Sama v lese. Roste trend odvážných žen?

Láska k outdooru v sobě běžně zahrnuje i přečkávání nocí v potemnělém lese plném divných zvuků nebo pod černou oblohou v obklopení hrozivých skalisek. Přičteme-li k tomu ještě divokou zvěř, dostáváme koktejl s možností pocuchat nervy nejednoho táborníka. O tábornicích ani nemluvě. Nebo ne? Nebo snad existují ženy tak ztepilé a nebojácné, že se do neznámé divočiny klidně pustí i samy? Ano. Jsou takové. S jednou z nich jsem měl možnost potkat se ve zšeřelém koutě drsného pražského baru v pochybném centru města. Její identitu raději neprozradím, abych neohrozil její bezpečnost. Svůj příběh nám ale v rozhovoru prozradí sama.

Tereza nesportuje, nejezdí na kole, do posilovny ji nikdo nedostane, ani neběhá. Zato ale dokáže rychle a dlouho chodit. Její otec i děd byli trampové. Už jako malá s nimi chodila po našich zbytcích přírody. Tam se naučila, že věta „Já už nemůžu!“ jsou jen tři prázdná slova. Tam se naučila, že v horách nejde „nemoci“, že stejně musí vzít zase batoh na ramena a jít. Že nakonec ze sebe člověk vymáčkne mnohem víc, než čekal.

Tereza je extrémistka. Žije skromný život, nepotřebuje skoro nic. Její kosmetika je složená ze tří věcí, které používá na všechno. Než si něco koupí, desetkrát si to rozmyslí. Když je „v akci“, chodí třeba pět měsíců v kuse více než 30 kilometrů denně a přespává pod širákem v sousedství divé a divné zvěře. Sama. Nebojí se?

Nebojím. Žen, které se nebojí přespat někde samy v lese, je podle mých zkušeností stále víc. Třeba na pacifickém trailu v USA bylo podle mého odhadu dokonce víc žen než mužů. Takže trend osamělých žen na cestách už je velký, není to nic neobvyklého. Potkat samotnou holku s batohem můžeš čím dál tím častěji. Odhaduji, že v Americe to bylo tak 55 % na 45 % ve prospěch žen. Trend roste a mně se to líbí. U nás je to zatím trochu jiné. Ještě stále nevyrazíš do lesa a nepotkáváš tam jednu osamocenou ženu za druhou, ještě ne. 

Tobě se to líbí, ale – aniž bych ti chtěl nahánět strach – nebude se to líbit i nějakým... řekněme úchylákům? 

Ne, když už na tohle narážíš, tak v přírodě nikoho takového nenajdeš. Takový potenciální úchyl by se musel vybavit, táhnout se někam do hor, proradně číhat v nějaké své skrýši... Není pro něj jednodušší číhat ve městě za rohem?! Pořád se mě ptají: „Ty se nebojíš jako sama holka?“ Stačí se přeci jen logicky zamyslet – já tady lezu tři hodiny do prudkého kopce, musím s sebou vláčet nějaké věci. A teď si představ nějakého podivného týpka, který si řekne: „Hele, sbalím se, vypadnu z města, potáhnu se někam do kopce a budu mít plnej ranec krámů, abych tam třeba nezmrzl.“ Ne, počká si tady ve městě v klidu na baru, až půjde nějaká nametená holka domů... To jsme se dostali do absurdních představ. Žádný úchyl prostě do hor nepoleze. Proč by to dělal?!

Já, když jdu někdy po městě v deset jedenáct hodin domů, tak se bojím kolikrát víc, než když spím někde v lese pod širákem někde v nějakém křoví a nikdo o mně neví. 

To máš asi pravdu. Zní to přesvědčivě a logicky. Jak ale vypadá taková logika uprostřed temné noci, když teda ležíš ve křoví, nikdo o tobě neví a z povzdálí se ozve podezřelý šramot? 

