SP v lezení na obtížnost 2021 očima vítězky Elišky Adamovské

18. července 2021 zazářila naše ambasadorka Eliška Adamovská ve Světovém poháru lezení na obtížnost v Brianconu. Dosáhla mety nejvyšší a z Francie přivezla zlatou medaili. „Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Mám pocit, že je to sen“, byla první slova elitní dvacetileté lezkyně. S odstupem několika týdnů hodnotí svůj prozatím největší sportovní úspěch.

Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, abych napsala nějaké shrnutí. Absolvovala jsem totiž v poslední době mnoho rozhovorů, a jak jsem se k tomu pořád dokola vracela a trochu jsem se toho zážitku přejedla. Teď už ale po delší rozhovorové pauze vidím vše pozitivně a můžu se v tom zase pošťourat.

Počáteční nejistota

No, jak začít… Do Brianconu jsem jela rovnou z Chamonix, ze kterého jsem byla dost zklamaná. Semifinále jsem sice topovala, ale došel mi čas a já si odvezla 10. místo - mé dosud nejlepší umístění, které ale mělo trošku hořkou pachuť, protože mi vysněné finále proteklo mezi prsty.

Z neustálého deště a zimy, které nás v Chamonix celou dobu doprovázely, jsem se nachladila a jeden den mezi závody jsem pak dokonce strávila v posteli. Na posledním tréninku před Brianconem jsem se ještě rozhodně necítila ideálně. Taky jsem byla docela dost nervozní z toho, jak převislá a úderná stěna v Brianconu je. Říkala jsem si, že mi snad trénink na HUDY stěně v Brně, která je hodně podobného charakteru, pomohl, a já budu dobře připravená. V závodní den jsem se vzbudila trochu nervozní. Když jsem viděla předlezy cest, trochu mě rozhodilo, že v obou kvalifikačních cestách jsem znala asi jen dva chyty, zbytek jsem nikdy neviděla ani nedržela. Naštěstí jsme na tom byli společně s ostatními závodníky (kromě Francouzů) podobně.

Před první kvaldou jsem se cítila super, ale hned jak jsem do ní nalezla, objevila se stará známá nejistota. "Hlavně to nepokazit" honila se mi hlavou věta, která by fakt neměla, protože vždy způsobí jen připos*ané lezení. Lezlo se mi nepříjemně a nakonec jsem kypla v místě, kde nikdo jiný nespadl - výsledkem byl takový lepší průměr, ale se svým lezením jsem byla hodně nespokojená. Zase se projevilo moje staré já, které se začalo rozkládat a přemýšlet stylem, že už je všechno ztracené.

Rozhodla jsem se, že už hlavě nedovolím, aby mi to zase pokazila. Kousla jsem se a ve druhé cestě zabojovala tak, jako ještě nikdy. Upřímně jsem se ani nepoznávala. Lezla jsem riskantně, odhodlaně, a dopadlo to tak, že mi to i s nevydařenou první cestou vyšlo na 6. postupové místo do semifinále.

uvolnění se dostavilo

Semifinále probíhalo v ten stejný den večer. To mi udělalo radost, protože vím, že když jsem unavenější, neřeším při lezení blbosti a lezu podstatně lépe. Během rozlezu jsem se cítila super, semifinále ale vypadalo na první pohled extrémně těžce. Na prohlídce jsme z toho byly s holkama fakt překvapené, protože to byl docela oldschool. Jasné, ale brutální kroky – alespoň tak se nám to zdálo.

Lezlo se mi skvěle. Byla jsem uvolněná a odhodlaná. Cesta byla nakonec mnohem lehčí, než se nám zprvu zdálo. Největším problémem byl boulder po velkých oranžových oblinách přes hranu, pak taky následné zamotání se do lana, které poslalo hned několik silných holek dolů. Mně se však lezlo překvapivě komfortně. V boulderu jsem se sice vracela kvůli cvakání, ale byla jsem klidná a v headwallu jsem pak necítila nic kromě nepopsatelné touhy topovat.

Když jsem po doskočení topu, při cvaknutí poslední expresky, cítila velké tření lana, lekla jsem se, že mi zase došel čas, a proto mi jistič nepovoluje. Naštěstí se lano jen seklo o stěnu a já při spouštění zjistila, že mám top zapsaný; a tím pádem postupuju do mého prvního finále SP v životě. Byl to extrémní nával radosti, štěstí a zadostiučinění. Topovaly i další holky, takže mi to na finále vyšlo ze šíleného 3. místa. Splněný sen a cíl tohoto roku, ve který jsem už pomalu přestávala věřit.

Finální překvapení

Finále bylo na programu další večer. Přes den jsem ani nestačila být nervozní, protože jsem jela s ostatními do skal a skvěle si užila den procházkováním a pohodou. Zašla jsem si i na asi 200metrovou aktivační ferratku. Celkově den utekl a já se nemohla dočkat večera.

Když jsem se v izolaci začala rozlézat a rozcvičovat, dostavila se opět nervozita i pocit, že tam nemám co dělat, že přece musím být všem pro smích. Snažila jsem s myšlenkami pracovat, ale byly tak silné, že se mi je podařilo odbourat až těsně před lezením finálové cesty. Všechno se trochu zkomplikovalo velkou bouřkou, se kterou jsme nepočítali my závodníci, ani organizátoři.

Během prohlídky se finálová cesta naštěstí tvářila celkem suše. Vůbec se mi ale nelíbila, zdála se být silová, tricky a v několika pasážích jsem si nebyla vůbec jistá. Když jsem do ní nastoupila, vše se změnilo, moje hlava se rozhodla si to užít, a zároveň zabrat, jak nejvíc je to možné. Bylo to kouzelné. Jen já a cesta, jako by nic jiného neexistovalo. Když jsem spadla a zjistila, že mám zatím highpoint- jistou bednu, brečela jsem štěstím. Lezly pak ještě další dvě holky a mě vůbec nenapadlo, že by mohly spadnout pode mnou. Ale stalo se. A já tam jen seděla, čučela jak puk a nechápala to. Vyhrála jsem. Vyhrála jsem svěťák. Něco, nad čím mě NIKDY nenapadlo ani přemýšlet. Doufala jsem, že někdy v kariéře dosáhnu na bednu, ale první místo? To je unreal. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Stát na bedně a zpívat hymnu, společně s českým týmem a Martinem Stráníkem, který vybojoval další bronz, bylo úžasné. Moment, na který nikdy nezapomenu.

Jsem moc vděčná mému trenérovi Petrovi Klofáčovi a Saše Gendové za to, že mě dovedli tam, kde jsem. Taky rodině a přátelům za to, že mi jsou oporou a všem mým sponzorům včetně HUDY za to, že se díky jejich podpoře můžu věnovat tomu, co mě baví.

Děkuji!

Eliška