Španělské lezení v Siuraně

Zdravím vás všechny, na následujících řádcích bych se s vámi, milí čtenáři a čtenářky, ráda podělila o lezecké dobrodrůžo, které jsme koncem února letošního roku zažili ve španělské, respektive katalánské Siuraně. Mé jméno je Lůca a do Španělska jsem se vydala se svým přítelem Honzíkem za lezením. Jsme takoví dva milovníci smíchu, přírody, lezení, cestování a spaní pod širým nebem. Stále máme potřebu objevovat něco nového – nová místa, nové lidi, nová zákoutí našich myslí, a také rádi vystupujeme z našich komfortních zón (i když já vždy s viditelně mírným strachem, který je někdy trošku větší)... Naše zkušenosti jsou zároveň pojaty jako pozvánka do báječné a po všech stránkách sympatické oblasti a chcete-li, možný itinerář. Nechybí ani praktické rady. Tak si to zrekapitulujeme pěkně den po dni.

přílet + den první: ve dne hic, v noci mrzneš

Jelikož nemáme dodávku a naše auto by nejspíš cestu do Špáňa nezvládlo, rozhodli jsme se pro leteckou dopravu. Let z Prahy do Barcelony byl poklidný a docela nám i utekl. V Barceloně na letišti jsme si půjčili auto od tamější společnosti a vyrazili jsme ihned po nočním příletu směrem do asi 2 hodinky vzdáleného městečka Cornudella de Montsant, které je kousíček pod městem na skále jménem Siurana. Do Cornudelly jsme dorazili kolem 2. hodiny ráno, byla kosa, tak jsme si rychle postavili stan a šupajdili se vyspat.

Člověk by řekl, že budeme chrupkat celou noc a ráno se nám nebude chtít vylézt ze spacáků. Ale bylo to přesně naopak. V noci jsme zmrzli, padala na nás i zmrzlá rosa ze stanu a nic nehřálo! Když jsme vystrčili hlavy ven ze stanu, zmrzli jsme podruhé. Jediné utěšující byly sluneční paprsky a blankytná obloha, tož výhled do slunečného dne! No zkrátka: Španělsko koncem února = ve dne hic, že se spálíš, v noci zima, že zmrzneš.

Takto nás Špáňo přivítalo. Ke snídani jsme si dali mango a zašli jsme do místní kavárny na čokoládový donut, kafe a čajík. Prošli jsme se Cornudellou, našli místní obchůdky, kde jsme poté celých 10 dní nakupovali zeleninu a ostatní suroviny na teplou véču, kterou jsme si vařili v ešusu na vařiči hezky v teple ve stanu. Doporučuji vařič a kartuši Campingaz s napichovacím závitem, ve Špáňu se jiné kartuše špatně shání. Po malém nákupu jsme se vydali autem směrem již zmíněné městečko Siurana.

Cesta vede mezi skalami. Pozoruhodné je, že zde můžeme vidět 2 zemské vrstvy, a to červený pískovec a nad ním krásné vápencové útvary.

Siuranu jsme si zběžně prošli a už se nemohli dočkat, až dorazíme pod skály do námi vybrané lezecké oblasti. Potřebovali jsme se nabažit tepla ze slunečních paprsků, proto jsme zvolili pro dnešní den oblast slunečného lezení – Can Melafots 1 a 2.

Tento den byl hlavně o přeprogramování se z umělé stěny na skály, moc jsme si to užívali! Bylo až takové teplo, že jsme sundali trička a spálili si záda. Jak jinak taky, že? Za odpolední lezení jsme vylezli 4, možná 5 cest a vyrazili jsme směr blízký zdroj vody a pořádně se vykoupali. Voda byla čisťounká, ale za to pořádně ledová! Potom jsme jeli na velké parkoviště v serpentýnách cestou na Siuranu. Pod rudou pískovcovou skálou jsme našli místo pro náš stan, zabydleli jsme se, místo večerního filmu se pokochali západem sluníčka daleko za obzorem, uvařili uvnitř stanu véču a šli spát. Pod rouškou noci jsme tiše doufali, že nebude taková zima, jako první noc.

den druhý: Can melafots jen pro nás

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne a v noci jsme nezmrzli! Zapříčinil to náš spacákový vynález – vlezli jsme si každý do svého teplejšího a dva, které jsme si vzali jako vložku do spacáku, jsme tentokrát spojili a vlezli do vzniklé mumie spolu. To vám bylo najednou teplo!

Po snídani jsme asi půl hodiny čučeli do průvodce a prolistovali ho tam i zpátky snad stokrát. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme lézt tam, kde jsme byli první den. Spálená záda jsme si zkrátka chtěli spálit ještě víc. Can Melafots nás přivítal rozehřátou skálou, nikde nebyla ani noha, jen občas po pěšině pod námi prošli jiní lezci mířící na schůdnější místa ve stínu stromů.

