Rozhovor s Tomášem Galáskem o filmu The Elements
Galas, natáčet film s takovým obsahem je pěkné sousto. Jak dlouho natáčení trvalo?
Když nad tím tak přemýšlím, nápad přišel už před čtyřmi lety, kdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych rád natočil snímek s celovečerní stopáží, který by byl o třech bláznech a jejich sportovních výkonech, odhodlání a snech a spojil dané sporty, kterým se věnují, s přírodními živly. Největším úskalím každého filmu je jeho zafinancování, až po dvou letech se nám podařil sehnat základní kapitál, abychom mohli natáčení rozjet. V tu dobu se ale stala nešťastná událost, kdy tragicky zahynul jeden z hlavních hrdinů, BASE jumper Martin Trdla. To nás hodně zasáhlo a my to chtěli s filmem vzdát. Ze všech stran jsme ale slyšeli, že už kvůli Martinovi by se měl film zrealizovat, a tak jsme se nakonec rozhodli v natáčení pokračovat. Jelikož jsem s Marťasem osm let spolupracoval, mám s ním natočeno spoustu archivního materiálu, a proto se jeho linka mohla ve filmu udržet. Pak to trvalo ještě rok a půl, kdy jsem s kamerou sledoval Máru Holečka a Michala Rišiana na jejich cestě za vysněnými výkony. Nyní je film v postprodukci a v říjnu konečně spatří světla kinosálů.
Ve filmu máš tři elementy, tři živly, tři zajímavé lidi, tři individualisty. Podle čeho sis je vybral? Probíhal náročný casting?
Počátek filmu The Elements je spjatý s Martinem Trdlou. První BASE jumpový film jsme s Marťasem natočili v roce 2008 a od té doby jsme spolupracovali a stali se z nás kámoši. Po několika letech společného natáčení mě napadlo, že bych o něm chtěl natočit celovečerák, že si Martin díky svým neskutečným výkonům srovnatelným se světovou špičkou zaslouží, aby o něm bylo natočeno něco významnějšího než jen krátké filmíky na internet. Zároveň jsem ale věděl, že Martin a téma BASE jumpingu mi nevydá na 80 minut, aby se udržela akce a pozornost diváků a že by to taky chtělo najít protipól k akčnímu a rychlému BASE jumpu. A tak se tedy zrodil nápad přidat další dva sporty, dva hrdiny, dva elementy. Protože BASE jumping je nejextrémnějším a nejnebezpečnějším vzdušným sportem, hledal jsem stejně podobné sporty i u ostatních elementů.
Začalo shánění informací a tak byly vybrány další dva sporty do našeho „elementského“ trojúhelníku, a to výškové lezení a nádechové potápění. Mára Holeček byl pro nás jasnou a jedinou volbou od začátku, navíc se s ním Martin i dobře znal, takže jsme k němu měli rychlou cestu.
A za freediving byl výběr taky bleskový, protože Michal Rišian je v současné době hlavní personou diktující v oblasti tohoto sportu v České republice i za jejími hranicemi. Naštěstí oba souhlasili a rádi se k projektu připojili.
Jaké je natáčení s takovými lidmi? Asi nechodí na schůzku úplně vždy přesně a čas je pro ně relativní…
Natáčení dokumentu není nikdy jednoduchá záležitost, už právě i proto, že pracujete s lidmi, ještě k tomu často výkonnými a velmi zaneprázdněnými sportovci. Nejsou to zaplacení herci, kterým můžete nakázat, že budou v 6 ráno na place a zůstanou do večera. Vše se odehrává na vzájemném respektu a dohodě. Pro Michala není freediving jeho obživou, takže chodí normálně od pondělí do pátku do práce a nemohl věnovat natáčení tolik času, kolik by sám chtěl. Mára má zase život jako malou gramofonovou desku, jak mi sám řekl, a v čase, kdy není v horách má svůj život neuvěřitelně zrychlený, zkrátka „valí“ a za den toho chce stihnout spoustu. Potřeboval jsem s klukama ve filmu vystřídat několik lokací a aktivit, a tak bylo hodně náročné časy vzájemně sladit. A když už se povedlo, že byli všichni na lokaci, tak zase zasáhla vyšší síla a třeba počasí bylo proti nám. Ale s tím musím počítat, když natáčím dokument. Mám nějakou vizi v hlavě, co jsem si navymýšlel, ale jak se říká, člověk míní a život mění. O tom dokument je.
