Moje první třítisícovka
Kitzsteinhorn se rozkládá v pohoří Hohe Tauern, nedaleko rekreačního střediska Zell am See. Autem je to sem z Prahy nějakých 480 kilometrů a šest hodin jízdy. Výhodou je, že existuje několik výstupových variant. Kombinovat se dá dle aktuálních povětrnostních podmínek, počtu dnů, které zde chceme strávit a zkušeností samotných účastníků expedice. Ve všech případech je podmínkou znalost pohybu ve vysokohorském terénu, jištěním nebo práce s ferratovým setem. Zkušený doprovod, třeba ve formě najatého horského vůdce může expedici nováčků dodat na jistotě.
My jsme si v polovině srpna pro výstup na Kitzsteinhorn vyčlenili tři dny a vývoj počasí sledovali na www.bergfex.at. Expedice čítala dva třináctileté teenagery – lezce, bez znalostí pohybu ve vysokohorském terénu a ledovců a nás, jejich „staré“ otce.
Českou hranici jsme překročili u Dolního Dvořiště v pátek, kolem deváté hodiny ranní a v Zell am See přistáli kousek po obědě. Pro větší pohodu jsme z pátku na sobotu přespali v hostelu. Sobotní ráno jsme vyjeli první kabinkou lanovky Maiskogelbahn na kopec Maiskogel a ušetřili si tak 700 metrů převýšení.
Dále jsme pokračovali již po svých, po značené cestě č.5 Alexander Einziger Weg, směr Krefelder Hütte . Tato sobotní etapa by se dala nazvat „Za sedmero horami, sedmero potoky, stávala jedna malá chaloupka…“. Na necelých sedmi kilometrech jsme nastoupali v plné polní nějakých 800 m a na naše dobrodružství chtivé teenagery to bylo tak akorát. Ve tři odpoledne jsme se na chatě zmoklí a urousaní dožadovali rezervovaného ubytování ve společné noclehárně „Matrazenlager“.
Večer jsme zachmuřeně pozorovali těžké mraky všude kolem nás. I přes slunečnou předpověď na další den, nám střídavé pršení a sněžení bralo veškeré naděje na nedělní závěrečný výstup. My staří, smířeni se svým osudem, ulehli jsme do svých spacáků. Nesmířené mládí ještě dlouho do noci vymýšlelo varianty, jak se v mlze a sněhu dostat přes ledovec až na samotný vrchol.
Předpověď nelhala – ráno nás probudily hřejivé sluneční paprsky. Těžké mraky se začaly postupně rozpouštět a my plni očekávání chvatně vyrazili vstříc naší třítisícovce. Nezkušenost teenagerů s pohybem na ledovci, 900 metrů převýšení na šesti kilometrech trasy v zasněženém terénu a noční zpáteční cesta do Čech byla důvodem, proč využít lanovky Gipfelbahn (stanice Alpincenter, 2 452 m n. m. - Gipfelstation 3 029 m n. m.) pro přiblížení k vrcholu.
Závěrečná vrcholová cesta po skalnatém hřebínku začíná právě na terase konečné stanice lanovky. Za normálních podmínek se jedná o vzdušnou cestu ve skalnatém terénu zajištěnou ocelovým lanem s převýšením necelých 200 metrů a dobou chůze 40 min. Doporučujeme použít ferratový set, nebo jištění lanem zkušenou osobou.
Čtyřdenní sněžení a teplota - 4 °C pokrylo skalnatou špičku souvislou vrstvou bílého prašanu a na několika místech pod sebou schovalo natažená fixní lana. Příkré třistametrové srázy a celková expozice místa nás starší donutila k úvahám jak na to. Než jsme se převlékli do zimního a vymysleli jištění, prohnala se kolem nás sportovně oděná obsluha lanovky se slovy: “Cestu prošlapu, lana vyhrabu“. Hodinový závěrečný výstup v jiskřivém sněhu a dalekými výhledy jsme si náležitě vychutnali.
Na samém vrcholu jsme si s našimi syny potřásli rukou a společně vychutnávali sílu okamžiku. Sestup k horní stanici lanovky byl pro nás známý, rychlý a bezproblémový. Trochu času přeci jenom zbylo. Na ledovcovém plató jsme proto našemu mládí nazuli mačky, cepíny a vypustili do bezpečné oblasti kitzsteinhorského ledovce. Odměnou jim byly roztrhané nohavice a náhodná asistence rakouského záchranáře. V 15,30 h jsme sjeli lanovkou se dvěma přestupy až do údolní stanice. U auta se přebalili, uvařili a kolem 18 h vyrazili směrem k domovu. Ve dvě ráno pak budili naše drahé polovičky.
P.S.: Kluci už vymýšlí, kam vyrazíme příště a čím doplnit naši výstroj a výzbroj…