Spaghetti Route Hard

Spaghetti Route je trasa vedoucí přes masiv Monte Rosa na italsko-švýcarské hranici, který svojí průměrnou nadmořskou výškou představuje nejvyšší vyzdvižení evropských Alp. Tento masiv je tedy pomyslným jádrem celých Alp se vším, co k tomu patří: 18 vrcholů nad magickou hranicí 4000 metrů, obrovské ledovce plné bezedných trhlin a sérakových zón, ale také dechberoucí výhledy. Směrem na jih až do italské Pádské nížiny, směrem na západ až na Mont Blanc a směrem na sever na celý řetězec Bernských Alp. A proč vlastně Spaghetti Route? No, protože během cesty, která vede převážně přes italské chaty, dostanete k večeři nejčastěji právě tuhle italskou pochoutku.

Spaghetti Route Hard aneb Skialpový přechod masivu Monte Rosa se strmými sjezdy různých čtyřtisícovek

Tento přechod má mnoho podob a variant a pevné jsou v podstatě pouze výchozí body: Zermatt, Cervinia, Gressoney. V létě je trasa poměrně frekventovaná a mnohé skupiny ji jdou cestou nejmenšího odporu, těžké vrcholy podchází, projdou přes sedla a po cestě vyjdou na několik lehčích čtyřtisícovek. Tato verze je krásnou vysokohorskou turistikou ve velkolepém prostředí. 

Druhá letní verze má více horolezecké pojetí, kdy se trasa drží mnohem striktněji na hřebeni představujícím už lezecký terén. V takovém případě jde po cestě „nasbírat“ dokonce všech 18 čtyřtisícovek v masivu, což je ale extrém, který se podaří málokdy, protože pro jeho naplnění potřebujete minimálně čtyři dny dokonalého počasí a skvělých podmínek na těžších vrcholech, jako je Lyskamm či spojovací hřeben mezi Zumsteinspitze a Dufourspitze.

No a pak je tu skialpová verze, o které je tenhle článek. A znovu platí, že trasa jde projít různými způsoby a může se opravdu velmi lišit. Záleží jen a pouze na vašich skialpových dovednostech, aktuálních sněhových podmínkách a počasí. Pakliže během pěti dní na trase vylezete třeba „jen“ Breithorn West, Castor, Vincent Pyramid a Signalkuppe (na jejímž vrcholu stojí nejvýše položená chata Alp, Margherita Hütte, kde spíte), je to skialp skoro pro každého, kdo má dobrou fyzickou kondici a základní techniku sjezdu ve volném terénu.

Nám se ale poštěstilo najít Spaghetti Route na přelomu dubna a května roku 2025 v excelentních podmínkách, jaké panují jen jednou za několik sezon a vše bylo podpořeno tím, že jsme měli na dva vůdce jen tři hosty (jeden vypadl kvůli nemoci). A všichni tři patřili mezi naše nejzkušenější parťáky, se kterými jezdíme už dlouhá léta.

DEN PRVNÍ

Naše cesta začíná v Zermattu, odkud jedeme lanovkou na Klein Matterhorn. Při zběžném prohlédnutí podmínek se rozhodujeme vynechat Breithorn West, kde je jako vždy spousta lidí, protože jižní firnová stěna vedoucí přímo z vrcholu Breithorn Central (4154 m) si svými podmínkami jasně říká o sjezd. Navíc je zatím úplně čistá, nikdo ji nejel. Nikde žádná známka ledu, jen dobře konsolidovaný sníh. Na vrcholu „Centralu“ jsme relativně za chvilku a už zapínáme lyže na první sjezd přechodu. Pro kluky první křest ohněm, hluboký nádech řídkého vzduchu následovaný prvními ostrými obloučky ve sklonu asi 45°. Ale expozice tam není velká, takže to jde.

A protože chladné počasí toho dne nám hraje do karet, rychle na lyžích traverzujeme k další čtyřtisícovce s krásnou sjezdovou linií, kterou je Pollux (4089 m) a jeho západní stěna se sklonem 46°. Normálkou podél řetězů lezeme s lyžemi na zádech nahoru a pohledem kontrolujeme stav sjezdové linie. Je zase v top stavu! Na vrcholu se nezdržujeme dlouho, pokračující měknutí sněhu a hromadění oblačnosti nás žene k vyššímu tempu.

A pak už zase krájíme obloučky ve sklonu 46°, v maximálním soustředění. V hlavě nic jiného než tunelové vidění v přítomném okamžiku – ó, jak je to opojný pocit! První jede guide, aby odhalil případnou vrstvu ledu, po nalezení bezpečného místa k zastavení následují kluci v rozvážném, profesorském stylu. Lyžujeme trochu diagonálně, protože v čase krátce po poledni už spouštíme od lyží slušné sněhové splazy. V euforii pak sjíždíme až na místo našeho prvního noclehu, chatu Rifugio Guide Val d´Ayas.