Ten se ozývá naprosto pravidelně, každý večer slyšíš něco. Takové zvuky člověk prostě slyší pořád. Já mám na to skvělou obranu – špunty do uší, pak nic takového neslyšíš! (smích) To byla taky jedna příhoda z pacifické túry. Spala jsem tam taky takhle ve stanu – a najednou slyším čenichání kolem. Říkám si: To bude asi medvěd, čmuchá tady kolem. Takže jsem tam chvíli dělala rámus s nějakými kartušemi a ono to na chvíli přestalo, odběhlo a pak to zase čmuchalo kolem. A pak už mě to přestalo bavit. Tak jsem si dala špunty do uší, aby mě to prostě nerušilo. Takové ty pěnové špunty za pět korun z lékárny. 

Jedna paní se mě na přednášce o Pacific Crest Trail (PCT) ptala: „A to si jako vezmeš jen tak špunty do uší, aby tě neotravoval medvěd, jo?!“ No jasně, člověka ty zvuky akorát zbytečně znervózňují. Vždycky okolo tebe budou pobíhat v noci nějaká zvířata. A je zbytečné se tím v noci nervovat, když je žena sama v lese, že jo? Člověk má o samotě mnohem zbystřenější smysly, takže třeba zaregistruje strašlivý randál – a ona je to třeba jenom myš. To je přece zbytečné se nervovat. Další skvělou obrannou technikou je rychle usnout.

A to se, prosím tě, dělá jak?

No, zalezeš si do spacáku úplně celý, zatáhneš si šňůrku nad hlavou – a pak taky tolik neslyšíš. Proto mě osobně by třeba nevyhovoval quilt, do něj se nemůžu komplet zabalit. 

Nechci tě znervózňovat, ale v Tatrách byl před časem taky takový případ, kdy medvěd čenichal kolem stanu, pak si ho alternativním způsobem otevřel a týpka i se spacákem pozval venku na hostinu. Hlavní chod – týpek! Na to už by asi špunty nefungovaly...

To je fakt, ale ono ani kdybys je neměl, by ti to moc nepomohlo. Takže se špunty nebo bez by to asi dopadlo stejně. Se špunty je ale ta výhoda, že se většinou líp vyspíš. (smích)

Takže tvůj přístup je takový spíše filozofický, fatalistický – oddat se osudu a ono to nějak dopadne? (Tereza vypadá, že to u ní funguje. Nezdá se mi nijak okousaná nebo ohlodaná.)

To bych neřekla, je to spíše o informacích. „Ty jedeš do Ameriky? Vždyť tam jsou medvědi, to nepřežiješ ani jediný den!“ Tak jsem si našla nějaké statistiky a ty jasně ukazují, že je mnohem pravděpodobnější, že člověka zabije jiný člověk v jeho vlastní posteli, než že zahyne při útoku medvěda. A když tohle víš, hned se ti v přírodě líp kráčí a usíná. 

Nebo chřestýši. Když tě chřestýš fakt kousne a vypustí svůj jed, do 20 minut je po tobě. Jenže pro chřestýše je jeho vlastní jed vzácné zboží, nějakou dobu trvá, než se mu obnoví. A takový chřestýš přece není hloupý. Nebude plýtvat jedem, když tě může vystrašit jak malé děcko svým chřestítkem! Takže pokud na chřestýše fakt nešlápneš, on vůbec nemá důvod plýtvat na tebe jedem a jsi před ním v bezpečí jako před dešťovkou. 

V poušti v jižní Kalifornii jsem taky všechny noci spala venku pod širákem. Prvních 1100 mil se tam jde pouští a chřestýšů je tam dost. Takže hned od první noci na PCT jsem rovnýma nohama skočila do osamoceného nočního dobrodružství. Spaní pod širákem má své výhody. Já jsem strašně líná, takže nemusím stavět stan. (smích) Hodím na zem plachtu, karimatku a spím. 

Dobře, tak chřestýši jsou tedy v pohodě, co škorpioni? Nevlezou ti v noci do boty, do spacáku, do ucha...? Z toho nemáš strach?

