Koruna Česka: Sněžka – Rozlučka se svobodou, jak má být

Jarda Zaoral je cestovatel a fotograf. Ve své knize Koruna Česka nás zve na dobrodružství spojené se zdoláváním 16 českých vrcholů s nadmořskou výškou nad 1 000 metrů. Podíváme se tak s ním do nejvyšších pater českých hor, rozkryjí se před námi nádherné výhledy, potěší nás ty nejútulnější horské chatičky v hloubi lesů. A čeká nás samozřejmě množství tipů na jednodenní i vícedenní výlety a přechody – v zimě, v létě. A taky na ta nejlepší vrcholová piva. Ale o tom už opravdu až v knize... 

...a na závěr nás čeká to nejlepší. Se zimou se rozloučíme na Sněžce, a to ne na jen tak nějakém výletě, ale na rozlučce se svobodou. Můj brácha Štěpán se měl ženit, proto jsem pro něj se svědkem musel vymyslet něco výjimečného. Bude to výstup na Sněžku se speciálními úkoly. A jak zněl první úkol? „Umění převzít řízení“ – přesvědčit řidiče dopravního prostředku, aby mu předal řízení. „Jak to mám jako udělat?“ ptal se budoucí ženich.

Na rozlučku jedině letadlem!

Bylo 14. května a krásný jarní den. Bráchu jsme vzbudili brzy ráno v Olomouci s tím, že pro něj máme objednanou speciální snídani v Air baru na olomouckém letišti. Navzdory první části rozlučky se svobodou v olomouckých barech se nám všem povedlo opustit postel v osm ráno. Za deset minut jsme byli u Air baru, který byl ale zavřený. Místo toho na místě čekal náš společný kamarád Tom se svou cessnou.
„Tak to ne. Tím neletím,“ pronesl Štěpán, pověstný strachem z létání, když letadlo spatřil. Otočil se a mířil zpět domů. „Štěpo, to by ses bál letět i se mnou?“ uklidňoval ho Tom. Vytáhli jsme šampáňo, aby opadl stres, a nasedli do letadla.

Bylo nádherné počasí, téměř bezvětří, a my jsme měli klidný let s nádhernou podívanou na Olomouc a celou úrodnou a zelenou Hanou. Když jsme dosáhli ideální letové hladiny, brácha si najednou vzpomněl na svůj úkol. „Mohl bych si na chvilku zkusit řízení?“ Pilot aktivoval jeho knipl a Štěpán dál udržoval kurz. V dálce jsme pozorovali zasněžené Jeseníky, později Orlické hory a nakonec Krkonoše. Při přistání ovšem nějaká ta turbulence (kvůli měnícímu se tlaku v blízkosti hor) nakonec přišla a mně se udělalo špatně. „Máte tu sáčky na zvracení?“ Tom mi hbitě jeden podal. Snažil jsem se to ještě rozdýchat, když tu brácha najednou na mě: „Dej to sem!“ a jeho šampáňo skončilo v pytlíku. Já to, ani nevím jak, bohudík ustál.

Vínršnicl a pivko

Po měkkém přistání následovalo překvapení a bráchu jsme vzali do vyhlášené restaurace na jeho nejoblíbenější pokrm k snídani – vídeňský řízek s bramborovým salátem. Tím byl nepříjemný moment z letadla zapomenut a mohli jsme pokračovat dál, směrem do srdce Krkonoš, do Pece pod Sněžkou.

Jako při každém správném výšlapu na Sněžku jsme i my zamířili nejprve do Peckého pivovaru. Klíčové je doplnit energii místním burgerem a ochutnávkou piv. Pak si stačí vybrat nejoblíbenější pivo ochutnávky, koupit je s sebou jako vrcholovou odměnu a vyrazit.

Zákaz lanovky

Následovala nejnáročnější část rozlučky. Lanovka je zakázána. Abychom ženicha pustili ke svatbě, musel prokázat vůli a odhodlání, proto jsme se vydali na vrchol pěkně po svých. Na Růžohorky jsme postupně přicházeli v menších skupinkách. Ti, kteří ochutnávali piva více, dorazili až v pozdějších vlnách. Musím přiznat, že mně asi piva zachutnala nejvíc, přišel jsem poslední. Dali jsme si menší pauzu na doplnění tekutin a pokračovali na Sněžku. Mezi Sněžkou a Růžohorkami jsme narazili na první sníh, ale nedalo se to srovnávat s mou poslední zimní návštěvou Sněžky v únoru. Tehdy tu bylo přes metr sněhu.

Při závěrečném stoupání opouštíme stromy a kleče a začíná foukat. Do toho klesá slunce, a tak začíná být chladno. Sněžka nás ale svými panorámaty zahřívá. Na vrchol přicházíme přímo na západ slunce – nahoře je nádherně. Pořizujeme skupinovou fotku a otevíráme vrcholové pivo, které si vychutnáváme v závětří. To by tu při mém posledním výstupu v únoru bylo naprosto nemyslitelné. Tehdy jsem si pro svůj výlet vybral snad největrnější den v roce, na vrcholu foukal vítr rychlostí přes 100 km/h. I když byla jasná obloha, byly to opravdu extrémní podmínky…

Umění bránit rodinu

Vtom si brácha vzpomíná: ještě tady musím splnit jeden úkol! „Umění bránit rodinu“ znamená trefit náhodného člověka sněhovou koulí. Brácha tedy jednu vyrobil, hodil a trefil člena kolemjdoucí skupiny. „Promiňte, já chtěl trefit kamaráda…“ Pozdě. Dostal koulí rovnou do hlavy a začala pořádná koulovačka. Ženichův tým vyhrál a my i tým poražených jsme měli z koulové války radost jako malé děti.
Následující sestup byl nádherný. V modré hodince jsme mířili za červánky směrem k Luční boudě. Cestou jsme se stavili ohřát se v polské chatě Dom Śląski. Objednali jsme si tam pivo grzane neboli pivo svařené, jeho chuť však raději nebudu komentovat, to musíte zažít sami.

Bobřík odvahy

Po náhorní plošině k Luční boudě už jsme šli většinu času po sněhové pokrývce. Po pár kilometrech, kdy už jsme měli chatu na dohled, se před námi objevilo jezírko z tajícího sněhu. Obejít nešlo. Museli jsme si tedy sundat boty a brodit se po kolena v ledové tříšti. Ideální dobrodrůžo na závěr, ženich splní i bobříka odvahy. Na chatu jsme díky tomuto zážitku dorazili, až když byla kuchyně zavřená. Personálu se ale ženichovy skupiny zželelo a všichni jsme dostali nakládaný hermelín s čerstvým pečivem. Ládovali jsme se, až nám lupalo za ušima.

Bráchy jsem se zbavil

Další den ráno se bohužel výprava za východem slunce nekonala, protože po večeři volně pokračoval večírek a divoká ochutnávka zdejších piv značky Paroháč. Následné plnění úkolů už mi ženich zveřejnit nedovolil se slovy, že nemusím všechno vyžvanit. Vrátím se proto raději ke svému únorovému výletu, kdy tady byl východ slunce fenomenální. U chaty byly více než dva metry sněhu a nad Sněžkou se pohupoval krásný, sluncem červeně osvícený mrak.

Oba výlety skončily dobře. Ten únorový jsem zakončil v Peci pod Sněžkou se zastávkou na Výrovce a rozlučku se svobodou ve Špindlerově Mlýně. Tam brácha dostal diplom a propustku ke svatbě!