DEN DRUHÝ

Následuje kratší den, kdy nemusíme příliš spěchat. V plánu máme jen přechod přes Castor (4228 m) a nocleh plánujeme na chatě Rifugio Quintino Sella. Klasickou stopou stoupáme na Castora a v závěru putují lyže na batoh. Ale známý ostrý sněhový hřebínek je takhle zjara naprosto snadný a ušlapaný do široké stopy. V hlavě počítáme spíše se sjezdem podél hřebene, tedy trasou klasického sestupu, ale o to větší je naše nadšení, když vidíme stav východní stěny, která nabízí parádní, přímou a lyžařsky mnohem atraktivnější sjezdovou linii směrem do Felikjochu.

Nahoře si zase musíme trochu pohlídat splazy, které se nám odsypávají od lyží a ve sklonu přes 40° se nebezpečně zvětšují. Úkolem guida je hlavně najít dobrý průjezd přes tzv. okrajovou trhlinu, která není přesněžená úplně všude. Vše se daří a dolů na chatu dojíždíme po prvotřídním firnu.

DEN TŘETÍ

Předpověď počasí ukazuje, že bezchybné počasí, které se zatím drží, bude za dva dny končit. Musíme proto přechod o den uspíšit a uchylujeme se proto k dobrodružnějšímu plánu: rušíme nocleh na chatě Gnifetti a musíme dnes dojít až na Capanna Margherita, nejvýše položenou chatu v Alpách, která je postavena přímo na vrcholu Signalkuppe (4554 m). A v čem že je to dobrodružné? Chata totiž není na jaře otevřená! Budeme muset nocovat na winterraumu bez kamen, a na to nejsme úplně vybavení, vůbec nemáme vařič, protože toto je improvizace. 

Nejdůležitější ze všeho pro nás ale je přizpůsobit se počasí. Jestli totiž chceme pozítří stanout na vrcholu Dufourspitze, nejde to udělat jinak. Kluci jsou ale připraveni a motivováni to zvládnout! Na chatě proto ráno kupujeme dostatek lahví vody, kus sýra, kus šunky, chleba a čokolády. To bude naše večeře i snídaně, a zapijeme ji ledovou vodou. Ale nám to za to stojí! Následuje nekonečný pochod s velmi těžkými batohy přes rozlehlé ledovcové pláně pod Lyskammem a přes sedla Paso del Naso a Lisjoch. Na chatu přicházíme pozdě odpoledne. Zabydlujeme se, jíme večeři na studeno, pijeme studenou vodu a chystáme se na nocleh. Dnes nebude v celé Evropě nikdo spát výš! A večerní výhledy jsou neuvěřitelné! Jsme tu sami, jak vystřelení na Mars. Zase jeden z nejintenzivnějších zážitků.

DEN ČTVRTÝ

Po bezesné noci (v této výšce je spánek už sám o sobě velmi nekvalitní) nás čeká vyvrcholení celého přechodu a nejtěžší den! Ještě s čelovkami na helmách zahajujeme sjezd po ledovci Grenzgletscher. Pomalu se rozednívá a slunce nám připravuje nádherné divadlo. Ve výšce 3700 m sundáváme lyže, dáváme je na batoh a začínáme lézt firnových svahem s mačkami na nohou a cepínem v ruce, strmě vzhůru na hřeben, kde se chceme napojit do normálky vedoucí na Dufourspitze od Monte Rosa Hütte. To je totiž naše jediná šance, jak můžeme ještě dnes, za dobrého počasí, vystoupit na Dufourspitze a Nordend a tím celý přechod dokončit!

Touto variantou ale nikdo nechodí a je o ní jen minimum informací. Sázíme však na tuhle divokou kartu a cesta se ukazuje jako průchozí, v nejstrmějším místě se sklonem 50°. Brzy se napojujeme na normálku, kde je horda lidí. Navázaní na laně dolézáme okolo desáté hodiny na druhý nejvyšší bod Alp, kterým je Dufourspitze (4634 m). Klid, teplo, bezvětří. Díky našemu komplikovanějšímu přístupu k normálce jsme na konci hlavní vlny skialpinistů z tradičního výchozího bodu. A právě proto si můžeme nakonec vrchol užívat jen sami pro sebe. 