Ne, za celou dobu jsem s nimi neměla problém. Mít strach? A když se budu bát, tak co z toho jako budu mít?! (smích) ptá se Tereza se svou neprůstřelnou logikou. My žijeme ve městě, známe to tady, běžně se tu pohybujeme... a vlastně si vůbec neuvědomujeme, jak je to město ve skutečnosti nebezpečné. Teď se vydáš do hor, neznáš je, nevíš, jak tam fungují hadi, chřestýši, medvědi... a bojíš se toho, protože to neznáš. A město? Vem si, kolik lidí umře na silnicích, autonehody, sražení chodci... A když to porovnáme s útoky medvěda tak je to jasné – jít do hor, přespávat v lese je statisticky mnohem bezpečnější než jít po Praze nakupovat. A divný lidi se koncentrují taky ve městě. Je to pro ně jednodušší a pohodlnější. 

Takže ty vlastně vůbec neznáš strach? Je to pro tebe emoce z jiné galaxie?

Jasně, taky se někdy bojím. Nejvíc jsem se asi bála, když jsem byla s kamarádkou někde u Berounky, svítil měsíc, šly jsme si lehnout. Já už jsem odložila brýle a najednou dus, dus, dus. Co to je?! Takový rámus a dunění! Nandám brýle – a v měsíčním světle vidím snad 50 kanců! Černá masa, jak když jdou skřeti z Mordoru. Obkroužili nás, člověk neví, co má dělat. Asi na sebe moc neupozorňovat. Od té doby vím, že bukový les na podzim není úplně vhodné místo k nočnímu odpočinku. 

Když jsme u toho dusání – co myslivci? 

Jo, stává se, že si někoho spletli se zvěří. To je smůla. Smůlu ale můžeš mít kdekoli – i v práci, v kavárně, doma. Na PCT se stalo, že na mě málem spadl kámen. V horách asi 15 metrů ode mne spadnul obrovský šutr. To by bylo po mně. To se ale zase může stát kdekoli. Půjdeš po práci domů, sousedka čumí z okna, nešťastně svrhne květináč, bum – a je po tobě. 

Jak si vysvětluješ, že ta něžnější – a tradičně považovaná za bojácnější – polovina lidstva, ženy, teď mají rostoucí oblibu v osamocených toulkách?

No, když to vezmu třeba za sebe, tak přítel je tradičně zaměstnaný, ne jako já. Takže nemá tolik času. Já ho mám víc a seznam míst, kam se chci podívat, je příliš dlouhý na to, abych se dokázala vejít do dvaceti dnů standardní dovolené. Pak jsem taky párkrát vyrazila se svými kamarádkami. Ty pak se mnou už nikdy nikam nechtěly jet. (smích)

Můj plánovaný výlet na 30 kilometrů se většinou výrazně lišil (hlavně délkou) od těch jejich naplánovaných výletů. Takhle mi odpadlo pěkných pár kamarádek včetně mé sestry. Ta už se mnou taky nikam nejezdí. Chodila jsem kolem 35 kilometrů denně i v horách nad 3.500 metrů nad mořem, takže mám asi trochu zkreslené představy. 

Aha, takže ty ses normálně narodila a superhrdinkou bez stejně zdatných přátel ses stala až poté, co tě kousnul zmutovaný pavouk? 

Ale ne! Pocházím ze Šumavy a slova jako třeba „sport“ a „kondice“ fakt nemám ráda. Představím si pod tím vždycky jen něco ošklivého, dřinu, neustálé nucení se do něčeho, prostě fuj. To „pohyb“, to je něco jiného! To může být třeba chůze. Chůze je fajn, můžeš ji dělat, aniž by ses k tomu musel dva týdny odhodlávat nebo měsíce předtím navštěvovat posilovnu. Chůze mi přijde hodně přirozená. Stejně přirozená jako třeba přespávat sama v lese.