Co je podle tebe na tvorbě filmu nejtěžší?
Když vynechám shánění financí, což je pro mne nejen nejtěžší, ale i nejnepříjemnější fáze filmu, tak na druhém místě je to asi ta věc, kterou zmiňuji v předchozí odpovědi. To, že musím neustále bojovat mezi vizí a skutečností. Jsem totiž takový „polo-dokumentarista“, mám film hned od počátku v hlavě a je pro mě hodně těžké se poté přizpůsobovat realitě, situacím, se kterými nepočítáte a které na vás život či příroda nastraží. Musí se tak neustále přehodnocovat, měnit, podřizovat a váš „vysněný“ film se najednou rozplývá a utíká mezi prsty. Ale s tím se prostě musím smířit, protože hrané filmy mě i přes tuto skutečnost, nelákají. Chci dokumentovat české blázny, tak to musím přijmout.
Jaké natáčení pro tebe bylo nejsilnější?
Silných momentů bylo hodně. Samozřejmě hned jako první mi při této otázce v hlavě vyvstane moment na Sněžce. Odchod Marťase mě zaskočil tak, že to vlastně slovy zkrátka popsat nejde. V té době jsem měl za sebou už hodně různých natáčení extrémních sportů, ale předtím jsem si nikdy nepřipustil negativní stránku těchto sportů, obzvláště u Martina, který byl opravdu Pan profesionál, nejzodpovědnější a nejdůslednější sportovec, se kterým jsem se kdy potkal. Takže to byla opravdu rána… Pak mě taky napadá těch pár dnů v základním táboře na Baltoru, kdy jsem čekal na Máru Holečka s Tomášem Petrečkem, až se vrátí z výstupu na Gasherbrum I. Mára mi před odchodem řekl, že jestli se nevrátí do osmi dnů, tak už se nevrátí. A přišli po dvanácti dnech. Byl jsem v base campu jen s kuchaři a neměl žádné informace. Takže ten moment, kdy jsem objevil díky časosběru jihozápadní cesty na Gaši, že se tam v dálce najednou pohybují dvě malé tečky postupující dolů, byl pro mě taky dost silný, tentokrát naštěstí v pozitivním smyslu slova.
Jaké natáčení pro tebe bylo nejpříjemnější?
Paradoxně to bylo taky v Pákistánu na Baltoru. Zatímco se kluci aklimatizovali a připravovali na výstup, já jsem si mohl užívat totálního klidu a pohody a obrovského luxusu být odříznut od shonu světa a od signálu. Mohl jsem se tak soustředit jen na natáčení, které bylo najednou jako ve zpomaleném filmu, mohl jsem dělat spoustu časosběrů a opravdu se s kamerou vyřádit.
Příjemné bylo taky, když jsme natáčeli Márův„free time“, který tráví lezením v Adršpachu a my měli možnost 14 dní vegetit v Hostinci u Tošováka. Mára měl nakonec sice čas přijet jen na pár dnů, ale my si užili v Ádru dva týdny nejpohodovějšího natáčení a lezení se super lidičkami.
V kolika lidech jste na filmu pracovali?
Náš tým je velice omezený. Je to docela sranda, někdy je potřeba se na nějaké lokaci předem ohlásit a oni pak čekají kdovíjaký štáb a většinou přijedeme na natáčení ze štábu jen dva. Já a produkční Verča. V Himalájích jsem pak byl samozřejmě jen já celým štábem. Pak máme v našem Alternative.NOW týmu ještě dva střihače, kteří se se mnou podílí i na scénáři. Ve výsledku jsem byl mile překvapen, že ruku k dílu přiložila nakonec spousta lidí, často i bez nároku na honorář a za to bych chtěl všem, kteří nám na filmu pomohli, moc poděkovat.
Poznámka redakce: Podpořte tvůrce na Hithitu a zajistěte si tím zároveň lístky na premiéru.
