. Sem bychom včera určitě nedolezli. Odpočítávám metry k bivakovací boudě, od ní to již nemá být daleko. Konečně ji vidím, celá skupinka už sedí u ní a užívá si výhled a stín. Ještě pár kroků, jsou to plotny pokryté sutí, trochu mi ujela noha a vracím se k naprostému soustředění na výstup. 

Bouda je vybavena izolovanou podlahou a spacáky. Za chvíli pokračujeme ve výstupu, už teď je jasné, že dopoledne na vrcholu určitě nebudeme. Následuje kus jednoduchého výstupu a pak dlouhý zářez, kde jsou i těžší kroky. Happymu došla voda. Seshora schytáváme spršku kamenů. Naštěstí ty velké jdou kolem. Parťák to dostává do krku, já do zad, resp. do batohu. Oba to ustojíme a lezeme dál. Uvažujeme, že bychom se mohli vyhnout našemu vrcholu a dlouhému hřebenu a přejít po suti na Watzmann Mittelspitze. 

Dolézáme do sedla odkud je tato “cesta” vidět. Dělíme se o můj poslední litr vody. Shodujeme se, že tento ústup je hloupost, že tam nás nikdo nedostane a pokračujeme v lezení. Čeká nás crux celé cesty. Krátká délka obtížnosti III+. Dokonce je v půlce délky kruh a ocelové lanko v hodinách u klíčového místa. Obtížnost III+ si představuji trochu jinak, ale přelezli jsme to, lezečky zůstaly v batohu. Nad touto délkou opět balíme lano a už ho nevytáhneme. Dolez na hřeben je komínem, lezu na rozpor a to mne dost baví. Konečně hřeben, kříž na vrcholu, skupinka svačících horolezců, rozesmátý Happy, který si hlavně oddechl, že jsem se nikde neodporoučela dolů do hlubiny. Jsou dvě hodiny odpoledne. 

Na vrcholu Watzmannu

Zapisujeme se do knihy, svačina. Dolézají sem ferratisté ze směru od Watzmannhausu. Sestup prý bude pekelný, tak na nic moc nečekáme a po turistické cestě začínáme sestupovat do údolí. Nevím, zda turistická cesta je ten správný výraz. Prvních 100 výškových metrů jdeme po úzkém chodníčku, slézáme po krátkých ferratkách nebo jen tak po kamenech. Pak dlouhé suťové pole, které dost nevybíravě klouže. Fakt nemám ráda klouzající suť. Pak už vede cestička, střídá se suť, kameny a vydupaná jemná suť. Happy už začíná být netrpělivý, obíhá skupinky lidí a jde napřed. 

Potkáváme se v místě, kde začíná tráva a hlavně je zde obrovský nápis Wasser. Všichni se zde téměř dětsky radují a plní své prázdné lahve a camelbacky. Není nad to, když váš parťák na sobě otestuje, že vypít čtyři litry vody najednou není dobrý nápad. Vy už takovou blbost dělat nemusíte. Nic mu to ale neubírá na radosti z tekutin. Doplňujeme zásoby a pokračujeme dál. Ještě je to daleko, výškově jsme teprve lehce za půlkou. K trávě se přidává kleč, postupně přechází ve stromy. Překonáváme dvě vymletá koryta s prachovou sutí, kde je prostředkem natažen těžký řetěz, člověk se ho drží, ručkuje a postupuje příkrým korytem dolů a doufá, že mu nic neujede. Konečně údolí. Kamenný mordor. Údolím na jaře teče řeka, v létě z kamenného koryta rostou stromy. 

Noc na Wimbachgrieshütte a cesta domů

Hodina cesty a konečně Wimbachgrieshütte, dlouho o tom nedebatujeme a domlouváme si přespání, večeři, a dokonce půjčení ručníku do sprchy. Pijeme a pořád se nemůžeme dost zavodnit. Usínáme na palandách s úsměvem, únavou a skvělým pocitem, že jsme oba v pořádku dole. Druhý den už jen osm kilometrů k autobusu ve Wimbachbrücke a jím přes Berchtesgaden do Königssee zpět k autu. Až zpětně mi tak nějak začíná docházet, že to byl fakt hodně hezký výstup.