Marek Holeček: Expedice Wild Challenge – zápisník III. část
23. 7. 2015, Base Camp G I/Abruzzi Glacier/Karákóram/Pákistán...
‟Offroudík” vrtící se podle výmolů všemi směry, a hlavně těmi nečekanými, je zážitek, který bych nejraději již posunul do roviny neopakující se historie. Přesto znovu stoupám drsnou krajinou hor, kde jsou čas od času ještě vidět drobné zelené oázky skromných políček. Obdivuji tu lidskou vůli bojovat proti té nespoutané síle přírody, která jen tak z rozmaru dokáže během chvíle celou úrodu, včetně tvrdé práce, poslat k čertu. A světe div se, ti lidičkové místo toho, aby zdrhli do nížin, jak bych to udělal já, tak znovu s neúnavnou mravenčí prací vzdorují nepřízni. Začnou obnovovat zavlažovací kanálky, stavět opěrné zdi ve strmých stráních a přitom doufají v jediné - že Bůh bude tentokráte na ně shovívavý. Pokud ne, tak jejich žaludky zůstanou prázdné. Tvrdý život horalů, nic lákavého pro změkčilého ‟Evropánka” se sociálními programy v případě nouze. V tu chvíli mě vždy napadne jediné - chudoba je hnusná, prostě nic povznášejícího či opojného, jak občas slýchávám v našem blahobytném západním světě.
Mezitím co se mi honí hlavou úvahy, narazím bolestivě již potřetí do výztuhy nade mnou. „Kurňa!“ Zařvu do kymácejícího se vehiklu. Přesně vím, že zásah je již třetí, jelikož každý úder pečlivě zaznamenám. Na hlavě roste pozvolna boule podobna malému ‟pimpongáči”. S výčitkou, proč zrovna já stále musím mít smůlu, se otáčím na Toma. „A kolik ty?“ „Zatím dva.“ Ale vzápětí přijde výmol a jeho hlava putuje s žuchnutím na sloupek u okénka. „Tak tenhle zásah byl za dva,“ odpovídá se zkřivenou tváří a drží si inkriminované místo oběma rukama. Naopak u mne nastane škodolibé uspokojení: „Jóó, vede o bod.“ Příště si vezmu do džípu helmu. Budu vypadat sice jak idiot, ale hlava zůstane vcelku. Nejhorší představa v tom všudypřítomném dusivém vedru, kdy se postupně obalujete šedavou vrstvou prachu chytající na lepkavý pot, je tíživá touha chtít spát. Oči unaveně padají a vy se vzdorovitě bráníte, seč můžete. Dobře víte, jak to dopadne a hlavně jak to pak bolí. Nakonec stejně povolí krční svalstvo držící klimbající tykev a ‟PRÁÁÁSK”, tma a andělíčci…
„Čala čala,“ ozývá se kolem nás hlas náhončího od nosičů, neboli „jedem-jedem, vystupovat, bílí přijeli, bude práce, budou chechtáky!“ Tím se uzavřela etapa, kdy doputovala po osmi hodinách naše omlácená těla ze Skardu. Ujeli jsme krásných sto deset kilometrů do poslední výspy civilizace. Nevím, zda se dá středověké doupě Askole takto titulovat. Nicméně dál už cesta vozem nevede a jediný postrk je jít po vlastních. I tak spíme v místní škole, jelikož dva bahenní závaly rozdělili vesnici ve dví. Musíme počkat přes noc, kdy mráz uspí ve vyšších partiích bublající živel a sníží tak v korytu amplitudu, aby se dalo opatrně, potichoučku, přejít na druhý břeh.
Další ráno ve čtyři hodiny, za halekání ‟Alláh Akbar” rozléhajícího se pozvolna rozednívající krajinou, naše karavana vyráží na osmidenní trek do Base Campu. Tomáš už ví, co ho čeká, jelikož na Abruzziho ledovci jsme spolu již dříve byli, ale Galas (Tomáš Galásek) v panenské neznalosti jde rovnou takříkajíc na popravu. Ano, umělec a pankáč výpravy Galas si svými nesčetnými dotazy hodlá jakoby předplatit úžasná místa pro naplnění jeho filmařských obsesí. Přicházející odpovědi od nás budiž mu uspokojením, že jich uvidí tolik, kolik si jich jen dokáže představit. Po čase jsem však začal mít otázky spíše já směrem k němu a vyberu úmyslně jednu za všechny. Stalo se to třetí den pochodu při nástupu na ledovec Baltoro, kdy Karákóram ukazuje ty své první skvosty v podobě žulových obrů Tranga Toweru, Shipton Spiru, Uli Biaho Toweru a tak dále. Mé oči jsou vyvalené tak, že mi málem vypadnou z důlků.
