Jižní Afrika – trek v horách, stopování v civilizaci
Marek Žampach
6 minut čtení
Jižní Afrika není destinace na týden, a snad ani na měsíc. Obří množství přírodních a kulturních krás na rozlehlém území není nic co by se dalo sfouknout krátkou návštěvou. Při návštěvě vás čekají přesuny. Hodně přesunů, jejichž délku bude většinou označovat trojciferná číslice. Hned od začátku nám tak bylo jasné, že jestli chceme vidět na naší třítýdenní akci maximum, budeme do toho muset pěkně šlapat!
Na začátek maraton
Jak jsme si naplánovali, tak jsme udělali. Na letišti v Johannesburgu půjčujeme auto a uháníme na jih. Tohle je účelný přesun, a tak vlastním vozidlem vezmeme za vděk. Na dobrodružné přesuny s místními řidiči bude ještě času dost. I když času není na zbyt, zastavení ve Svazijsku a nějaké to safari po cestě je prostě povinností.
Za 5 dnů dojíždíme do malého ospalého městečka Underberg v podhůří Dračích hor. Tento pohádkový skalní masiv je našim hlavním cílem v Jihoafrické republice. 1000 kilometrů dlouhý pás hor, oddělující království Lesotho od jeho většího souseda, nabízí vše, co mají hory nabídnout. Obrovské skalní plošiny, stolové hory, dlouhatánské vodopády ale i travnaté pastviny plné nejroztodivnější fauny. Prostě pravý ráj trekování. Co si ale před několikadenním trekem nejdříve zaběhat? Napadlo mě při plánování cesty a přihlásil jsem se na jeden místní horský maraton.
Vybrat vhodnou výbavu na běh nebylo zrovna jednoduché. Trať závodu byla namixovaná. Nejprve asfalt, který se následně měnil ve zpevněnou horskou kamenitou cestu. Potřeboval jsem velice lehké boty, které by obstály jak na asfaltu, tak i v technicky náročnějších částech běhu a byly dostatečně tlumené. Volba nakonec padla na osvědčené La Sportivy a model Helios III. Trochu jsem se sice bál, jak si živé botky určené spíše na kratší vzdálenosti poradí s plnou maratonskou tratí, ale tyto obavy se nakonec ukázaly být téměř liché.
Díky pohodlnému střihu boty dobře seděly, i když mi ke konci běhu již solidně natekla noha. Jejich tlumení si rozumně poradilo i s asfaltovým během, a přestože jsem měl nohy při závěrečném 14kilometrovém asfaltovém seběhu již celkem omlácené, dal bych botám za výbornou. Největší problém se tak ukázalo neposlouchat jejich nabádání k nezkrotnému uhánění a běžet si na pohodu, tak abych další dny mohl zvesela pobíhat dále po horách.
V další výbavě jsem byl opět věrný La Sportivě. Na závod jsem vzal běžeckou vestu Trail vest do které jsem kromě několika energetických nakopávačů nacpal i lehkou větrovku Blizzard Windbreaker. V horském passu, kam závod směřoval, bylo větrno a tato bunda přišla opravdu vhod. Kompresní podkolenky Royal Bay byly samozřejmostí.
Díky tomuhle všemu jsem svou maratonskou misi splnil a s velkou dávkou uspokojení si maraton plný krásných výhledů do údolí kolem Sani Passu užil. Po nutném odpočinku po doběhu nasedáme znovu do auta s vyhlídkou dalšího přesunu. Dračí hory naštěstí ale ještě neopouštíme. Ještě je musíme poznat z trochu pomalejšího pohledu s řádným turistickým batohem na zádech.
Trekování v Dračích horách
Cílem našeho vícedenního přechodu byla severní oblast Dračích hor. Auto necháváme na parkovišti u vstupní brány poblíž kempu Mahai. Zaplatíme poplatek za pobyt v národním parku a vyrazíme. Prostupujeme bujnou vegetací, z níž mě nejvíce zaujaly prastaré cykasy.
Je teplo a voda z našich lahví ubývá nemalým tempem. Naštěstí je v okolí vody dostatek. Zastavujeme se u malebného vodopádu a vytahujeme zbrusu nový filtr Ultrapress.
Před cestou jsem byl velice zvědavý, jak si tento produkt od firmy Grayl povede. Zprvu jsem cítil jistou skepsi k velikosti filtru. Přece jenom objem nádoby 0,5l není žádný drobek. Využitím filtru jako další lahve k přepravě vody se tento problém však minimalizoval. Hlavní benefit v použití Ultrapressu spočívá v jednoduchosti použití. Prostě naberete vodu do vnější láhve, vložíte vnitřní nádobu s filtrem a lehkým tlakem protlačíte. Voda proteče přes filtrační patronu a během několika sekund můžete pít. Kvalita vody přitom dosahuje vysoké kvality. Filtr přefiltruje až 99,99 % kontaminantů. Poradí si dokonce i s viry, které jsou náročnější na odstranění.
Ultrapress jsem používal po celou dobu cesty a z nouze filtroval dokonce i stojatou vodu v africké buši. Po celou dobu jsem nevykazoval žádné zdravotní problémy, filtr tak mohu s klidným srdcem doporučit. Osobně ho na další cestu beru znovu!
Po nafiltrování dostatečného množství vody pokračujeme ve výstupu. Vylezeme až na hranu hlavního hřebenu této části pohoří. Zastavíme se a vydýcháme prudký finální výstup. Na jedné straně se kocháme krásnými výhledy na údolí, kterým jsme celý den prostupovali, na té druhé však marně hledáme první pohledy na protější stranu hřebenu. Jako z ohromného kotle se zespodu valí hustá bílá mlha. Výhledy se tak konají jenom sporadicky, když se bílý háv maličko pozvedne.
Kde složit hlavu?
Cesta nyní vede po vydlážděné cestě. Je to trochu opruz. Nedaleko odsud je turistický hotel, ze kterého pravidelně vyrážejí turistické vozy na horní stanici jakési horské služby. Pro další postup do hor je zde nutná registrace. Cesta stoupá po hřebenu přes dva vrcholy a asi za 5 kilometrů naštěstí končí a my dojdeme k rozestavěné budově a k nevelkému parkovišti.
Je už večer, v dálce bouří bouřka, zvedá se vítr a padají první kapky. Tuším nepříjemnosti, a tak vytahuji záložní GTX bundu Crater, která je pro výlet do hor prostě nutností. Nedaří se nám najít místo pro stan – všude svah. Nakonec se domlouváme s milým chlapíkem Donaldem, který žije na stanici horské služby, a přespáváme přímo v budově. Rozhodli jsme se tak právě včas. Venku se totiž v tu chvíli rozpoutá pravý hell. Bouřka je tu. Jsem rád, že v tom nemusím být venku.
Jako bych to ráno u auta tušil a naštěstí jsem hodil do batohu samoohřevný sáček a dvojici Adventure menu. Nemusíme tak chodit vařit ven ani zapalovat náš benzínový vařič Stormbreaker uvnitř budovy. Stačí vložit samoohřevnou kapsli do sáčku s vodou a pár minut pěkně v krytu budovy počkat, než se díky chemické reakci naše výborné zeleninové rizoto a jelení ragů ohřejí.
Vaření bez nádobí je prostě pohoda. V tomto případě se pár gramů navíc, které jsme od rána táhli na zádech, vyplatilo. Na další dny jsme volili lehčí dehydrovanou stravu, jejíž příprava je podobně jednoduchá jako u nedehydrované varianty. Stačí otevřít pytlík s pokrmem, zalít příslušným množstvím vody, zamíchat a znovu pár minut vyčkat. Obě varianty jsou vynikající a po náročném dni v horách zaručeně uspokojí každého milovníka dobrého jídla. Firma Adventure menu připravuje svá jídla ze 100 % českých a kvalitních surovin, které se na chuti jídla významně podepíší. Časy Dobrého hostince jsou díky tomu snad již naštěstí definitivně pryč!
Další den pokračujeme ve stálém stoupání směrem k majestátnému vrcholu Sentinel. Včerejší mlha se okolo nás drží i dnes. Líně se válí na okolních třítisícových vrcholech a nezdá se, že by chtěla odejít. Kromě ní nám dělají společnost všudypřítomné opice. Terén je tak akorát náročný, jsem rád za TX5 Low, díky kterým se na trati posouvám zatraceně dobře.