Natáčení extrémních sportů vyžaduje i technické znalosti s lezeckým vybavením, pohyb ve výškách atd… Jsi na to zvyklý? Byl nějaký terén, kdy sis řekl, že to fakt už je moc se tam přinožit s kamerou?
Ano, je to pravda, jsem na takové věci zvyklý, už spoustu let se věnuji natáčení outdoorových a adrenalinových sportů. Ale rozhodně nejsem žádný superman. Když to záběr vyžaduje, tak do toho jdu, i když je ve mně malá dušička. Snažím se ale soustředit na natáčení, vše sleduju pouze hledáčkem kamery a pak to jde. Strach zmenšuje i fakt, že je se mnou vždy profesionál z daného oboru a ti mi pokaždé pomůžou s náležitým zabezpečením například při natáčení lezců na skalách nebo BASE jumperů na exitu. Všichni, co mě již znají, tak vědí, že jsem „pankáč“ a často mám u sebe starý „vercajk“, a tak se o mě raději postarají a bezpečně mě zajistí. Ale musím věřit i sám sobě. A proto existují i místa, kam si netroufnu. Zatím jsem se například nerozhoupal k tomu udělat si potápěčský kurz, takže nemohu natáčet pod vodou, i když mě to hodně láká. A samozřejmě místo od base campu k vrcholu je pro mě taky tabu. Do stěny se s Márou nehrnu, na to už moje fyzička ani psychika nestačí, takže na tyhle místa předávám kameru do rukou samotného horolezce.
Točil jsi v horách, ve stěně, pod vodou, vyžaduje toto speciální natáčecí techniku?
Žádnou extra speciální natáčecí techniku nemáme. Kritéria na natáčení outdoorových sportů jsou jasná: co nejlehčí, co nejmenší a dvakrát. Když odjíždíte na dva měsíce na natáčení do hor, tak potřebujete omezit batoh co nejvíce, jak outdooráři ví, každý gram se počítá. A taky musíte mít zálohu, když se něco stane s jedním aparátem, je potřeba mít náhradu. Tímto bychom chtěli poděkovat firmě Sony, která nám na natáčení filmu všechny potřebné filmařské „hračky“ zapůjčila. Do vody je pak nutné mít speciální podvodní pouzdro a světla, ale já sám se zatím do hloubek nepotápím, takže na podvodní záběry jsme měli podvodního kameramana Vlastu Urbana, který je profesionál, a tak měl všechnu potřebnou techniku svou, což bylo supr.
Co jsi tímto filmem chtěl sdělit?
Chtěl jsem zaznamenat život extrémních sportovců, o kterých si většina národa myslí, že žijí na hraně. Myslím si, že hodně lidí bude překvapena, jací jsou tito lidé doopravdy a jaká je jejich životní filosofie. Posuďte sami...
Zapište si do diářů termíny premiér:
- 13. 10. 2016 od 20.30 h, kino Lucerna, Praha. Lístky ke koupi zde.
- 19. 10. 2016 od 20.30 h, kino Scala, Brno. Lístky ke koupi zde.
Související článek: Zveme vás na slavnostní premiéry filmu The Elements. Připravte se na adrenalinovou smršť!
Zkoukněte krátkou, ale zato výživnou upoutávku na film...
Po tolika letech konečně hotovo, premiéra je za dveřmi, cítíš uspokojení, klid?
Popravdě? Ne! Film se v tuhle chvíli ještě stále dokončuje a už mi jde z toho hlava kolem. Takže to všechno napětí ze mne spadne asi až ve chvíli, kdy budu stát po projekci v Lucerně na baru 
Co máš v plánu dál?
Po premiérách filmu mě čeká focení fotek do katalogu pro HUDYsport a pak bych chtěl na chvíli odjet a urovnat si psychiku i myšlenky po tom shonu s dokončováním filmu, kterým teď procházím. Ale hlavně taky připravuju další projekty, tentokrát z lezeckého světa. Rád bych zdokumentoval historii Labáku a portréty lidí, kteří zasvětili svůj život lezení v tomto největším pískovcovém kaňonu Evropy.
Ptala se Simona Ulmonová, Veru Göttlichová
Související články:
