Litva, Lotyšsko a Estonsko na kole

Litva, Lotyšsko a Estonsko – tři malé země na břehu Baltského moře lákající na velké lesnaté plochy, malebná historická města, rozlehlé národní parky, ale třeba i celkem rozumně značené cyklotrasy. My jsme do těchto zemí vyrazili na kole v polovině dubna, tedy mimo hlavní turistickou sezónu. Užili jsme si tak minimum turistů, ale i počasí, které plně prověřilo naši outdoorovou výbavu.

Litva – zemědělská krajina bez lidí

Do Litvy vjíždíme bezejmenným přechodem nedaleko polského města Suwalki. Je krásné slunečné počasí bez větru. Kocháme se pohledem na všudypřítomné čápy, které mají svůj komín snad v každé vesnici a městečku na naší trase. Nejen díky tomu jsou první desítky kilometrů opravdu příjemné.

K večeru odbočíme na vedlejší cestu, kde nás čeká první překvapení cesty. Vedlejší cesty v Litvě (a později zjišťujeme, že i v Lotyšsku a Estonsku) jsou bez asfaltu, a díky svému zvlněnému povrchu dost často pěkně naklepávají cykloturistický zadek. 

Následující dny se držíme hranic s Ruskem a zvolna postupujeme směrem k moři. Jedeme přes téměř prázdné vesnice, ve kterých chybí lidé. Za celé dopoledne jich potkáváme maximálně deset. Není úplně divu. Celá Litva má necelé 3 miliony obyvatel, a přestože platí za nejzalidněnější ze všech tří pobaltských zemí, nižší hustota zalidnění je tu skutečně znát. 

Kurská kosa, litevský turistický klenot

Dojíždíme do města Šiluté, odkud by nám měl jet trajekt směrem na významnou turistickou lokalitu Kurská kosa. Tento uzoučký poloostrov, o který se Litva dělí s Ruskem, je tvořený převážně borovými lesy a písečnými dunami. Zdejší duny patří k nejpohyblivějším v Evropě a dosahují výšky až 50 metrů, opravdu se tedy jedná o zajímavou podívanou. Ta nám však byla prozatím odepřena. Trajekt na poloostrov totiž jezdí pouze v sezóně, která tu je až od května. V dubnu se turista ze Šiluté vyhlídkovou plavbou nesveze. 

Musíme tedy pokračovat dále za pomoci svých pedálů. Nepříznivé je, že zrovna začíná pršet a foukat silný protivítr. Jede se opravdu nepříjemně. O to větší je však naše radost, když se večer po studených padesáti kilometrech přesouváme na vytouženou Kurskou kosu z města Klaipéda, odkud jezdí malý trajekt celoročně a několikrát denně. Oproti několikahodinové plavbě ze Šiluté trvá tato projížďka sotva pár minut. Z Klaipédy to je na kosu opravdu co by kamenem dohodil. 

Toto místo během prohlídky Litvy určitě nevynechte, patří mezi hlavní turistické destinace. Jestliže ale nejste úplným milovníkem turistických míst, určitě doporučuji ho navštívit mimo sezónu.  Zajímavá může být třeba zima, kdy písčité duny zapadají sněhem, anebo právě jaro, které jsme zvolili my. V tuto dobu tu už je často příjemné počasí na cestování a sportování a stále tu není moc přelidněno.  

Po celé délce litevské části poloostrova prochází krásná asfaltová cyklostezka, zaručující opravdu parádní svezení překrásnou lesní krajinou plnou nejrůznějších bizarních stromových útvarů. Mnohdy tak budete mít pocit, že jste v nějakém hororovém lese, zvláště pokud budete mít zataženo a mlhavo, jako jsme měli my. Pokroucené stromy jsou pro tuhle lokalitu typické, vznikají vlivem náročného klimatu a tvoří tak nevšední podívanou. 

Písek, bažiny a protivítr: Vítejte v Lotyšsku!

Z Klaipédy to je už kousek do Lotyšska, kde se hned za hranicemi nachází národní park Pape. Jedná se o jeden z nejzachovalejších koutů lotyšské přírody, kde můžete mimo jiné potkat divoké koně nebo zubry. My jsme bohužel v tomto případě štěstí neměli, a kromě medvědích stop jsme příliš zvířat neviděli. Divoké přírody jsme si ale užili i tak dosyta.