Tugela Falls
Po několika hodinách pohodové chůze se dostáváme k asi stometrovému žebříku, po kterém se vyšvihneme na obrovskou skalní plošinu plnou mokřin a drobných potůčků. Nedaleko nás je i nejvyšší vodopád na světě Tugela falls. Podle fotek nevypadá tento úzký vodopádek až tak majestátně. Je to ale mylný dojem! Voda z něho padá z výšky 983 metrů, což je celkem štreka! Naživo jsme bohužel neměli možnost se o jeho majestátnosti přesvědčit. Další dávka mlhy totiž právě dorazila!
V plánu máme pokračovat dále po hlavním hřebenu do Lesotha, bílá tma kolem nás nám průstup náročným terénem však značně znemožní. Vidíme jen kousek před sebe. Cesta u vodopádu skončila a my se snažíme brodit skoro naslepo bažinatým terénem. Vzpomínáme na slova Donalda, který nás před každodenní mlhou varoval. Asi po dvou hodinách naši snahu vzdáváme. Náš posun je pomalý, a hlavně v této činnosti nevidíme úplný smysl. Strávit několik dnů v bílé nicotě není zrovna to pravé, co si chceme z Dračích hor odnést. Lepší bude sejít o patro níže pod mlžnou čepici a užít si pár dní trekování v trochu nižších polohách hor. Bude to pro nás i větší jistota, za pár dnů nám totiž letí letadlo do Zimbabwe.
Stopovačka v Zimbabwe
Můj zadek pohodlně sedí vzadu za řidičem, na zadní pryčně prorezlého kamazu. Cítím každou nerovnost relativně solidní silnice, po které uháníme. Pohodlíčku je konec, jakmile sjedeme z asfaltové silnice. V dalších několika minutách vymeteme snad všechny díry na prašné cestě. Není divu, je tma jako v pytli a náš kamaz sotva svítí. Najednou zastavíme. „A jsme tady,“ prohlásí zvesela řidič a vyskočí z auta. „Tady budete v bezpečí.“ Ne že bychom předtím byli v nějakém extrémním nebezpečí, naše zkušenost z nové země byla doposud prostě kouzelná. V Zimbabwe nejsme ještě ani dvanáct hodin a už jsme si stačili zatančit se skupinou divoce se kroutících tanečnic, potřást si s asi tuctem rukou a rozdat několik fotek. Náš řidič přesto trval na tom, že dnes na divoko spát nemůžeme.
„Všude kolem se potloukají zloději a banditi! Můj přítel vás u sebe ale nechá přespat. Dnes se vám nic nestane!“ „No tak jo, děkujeme,“ přikyvujeme a pár minut nato se zabydlujeme na zahradě milé rodinky. Žijí prostě. Nevelký dům bez elektřiny, kuchyně formou otevřeného ohně za domem, místo koupelny sud s vodou. Trochu nesměle si přisedáme a přijímáme talíř s kukuřičnou kaší sadza. Jednoduchá, ale chutná večeře byla příjemným zakončením dobrodružného dne. Povečeříme a odebereme se do stanu, rodinka také pomalu končí svůj den.
Na zahradě ve stanu
Není elektřina, není světlo. Spát se tedy chodí se slepicemi. Naštěstí už máme na zahradě postavený náš stan Orbis II, a tak můžeme v klidu ulehnout také. Pravda, dnešní klidný večer jsme stan příliš neotestovali. Během cesty ale dostal celkem solidní testovací záhul. Ať už to byla bouřka s krupobitím v Dračích horách, nebo nepříjemné větrné poryvy na začátku cesty v horách Svazijska.
Nebudu zde zmiňovat parametry stanu, které se dají snadno dohledat. Snad jen pár postřehů z těch několika nocí, které jsem ve stanu během cesty posbíral. První věc, kterou bych zmínil, je váha stanu. Váha pod 2,5 kila je v dané cenové kategorii rozumná. Stejně tak vnitřní rozměry stanu. 115 centimetrů se sice v případě dvou osob na první pohled nezdá příliš komfortní. Díky konstrukci stanu, kdy se tropiko kromě dvou základních tyčí napíná i na třetí vrchní tyč, šikovně roztahující vnitřní stan, je ve stanu opravdu místo.Za další uživatelský benefit bych zmínil rychlost stavby stanu. Když je večer člověk hladový a unavený po celém dni, rozhodně se nechce příliš dlouho zaobírat stavbou stanu. Díky spojení nosných prutů v jeden celek a systému přezek a jejich barevnému označení však náš Orbis II stál dříve, než jsem stihl nervózně zabručet. A to i při stavbě v jednom člověku. V teplých podmínkách na severu Zimbabwe jsme také ocenili síťovaný vnitřní stan, který účinně nahradilo moskytiéru. Jednoduše jsme ho postavili a kochali se pohledem na noční oblohu jižní polokoule.
