Netradiční reportáž z tradičního Beskydského Adrenalin Cupu

Na startu u předávání štafety moc kajakářů nezbývá. My s Jerrym ale máme času dost, a tak dochází na nezbytné masírování ztuhlých svalů a pokyny: „Hodně foť a toč, ať mám památku na mládí,“ pravil.

Startovní píšťala pro jeho tým zapískala, Jerry nasadil nesmeky a langsam krokem si vykračoval dolů k řece. Úkolem je ji přebrodit, vyškrábat se nahoru na kopeček, vzít kajak na ramena, doběhnout k rampě, nalodit se a skočit. V co nejkratším možném čase, samozřejmě. My u toho ale stihli probrat i večerní párty.

Jako support jeho týmu jsem podle rozkazu řádně zdokumentovala start a vystřelila dolů po vodě, směrem ke slalomové dráze. „Tam buď připravená, budu dělat eskymáka! Jo a branky míjím, oni diváci sice křičí, branka, branka‘, ale já už se přece na staré roky nenechám honit, že jo!“

Eskymák se povedl na jedničku, branky na krásnou pět mínusku a Jerry za bujarého jásání a omdlévání diváků valil do cíle. Byl dokonce rychlejší než já, jeho slavnostní dojezd jsem nestihla. Možná to ale bude tím, že jsem nahrazila na vítěznou partičku Beskydského šerpy.

„Tak co chlapci, jak jste letos dopadli?“ ptám se se zdviženým obočím a očekáváním znaveného brblání. „No co, vyhráli jsme, jen o minutu nám ušel rekord,“ ufuněně a s plnou pusou svačiny říká Tomáš Musil, šerpa z nedalekého Rybí.

Beskydský šerpa je výzva pro pravé chlapy, kteří chtějí dokázat zdánlivě nemožné. Čtyřčlenné šerpské týmy musí s plným padesátilitrovým sudem překonat na více než devíti kilometrech převýšení 950 metrů a jejich úkolem je dopravit sud do cíle na nejvyšší beskydský vrchol – Lysou horu. Dávám jim prostor se rozdýchat, ale otázkami nemeškám:

Jméno, příjmení, číslo účtu a pin kód?
"To né, to né!"

Tak alespoň představ svůj tým.
"My jsme tým KPNP." (Klub Přátel Nošovického Piva s třicetiletou tradicí, pozn. redakce).

Týjo, docela příznačný název vítězného týmu. Jak moc jste se připravovali?
"No tak žízeň jsme měli hodně, takže jsme měli natrénováno dost… no dobře, občas jsme někam vyběhli, zkusili trail maraton, vyjeli si na kole. Dokonce jsme si půjčili v hospůdce bečku a zkusili s ní vyběhnout na kopec."

A váš výherní čas?
"Oficiálně 1,37 hodin."

Neoficiálně?
"Pán, co si to s námi vyšlápl, naměřil od samého začátku až do cíle 1,32. Takže my si vnitřně rekord trhli."

Co budete s těmi čtyřmi výherními bečkami dělat?
"Budeme mít krásné léto!"

S profesionálně skrývanou závistí opouštím kluky a hledám Jerryho. A potkávám ho taky s plnou pusou a pivečkem.

Jerry, tak jak je?
"Ale jo, jsem spokojený. Jsme na krásném předposledním místě. Za námi je už jenom diskvalifikovaný tým. Akorát mě štve, že když mě na pódiu hlásili jako nejstaršího závodníka, tak mi řekli, představ si, 75 let! No chápeš to?"

No to přehnali, o ten jeden rok.
"To teda!"

A jak se cítíš, teď, bezprostředně po závodě?
"Tak letošní Adrenalin byl pro mě jakýsi zlom. Na prvním závodě mě to totiž na sypance semlelo. Sice jsem vyeskymoval, ale dost jsem se od té doby bál, nosil jsem to pět let v hlavě. Ale letos jsem se vyklidnil. Kdybych věděl, že budu tak klidný, tak bych i zkusil projet nějaké branky."

Takže spokojenost?
"Jo, jo. Jenom toho povinného eskymáka jsem udělal trochu jinde a ťukl jsem pádlem. Ale nebyl jsem sám."

Ale povedl se ti…
"To jo, je to taky moje nejsilnější zbraň, horší je stabilita a ostatní, co vodák vlastně potřebuje nejvíc."

A co příští rok? Nasedneš zase na startovací čáru?
"Asi jo, jestli pánbíček dá, tak zkusím zlomit osmdesátku. Já moc nezávodím, jen se testuji. Jiní jedou pro peníze, já jedu proto, abych zjistil, že dokážu totéž, co jsem dokázal kdysi. Cítím se jako vítěz."

Autorské okénko:
Jerry je náš dlouholetý přítel, který emigroval za starých časů do Kanady. Dnes jezdí do domoviny na dovolenou a na Adrenalin Cup. Je to člověk neutuchající touhy po dobrodružství a poznání. Rozdává smích všude kolem sebe, jeho nezorganizovanost nenamíchne nikoho, ba naopak je obrazem roztomilosti. Za víkend s ním jsem si musela prodloužit život o spoustu let, pokud platí pravidlo, že čím více se smějete, tím déle žijete. Doufám, a srdečně přeji každému čtenáři, aby i on dokázal zvítězit sám nad sebou, tak jako Jerry.

Napsala: Alice Hrabová / HUDY Frýdek Místek