Průjezd parkem je pro cykloturistiku celkem obtížný. Nejprve se prodíráte pobřežím. Nedá se tu moc jet. Kolo se boří do písčitého podloží a písek zanáší řetěz. Své zraky upíráme do lesů před sebou, kde věříme v lepší cestu. Té se následně opravdu dočkáme. Čeká nás tedy odpočinek při průjezdu krásným lesem po široké přírodní cyklostezce a potom… cesta prostě zmizí. Tématem dalších kilometrů jsou močály a bažiny. Tedy minimálně na trase, kterou jsme si pro rezervaci Pape vybrali. 

Raději zpět do bažin

Náš průstup je pomalý – za téměř celý den ujedeme kolem padesáti kilometrů. Když se v pozdním odpoledni dostaneme konečně na hlavní silnici, jásáme. Chceme do toho trochu kopnout a do večera ještě pár desítek kilometrů urvat. Jenže vítr! Sílu severního protivětru jsme už tak nějak poznali, dnes se zdál být ale obzvláště čilý. Na kole s námi lomcuje podobně jako těsně projíždějící kamiony, jež nás míjejí. Je to na prd. Hned bych se vrátil do bažin rezervace. 

Když se večer, celý promrzlí, dokodrcáme do pěkného přímořského města Liepāja, máme toho celkem dost. Rychle zajedeme za město a stavíme našeho Orbise, kterého jsme pro tuto cestu zvolili za náš domov.

Lidé ubývají, lesy přibývají 

V Litvě, že bylo málo lidí? Opravdu? Lotyšsko je v tomto směru ještě náročnější písnička. Další den jedeme asi 70 kilometrů po rovné asfaltce bez zatáček a větších křižovatek. Vesnici potkáme v průměru jednou za 15 kilometrů, města jsou na celé trase dvě. Sem tam míjíme opuštěné osady bez známek života. Kde jsou lidi? Nevím. 

Čeho je zde naopak opravdu hodně, jsou lesy. Ustoupila jim zemědělská krajina, a tak se konečně můžeme kochat tou typickou přírodou, kterou jsem měl s těmito pobaltskými zeměmi spojenou. 

Lázeňský park Kemeri

Pozvolna se dostáváme k hlavnímu městu země. Nejprve ale projedeme národním parkem Kemeri. Jedná se o rozsáhlou oblast lesů, bažin, krásných pláží u moře a lázeňského ruchu. Přítomnost minerálních vod a léčivého bahna totiž umožňuje hojný rozvoj místního lázeňského průmyslu. 

Příjemné místo, obzvláště v létě. Nám tu ale děsně fučí. Pohled na lidi v kabátech, jak ve větru na vodítku pouští své psy také zrovna tepla nepřidá, tak raději lezeme do stanu a vaříme nějaké to Adventure menu. 

Historickou Rigou dále na sever

Další den se projedeme krásnou Rigou, která nám dala nejen vytoužený odpočinek, ale také trochu té kultury, jež musí nadchnout každého, a to i v případě, že zrovna není příznivcem městské turistiky. Ne nadarmo je celé historické centrum zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Zajímavá je například trojice historických domů Tři bratři z 15. a 16. století. 

Za Rigou svou cestu stočíme na sever. Kilometry naskakují a my se už pomalu těšíme na Estonsko. Prozatím je však zajímavé pozorovat příhraniční oblast Lotyšska. Za návštěvu určitě stojí roztahané město Mazsalaca, které by mohlo sloužit jako zázemí pro jednodenní výlety do zdejšího atraktivního okolí. 

Národní park Soomaa – krásný kout na jihu Estonska

Po překročení hranic zamíříme do národního parku Soomaa. Stejně jako ve všech pobaltských zemích je spaní na divoko v parku zakázané. V Estonsku je ale skvěle propracovaný systém tábořišť, umožňující pohodlné spaní v přírodě. Většinou tu najdete základní výbavu v podobě suché toalety a ohniště se dřevem nebo krásný masivní piknikový stůl.

Samotný park je podobný jako přírodní zóny, kterými jsme projížděli v minulých dnech. Les, bažina, les, les, bažina. Obrázky lesů jsou krásné, ale po deseti dnech jízdy se nám přece jenom začínají přejídat. Těšíme se na sever k pobřeží.