Další den nás čekají znovu hory. Výstup na nejvyšší horu celé země Nyangani není nic složitého. Lehce přes 40 kilometrů urazíme za den a kousek. Nečeká nás žádná náročná cesta ani brutální stoupání. Jediným nebezpečím je tak žhnoucí slunce, které zde pravidelně způsobuje četné požáry.
Stopem do města
Vedro je vskutku šílené. Před spalujícími paprsky mě však výborně chrání cestovatelská košile a mammutí klobouk Runbold Hat. Výborní společníci pro horké dny na cestách. Bez újmy tak kolem poledne dosáhneme dvou a půl tisícového vrcholu. Jsme tu sami. Kocháme se pohledem na hory nedalekého Mosambiku a je nám krásně. Občerstvíme se jedním Chimpanzee a hurá zpět ke vstupní bráně do národního parku, kterou jsme sem včera odpoledne přišli.
Po sestupu z hor pokračujeme ve stopovačce. Míříme na Bulawayo, druhé největší město Zimbabwe. Projíždíme úžasná ale tak trochu ospalá městečka a vesničky, kde jako by se zastavil čas. Chudoba zde tak nějak převládá. A není divu, vždyť ještě pár let nazpět zde byla silná hyperinflace a zní plynoucí degradace měny a nepokoje. Právě tyto zapadlé časti země tyto negativní události pocítily nejvíce. V dnešní době se ale Zimbabwe naštěstí začíná pomalu probouzet, a přestože zde inflace stále dosahuje vesmírných cifer, myslím, že má poměrně solidně našláplo k lepším dnům.
Vyskočíme z prorezlého auta, poděkujeme za svezení a kolem skupiny volně pobíhajících koz a bučících krav procházíme místní trhy. Pozoruji skupinu žen nabízející nám různé ovoce. Proti nám tlačí postarší chlapík dvoukolák a s úsměvem nás zdraví. Ve tváři bezzubého chlapíka je vidět údiv i radost nad tím, že do jeho malého městečka zavítala skupina dvou bílých turistů. Zimbabwané mají turisty obecně moc rádi. Vidí v nich naději na lepší budoucnost. Během cesty jsme museli rozdat nemálo „placáků“ a odpovědět na ještě více pozdravů, mnoho lidí s námi prostě chtělo být v kontaktu.
Setkání s historií
Dvoudenní cesta do Bulawaya tak utekla rychleji, než bychom si přáli. Cesta se však nenesla jen ve znamení stopování a radování se s místními. Stihli jsme do sebe nasát i nějaký ten kus historie, a to celkem pořádný! Navštívili jsme totiž staré ruiny ze 14. století Great Zimbabwe. Významné archeologické naleziště zaniklého městského státu se řadí mezi nejvýznamnější památky země. Z našeho pohledu však byly ještě historicky cennější dochované skalní malby znázorňující prostý život starých křováků. Při pohledu na tuto starodávnou cennost nás totiž opravdu ovál dech historie. Není divu, nejstarší dochované malby jsou dle slov místních až 8000 let staré.
Bulawayo nás zase až tak nenadchlo. Když mě chlapík s naprosto vážným výrazem oslovil, jestli bych mu nemohl dát své boty, aby měl lepší den, rozhodl jsem se, že není času nazbyt a pokračoval dál. Svoje Gobíčka, která beru na jakoukoli cestu do tepla, prostě nedám! Chvíli trvá, než se z velkého města vymotáme, ale brzy již sedíme na korbě velkého náklaďáku a s větrem ve vlasech, spolu s dalšími stopaři, uháníme na sever.