Na dokončení tohoto přechodu jsme s kluky čekali tři roky, nikdy nám nevyšlo počasí. Vždy se akce musela zrušit dříve, než vůbec začala. Protože na tuto variantu potřebujete opravdu dobré počasí. A teď jsme konečně tady! Poměrně dlouho vychutnáváme vrcholová panoramata a pak zahajujeme sérii tří slanění s lyžemi na zádech do sedla Silbersattel. Odtud ještě vystupujeme na Nordend (4609 m), což je opravdu poslední vrchol v masivu Monte Rosy. Je už dávno odpoledne a nám zbývá jediné: vychutnat si snadný, ale grandiózní sjezd s převýšením 1600 metrů po dramaticky vyhlížejícím ledovci až na poslední chatu na naší trase, kterou je Monte Rosa Hütte.

DEN PÁTÝ

Spíme dlouho a vyrážíme pozdě. Dnes se už jenom potřebujeme dostat na stanici zubačky Rottenboden a tou sjet dolů do Zermattu, kde už po sněhu dávno není ani památky. Hory se opravdu zahalily do cárů mlhy, lehce poprchává a je vidět, že nahoře velmi silně fouká. K chatě se pomalu vrací první zklamaní skialpinisté, kteří v noci vstávali a zkusili dát vrchol i přes neideální počasí. Dnes na vrchol nikdo nevyšel. V mrholení vyrážíme od chaty směrem dolů, s dobrým pocitem, že série těžkých, ale dobrých rozhodnutí nám umožnila celý přechod dokončit. Pro všechny z nás je to úplně poslední den na lyžích v této sezóně. Bilancujeme a cítíme velké uspokojení i úlevu. Zase další velká, úspěšná sezóna je za námi.

KDY VYRAZIT?

Chaty na Monte Rose otevírají na skialpovou sezónu zhruba v půlce března a zavírají koncem dubna či začátkem května. Tím je daný obecný časový rámec, kdy se skialpuje v této nejvyšší části Alp. Celé je to dáno tím, jak se vyvíjí podmínky na těchto nejvyšších vrcholech. V zimě je tam jednoduše příliš nízká teplota, sníh se tedy vůbec nepřetváří vlivem teplot a je snadno větrem zase odfoukáván pryč. Proto většinu zimy vidíte na těchto vrcholech jen čistý vodní led, sníh je sfoukán a leží níž na ledovcových platech. 

Teprve jarní sněžení za vyšších teplot začíná vytvářet ten správný sněhový podklad pro pohyb na lyžích a pěkné sjezdy. Teplý sníh se zkrátka umí „nalepit“ na led a skály a i tam zůstat. I pohyb na ledovcích se zjara začíná stávat bezpečnějším, protože výška sněhové pokrývky kulminuje, sníh se vlivem slunečního záření přetváří a konsoliduje, čímž mosty přes ledovcové trhliny nabývají na pevnosti. A některé trhliny jsou třeba vyplněné sněhem úplně.

JAKÉ VYBAVENÍ POTŘEBUJI?

Na akci, jako je tahle, je potřeba celkem široká paleta vybavení. Samozřejmě se neobejdete bez lavinové trojice pípák, lopata, sonda. Lavinový batoh je na přechodu tohoto typu méně častý, protože lavinové nebezpečí je na jaře už všeobecně nižší a jednotlivé vrstvy sněhové pokrývky už jsou lépe provázány. Více než lavinový batoh je potřeba dodržovat časový plán etap a být na chatě vždy včas. Dříve, než začnou hrozit odpolední laviny z mokrého sněhu, a dříve, než příliš změknou mosty přes trhliny.

Protože trasa vede často po ledovcích, je potřeba i materiál pro tento typ terénu. Tedy lehký úvazek a poloviční lano na navázání a základní věci pro záchranu z trhliny (šroub do ledu, tiblok, microtraction či sada prusíků, několik šroubovacích karabin, 120cm šitá smyčka). Na strmé úseky potom samozřejmě použijete mačky a cepín, i když tady stačí v obou případech pouze lehké skialpové modely. Na skalních úsecích okolo vrcholu Dufourspitze se hodí i několik karabin a smyček navíc a třeba 2-3 friendy.

Potom samozřejmě ještě klasické skialpové vybavení jako pásy a k nim nezapomenout haršajzny, které jsou v jarním alpském terénu absolutní nutností. Na takto dlouhé trase je dobrý i vosk či impregnace na pásy. Nutností jsou kvalitní sluneční brýle a sluneční krém s vysokým UV faktorem. Dále se hodí helma, ať už kvůli strmým úsekům, kde nějaký ten kámen spadnout může, tak i kvůli velkým trhlinám na několika místech. A závěrem nezapomenout na nouzové vybavení jako lékárnička, lehký žďárák, čelovka, nůž, náhradní baterky a samozřejmě pomůcky pro navigaci při horší viditelnosti.