Národních parků bylo dost, na závěr ten nejlepší 

Do severní části Estonska putujeme asi dva dny. Čeká nás tu další národní park, a to nejen tak ledajaký. Lahemaa byl údajně prvním národním parkem bývalého Sovětského svazu. Co je na něm však zajímavější, je unikátní rašeliniště patřící s rozlohou přes dva kilometry čtvereční mezi největší v Evropě. 

Skrze celé rašeliniště vede uzoučká lávka, která se dá projet i na kole. Chce to ale trochu šikovnosti. Tu doporučuji i při projíždění písčitých cestiček kolem spadlých stromů. Jeden takový se mi totiž stal osudným, když jsem ho v celkem velké rychlosti potkal a zavadil o něj svým batohem. Následný střet mě vymrštil z kola a usadil na záda, do cesty, po které jsem jel. Všechno však naštěstí dopadlo dobře pro mě i pro můj batoh deuter Trans Alpine 28 Pro, který jsem na cestě testoval. 

Napříč parkem vedou i jednodušší, dobře značené cykloturistické cesty procházející zapadlými vesničkami a osadami, které jsou až 500 let staré. Návštěva této oblasti tak poskytuje možnost prohlédnout si nejen místní přírodu, ale i trochu nahlédnout do historie regionu, případně celého Estonska. 

Blížíme se do finále

Lahemou dojedeme až do města Loksa, a pak dále na severní cíp poloostrova Purekkari neem, který je často označován jako nejsevernější bod pevninského Estonska. Jedná se opravdu o kouzelnou pobřežní krajinu, kam se často sjíždějí místní obyvatelé z okolí, aby při dlouhých letních večerech grilovali a popíjeli. I my si tu děláme oheň a pomalu tak zakončujeme naši přes 1200 kilometrů dlouhou cestu. 

Čeká nás poslední etapa. Máme to asi 80 kilometrů do Tallinu, odkud nám večer jede autobus směr Čechy. Naposledy si užijeme prudký protivítr, který nás zpomalí natolik, že sotva stihneme do cíle dojet. Na nějaké velké procházení města tedy nemáme moc čas. A to je rozhodně škoda!

Jestliže se nám líbila Riga, tak z Tallinu jsme si opravdu sedli na zadek, a nebylo to jenom únavou po náročné cestě. Málokteré velké město má tak moc zachovalé historické opevnění, jako právě Tallin. Určitě ho tedy navštivte a zarezervujte si více času než jen pár hodin před odjezdem jako my. 

Praktické informace na cestu

Pro průjezd pobaltskými zeměmi počítejte minimálně se vzdáleností okolo 750 kilometrů, rozhodně ale doporučuji tuto vzdálenost navýšit a zajet si na nějaká zajímavá místa. My jsme trasu nakonec rozšířili na 1250 kilometrů a na její ujetí jsme měli něco málo přes 14 dnů.  Papírově se to zdálo ok, ale nepočítali jsme se silným protivětrem, který nám opravdu ubíral síly a také s tím, že tyto země nejsou zas tak placaté, jak jsme si mysleli. Pokud k plánování trasy využijete mapový server Mapy.com, dejte si pozor. Při trasování naší cesty nás totiž trošku mystifikovaly ohledně nastoupané výšky. 

Pro cestu jsme zvolili trekingová kola. To se ukázalo jako správná volba. Většina vedlejších cest byla bez asfaltu a některé cesty v národních parcích byly kvůli všudypřítomným kořenům celkem technické. Člověk by určitě využil i klasický gravel.

Doprava 

Co se týče dopravy do a z destinace, pro cestu tam jsme využili vlaku Českých drah. Jízda přes celé Polsko byla překvapivě pohodlná. Jeden přestup, dvanáct hodin ve vlaku, pár korun. Cestování s koly není problém, potřebujete jen speciální jízdenku pro svého hliníkového oře.
Pro cestu z Estonska vlak využijete složitěji. Přímé spojení neexistuje.

Nabízejí se tedy dvě varianty: 

• Využít můžete autobusovou přepravu. A to buď někam ke kolejím, nebo dokonce až do Prahy. My jsme využili služeb Flixbusu. Dejte si však pozor na to, aby váš spoj převážel kola. Ne každý autobus totiž disponuje držákem. Pokud takový spoj vyberete, máte teoreticky vyhráno. Kolo do autobusu nijak nerozkládáte, pouze ho s pomocí řidiče připnete do zadního stojanu na kola. Prakticky to však může být trochu náročnější. Nám změnili dvě hodiny před odjezdem spoj na dřívější, s odůvodněním, že náš autobus stojan na kola nemá. Spoj jsme samozřejmě nestihli a následná domluva s neanglicky hovořícím řidičem původního spoje byla trochu vlažná. Museli jsme tedy zakoupit jízdenku na druhý den. Flixbus v podobných případech peníze údajně vrací, nicméně situace je taková, že měsíc a půl po návratu zeje náš účet prázdnotou. Tak na to pozor, v případě cestování s kolem rozhodně kontrolujte e-mail a SMS.
• Pokud pro vás představa mnohahodinového zážitku při sezení na zadku a sledování sedačky před sebou nepředstavuje ideální formu zakončení dobrodružství, pak využijte leteckou přepravu. Z Tallinu najdete s Prahou přímé spojení, případně s mezipřistáním třeba v Helsinkách nebo Varšavě. Na let však budete muset kolo připravit. Vždy je dobré se informovat u konkrétní společnosti na podmínky přepravy.

Jaký zvolit úložný systém?

Před cestou jsem zvažoval, jaký úložný systém na kolo zvolit. Protože jsme na cestu vyráželi v dubnu, kdy panovalo poměrně chladné počasí, rozhodl jsem se pro klasické turistické brašny na zadní nosič a jako doplněk batoh deuter Trans Alpine 28 Pro. Volba batohu se ukázala jako naprosto správná. Jak jsem s tímto legendárním cyklistickým batohem byl spokojený, si přečtěte v kompletní recenzi. 

Dobré ponožky nejen do hor

Z výbavy bych dále vypíchl ponožky, které jsem zvolil. V dešti jsem velmi ocenil membránové ponožky Bridgedale Storm Sock LW Boot. Jedná se o lehčí variantu membránové ponožky kombinující merino vlnu se syntetickými materiály. Ideální varianta pro cyklistiku v mokrém prostředí. 

Ve chvílích sluníčka jsem zase oblékl ponožky X-Socks Bike Perform Crew od X–Bionicu. Zde bych vyzdvihl perfektní polstrování ponožek, včetně zpevněné achilovky a výbornou prodyšnost. Ponožky suprově seděly i při celodenní cyklojízdě a nezanechávaly žádné otlaky. Zajímavý je také jejich netypický moderní design, který obzvláště v růžovém provedení opravdu zaujme. Méně výstředné jedince ale uklidním – seženete je i v černé! 

Pohodlné spaní v Grüezi bagu

Jelikož jsme očekávali poměrně chladné noci, museli jsme tomu přizpůsobit i náš spací systém. Jako spacák jsem tentokrát vybral bavorský Grüezi bag Biopod Downwool Subzero. Kombinace vlny a peří zafungovala opravdu na jedničku a ve spacáku mi ani během mrazivých nocí nebyla zima. S váhou 900 g a solidními rozměry se spacák navíc pohodlně vešel do cyklobrašny. Jako karimatku jsem volil NeoAir Xlite NXT od Therm-A-Restu.

Co dalšího oceníte

Na kole jsem v chladném počasí využil prodyšné softshellky Mammut Runbold pants – neprofoukly a dobře se v nich šlapalo. V dešti a větru samozřejmě přišlo vhod pořádné brnění v podobě hardshellky. Na deštivé cykloaktivity bych doporučil například českou bundu Direct Alpine Cyclone s výbornou prodyšností. Pro pohodové večery před stanem zase lehkou a teplou péřovku. Kvůli dlouhému šlapání a nastupující únavě došlo i na kompresní návleky. Dlouhodobě nedám dopustit na značku Royal Bay a jejich řadu Extreme. 

Těch věcí by se dalo zmínit ještě víc, věřím ale, že každý má své favority, které na podobnou cestu bere. A pokud byste nějaký ten kousek potřebovali doplnit, jistě víte, kam zaběhnout. ;)