Viktoriiny vodopády
Náš další cíl Victoria Falls! Přírodní atrakce, kterou si prostě nemůžeme nechat ujít, a to i přestože jsou momentálně v období, kdy je vodní proud nejslabší. Cesta na korbě náklaďáku není nejpohodlnější. Sedím na svém ProLighteru od Milleta a neustále naskakuji, div nevypadnu z auta. Cesta sice nepatří k nejhorším, na kterých jsme kdy stopovali, náš řidič ale prostě jede jak h***do! Pohled na nebe navíc prozrazuje, že by mohlo být i hůře. To se také plní a brzy leje jako z konve. Lezeme dovnitř auta a pěkně tělo na tělo pokračujeme k vodopádům. V malé kabině náklaďáčku nás sedí pět!
Návštěva samotných Viktoriiných vodopádů je super, a to i přes jejich turističnost. Pohled na obrovskou masu vody, valící se do prudkého kaňonu, nám bere dech. Jen těch turistů, kdyby pár ubylo. Naštěstí tu jsme brzy ráno, a tak když přijde jejich největší nápor, si dáváme poprohlídkové pivko s dvojicí vědkyň z Etiopie. „Lidé se sem bojí jezdit,“ říká jedna z nich a s úsměvem se napije. „Myslí si o nás, že jsme kanibalové! My přitom máme kvalitní zvěřinu, nepotřebujeme jíst lidi!“
Druhá tvář JAR
Jihoafrická republika nejsou jenom krásné hory a přívětiví, leč rázní lidé, jak jsme je poznali při našem putování na začátku cesty.
O pár dnů později, přecházíme za přítomnosti podvečerního slunce řeku Limpopo a dostáváme se zpět do JARu. Po pohodovém a naprosto bezpečném Zimbabwe je to pro nás trochu šok. Atmosféra okolo jako by přechodem hranic prudce zhoustla. Úsměvy se někam poděly. Nahradili je žebráci s nataženými dlaněmi. Pokračujeme kolem nich dále s cílem dostat se pryč z hraniční mely. Nedaleko nás leží v příkopu mrtvý kůň. Jeho ohořelé maso prozrazuje, že stářím nejspíše nezemřel.
„Musíme odsud pryč!“ Pohled na hodinky ale prozrazuje, že máme tak půlhodiny světla. Stopovat v noci se mi tady zrovna nechce, a tak se dle přísloví ráno moudřejšího večera odebereme k nedaleké benzince, kde chci požádat o azyl. „Bylo by možné tady někde přespat?“ ptám se šéfa směny. „Samozřejmě!“ přikývne chlapík. „Můžete spát přímo tady na chodníku, hned vedle benzinových čerpadel. Jinam nechoďte. Nikde jinde není pro bílého turistu bezpečno.“
Hlavně bezpečně!
Nocleh v benzínovém omámení na zámkové dlažbě u pumpy se nám zrovna nezamlouvá, a tak i skrze okolní tmu rozjedeme projekt s názvem “Přesun do nejbližšího města“. Naštěstí neuběhne ani hodina a za pomoci místních se přesuneme asi dvacet kilometrů do vedlejšího městečka. Vyhledat tu nějaký bezpečný hotel je v rozporu s mým nastavením low cost cestovatele, a tak míříme na policejní stanici, kde věříme ve skromný nocleh.
Když vejdu do prostorů policajtárny, jako kulky mě propaluje ostrý pohled potetovaného černocha. Sedí na vedlejší lavičce, na rukou má pouta. Nad jeho hlavou je nástěnka, kde napočítám devět obrázků pohřešovaných lidí. Raději odvrátím pohled jinam a začnu domlouvat u policejních úředníku nějaký nocleh. Pevně přitom věřím, že nás neubytují s potetovaným černochem. Nakonec si však můžeme ustlat na zemi v prázdné kanceláři. Dnešní náročný večer tak končí šťastným happy endem.
Další den je slunečno a situace možná i proto vypadá daleko růžověji. Pozvolna se začneme přesouvat do naší cílové destinace Johannesburgu, odkud nám letí letadlo zpět do Čech. Africká cesta tak bohužel pomalu končí. Přinesla nám mnoho zážitků, zkušeností s testováním HUDY výbavy a ukázala spoustu tváří Afriky. Zcela jistě se sem brzy zase vrátíme.