A věřte či ne, rozhodně to není z té nádhery kolem. Přede mnou si totiž vykračuje lázeňský švihák Galas, jakoby právě procházel kolonádou ve Varech, na sobě tričko vykazující lehkou únavu předchozích dní a vypasované trenýrky zdůrazňující jeho mužskou vyspělost. Dále bílé ponožky pochybné kvality s označením Metrostav, které dostal určitě někde ‟zadáčo”, jako reklamní prezent. Teď ovšem přijde vrchol všeho. Hádejte, co měl na svých roztomilých ‟fajfkách”, respektive v čem vyrazil na zteč s nejdelším pevninským ledovcem?
To neuhodnete, protože nemáte šanci. Ve svých oblíbených, lehce zduplých Crocskách. „Tomí, takto půjdeš až do bejzu?“ „Mý gumáčky jsou pohodlný a ty nové botky mi nadělaly všude puchýře velikosti pštrosího vejce.“ „A divíš se? Vždyť jsi je měl na tkaničkách povolené jak černý rapper z Brooklynu, včetně fusáklí, které nehodlám komentovat.“ „Já půjdu v nich a basta, protože už nechci vytvářet puchýř na puchýři a při každém kroku vydávat skřek postřeleného jelena.“ „Ok, jak myslíš…“ Naštěstí vše dopadlo, jak mělo. Párkrát vyjela nožka z ‟platfusky” do ostrého suťoviska a hle, pořádné botky již byly na noze, bolístka nebolístka. A šlo se dál.
O další dva dny později procházíme místem s magickým výhledem na pyramidu K2, sousedícím s Broad Peakem a Gasherbrumem IV, který uzavírá celé Baltorské údolí. Tomuto místu se říká Concordia, což je oblíbená trekařská destinace a zároveň taškařice. Obzvláště pro japonské ‟Kató”, kteří celý den sedí v plastových židličkách s namířenými teleskopickými děly s čočkami o průměru jídelního talíře a lapají do svého alba obrázky ‟Kaj Cvaj”, jak chuděru ‟Ká dvojku” překřtil Galas.
Naše dny pochodu se blížily ke svému konci. Obtočili jsme se okolo Chogolisy, jejíž prudké stráně připomínají nařasenou sukni, překročili několik chcíplých koníků, jež už nedonesou svůj náklad, a vyhnuli se vojenskému postu připomínajícímu veřejnou skládku odpadu. Ještě nás čekalo pár pikantních historek s chytáním kvadrokoptéry, která se se střídavými úspěchy v řídkém vzduchu vznášela a pak, jak zralá hruška, zas padala do šutrů na ledovci. Mezi tím se ozývaly protichůdné povely od Galase, který dirigoval představení bzučící létající potvory s přidělanou kamerou na jejím břiše a pobíhajícího ze strany na stranu chudáka Toma dvojku. „Chyť jí! Padá… Pusť! Letí… Do prdele, už sebou křápla na zem.“ Já, včetně nosičů, kteří sice nerozuměli přesnému významu slov, ale obsahu ano, jsme se náramně bavili.
Poslední den pochodu na moréně Abruzziho ledovce, jenž skýtá podívanou na plejádu krásných kopců, ale hlavně na tu naši ‟Gé ajns” neboli úchvatnou a tolik vysněnou jihozápadní stěnu Gasherbrum I. Ještě po cestě morénou k našemu budoucímu základnímu kempu míjíme čtyři expedice na G I a G II, které přijely o notnou dobu dříve. Tudíž nebude dlouho trvat a budeme zde opětovně zcela sami, opuštěni a hurá. I tak si chci vychutnat pomyslný klid hor a vybírám místo pro kemp hodně vysoko nad jejich. Na družbu kašlu i na veškeré civilizační neduhy s ní spojené. Případně si mohu za nimi doběhnout nebo opačně oni za mnou, ale že bych se sháněl po nich, jak slepice po kuřatech, tak to rozhodně ne.
Jako poslední oficiální akt treku, který uzavírá útrpnou etapu pochodu, je vyplatit bakšiš nosičům. Profesionální pohled ‟sirdára” s nataženou rukou zastupující nosiče je dost podobný mé psici Šaky. Říká jasně: „Mám hlad a ještě jsem za celý svůj bídný život nikdy nic nejedl, fakt, věř mi. Dokonce bych sežral snad i kratochvíle, kdyby bylo k mání…“ Takže se to nikdy neobejde bez handrkování, ale každá hra jednou musí skončit. Nakonec je důležité jim při odchodu zamávat a vzájemně si popřát na brzké shledání. Ještě jedno malé extempore se vešlo do těchto dnů a to s naším ‟styčákem”, kdy už nebylo daleko k inzultaci. Skutečně reálně hrozilo, že ho zabiji, vše nakonec ale skončilo pouhým příměřím. Škoda.
Pak začínáme stavět s Tomem géčkem a Tomem dvojkou Base Camp. Je to naše nové dočasné bydliště - přímo na úpatí rozeklaného ledovce, který stéká z Gasherbrumského plata. Konečně nastává klid. Jsem tu a naše ‟Divoká volba” roste do výšky 8064 metrů přímo na dosah ruky za našimi stanovými plátny.
Těbůh Mára Holeček, HUDY a Mammut ambasador
Související články:
