Moje první třítisícovka

Kitzsteinhorn se rozkládá v pohoří Hohe Tauern, nedaleko rekreačního střediska Zell am See. Autem je to sem z Prahy nějakých 480 kilometrů a šest hodin jízdy. Výhodou je, že existuje několik výstupových variant. Kombinovat se dá dle aktuálních povětrnostních podmínek, počtu dnů, které zde chceme strávit a zkušeností samotných účastníků expedice. Ve všech případech je podmínkou znalost pohybu ve vysokohorském terénu, jištěním nebo práce s ferratovým setem. Zkušený doprovod, třeba ve formě najatého horského vůdce může expedici nováčků dodat na jistotě.

My jsme si v polovině srpna pro výstup na Kitzsteinhorn vyčlenili tři dny a vývoj počasí sledovali na www.bergfex.at. Expedice čítala dva třináctileté teenagery – lezce, bez znalostí pohybu ve vysokohorském terénu a ledovců a nás, jejich „staré“ otce.

Českou hranici jsme překročili u Dolního Dvořiště v pátek, kolem deváté hodiny ranní a v Zell am See přistáli kousek po obědě. Pro větší pohodu jsme z pátku na sobotu přespali v hostelu. Sobotní ráno jsme vyjeli první kabinkou lanovky Maiskogelbahn na kopec Maiskogel a ušetřili si tak 700 metrů převýšení.

Značená cesta č.5 Alexander Einziger Weg, směr Krefelder Hütte

Dále jsme pokračovali již po svých, po značené cestě č.5 Alexander Einziger Weg, směr Krefelder Hütte . Tato sobotní etapa by se dala nazvat „Za sedmero horami, sedmero potoky, stávala jedna malá chaloupka…“.  Na necelých sedmi kilometrech jsme nastoupali v plné polní nějakých 800 m a na naše dobrodružství chtivé teenagery to bylo tak akorát. Ve tři odpoledne jsme se na chatě zmoklí a urousaní dožadovali rezervovaného ubytování ve společné noclehárně „Matrazenlager“.

Večer jsme zachmuřeně pozorovali těžké mraky všude kolem nás. I přes slunečnou předpověď na další den, nám střídavé pršení a sněžení bralo veškeré naděje na nedělní závěrečný výstup.  My staří, smířeni se svým osudem, ulehli jsme do svých spacáků. Nesmířené mládí ještě dlouho do noci vymýšlelo varianty, jak se v mlze a sněhu dostat přes ledovec až na samotný vrchol.

Pohoří Hohe Tauern

Předpověď nelhala – ráno nás probudily hřejivé sluneční paprsky. Těžké mraky se začaly postupně rozpouštět a my plni očekávání chvatně vyrazili vstříc naší třítisícovce. Nezkušenost teenagerů s pohybem na ledovci, 900 metrů převýšení na šesti kilometrech trasy v zasněženém terénu a noční zpáteční cesta do Čech byla důvodem, proč využít lanovky Gipfelbahn (stanice Alpincenter, 2 452 m n. m. - Gipfelstation 3 029 m n. m.) pro přiblížení k vrcholu.

Závěrečná vrcholová cesta po skalnatém hřebínku začíná právě na terase konečné stanice lanovky. Za normálních podmínek se jedná o vzdušnou cestu ve skalnatém terénu zajištěnou ocelovým lanem s převýšením necelých 200 metrů a dobou chůze 40 min. Doporučujeme použít ferratový set, nebo  jištění lanem zkušenou osobou.

Čtyřdenní sněžení a teplota - 4 °C pokrylo skalnatou špičku souvislou vrstvou bílého prašanu a na několika místech pod sebou schovalo natažená fixní lana. Příkré třistametrové srázy a celková expozice místa nás starší donutila k úvahám jak na to. Než jsme se převlékli do zimního a vymysleli jištění, prohnala se kolem nás sportovně oděná obsluha lanovky se slovy: “Cestu prošlapu, lana vyhrabu“. Hodinový závěrečný výstup v jiskřivém sněhu a dalekými výhledy jsme si náležitě vychutnali.

Na samém vrcholu jsme si s našimi syny potřásli rukou a společně vychutnávali sílu okamžiku. Sestup k horní stanici lanovky byl pro nás známý, rychlý a bezproblémový. Trochu času přeci jenom zbylo. Na ledovcovém plató jsme proto našemu mládí nazuli mačky, cepíny a vypustili do bezpečné oblasti kitzsteinhorského ledovce. Odměnou jim byly roztrhané nohavice a náhodná asistence rakouského záchranáře. V 15,30 h jsme sjeli lanovkou se dvěma přestupy až do údolní stanice. U auta se přebalili, uvařili a kolem 18 h vyrazili směrem k domovu. Ve dvě ráno pak budili naše drahé polovičky.

P.S.: Kluci už vymýšlí, kam vyrazíme příště a čím doplnit naši výstroj a výzbroj…