Tento den jsme vylezli tolik cest, kolik nám jen počasí dovolilo, a věřte, že jich bylo opravdu nemálo. Když Honzík lezl cestu „Pizza de pinya 7A**“, skála se mu doslova potila pod rukama. Říkal, že se mu lezla krásně, i když bylo fakt horko. Ale i přesto, že jsem na hlavě musela mít šátek, že jsme vypili snad všechny zásoby vody, že jsme si opravdu spálili záda ještě víc a že na nás po tom celém dni padla neskutečná únava, bychom tohle slunné místo neměnili.

Po lezení jsme zamířili na naše koupací místo, skočili jsme do té ledové vody a po celém dni se příjemně zchladili. Tedy Honzík skočil, já se jen tak smočila, aby se neřeklo, "každý den trošku víc". Honzík v ledové vodě a já zmrzlá v péřovce.

den třetí: oblast Calloro

Noc opět studená, ráno také, ale stále se z nás nestaly rampouchy! Ohřáli jsme se čajíkem a při snídani jsme znovu prolistovávali průvodce. Tento den jsme zamířili do méně navštěvované oblasti. Protože nejsem tak vydatný lezec jako Honzík, výběr oblastí jsme museli přizpůsobovat obtížnostem cest, které zvládnu vylézt. Jen pro orientaci: lezu nějaká 6a – 6b, Honzík 7a s přehledem, zkouší 7c – 8a. Myslím si ale, že hlavní je, jestli nás to spolu baví! A to si pište, že jo.

Tato oblast se jmenuje Calloro a je k ní přístup jen jednou cestou vedoucí ze strmého srázu po kamenech, pěšinkou vyšlapanou a označenou mužíky od lezců. Lezli jsme opět celý den na sluníčku, v celém sektoru skoro nikdo nebyl. Škoda jen, že jsem tento den nebyla úplně ve své kůži a nezalezla jsem si dle svých představ. Každý den nemůže být jak z pohádky.

S utíkajícím sluníčkem za skály jsme taky ze skal utekli. Hlavní událostí tohoto dne bylo setkání s Čechy, kteří tu žijí asi 18 let. Vzali nás k sobě domů k olivovému políčku, kde mají malý domeček a velkého psa. To místo je v údolí plném ticha a zářících hvězd. Dostali jsme od nich skleničku doma nakládaných oliv a propovídali s nimi celý večer.

den čtvrtý: rest day

Tento den byl ve znamení odpočinku! Ačkoliv v noci jsme si moc neodpočali. Ve skalách totiž byla párty od večera do rána a probíhala přímo za naším stanem, ale to nevadí! Odpočinuli jsme si přes den. Vstali jsme docela brzy ráno a sjeli jsme nakoupit na zbylé dny do města Reus. Následně jsme si zajeli k moři! Byla tam krásná pláž plná mušlí, na které jsme si ukuchtili výtečný obídek a strávili zbytek dne. Tímto jsme nabrali síly na další lezecký den.

den pátý: oblast Can Marges a Can Parasit

Plní energie a hezky odpočatí jsme utíkali do skal. Tentokrát jsme byli v oblasti Can Marges a Can Parasit, kde se mi lezlo asi nejlépe. Zaprvé už jsme byli rozlezení a přivyklí na skálu a zadruhé tam byly moc příjemné cesty. Skála byla v jedné části úplně jinak strukturovaná, než ve zbytku oblasti – byla plná děr, moc příjemných madlíček. Lezli jsme poctivě celý den. Byla docela zima, ale o to líp držela skála a nepotila se kvůli slunku.

Lezečky Miura Women

Lezečky Miura Women od La Sportivy splnily veškerá má očekávání! Tyto lezečky mají již letitou tradici a jsou známé svou všestranností. Miura Women je určena ženám a jejich chodidlům. Musím říct, že v porovnání s lezečkami Miura (20J), jsem se v těchto cítila o tolik lépe, že jsem jim dala ihned přednost. Lezečka výtečně sedí na noze, celou ji krásně obepíná a díky tkaničkám si ji můžete poštelovat tak, jak v danou chvíli potřebujete. Samozřejmě chvilku trvá, než si svou lezku vyšlápnete a než změkne. Kolikrát je to, co vím jak z vlastní zkušenosti, tak od zákazníků, bolestivý proces. S touto lezečkou to nebylo tak horké, jak jsem předpokládala. Lezečka je kožená, takže chvilku trvá, než kůže změkne a zjemní, ale již od prvopočátku jsem se v ní cítila báječně.

Podešev má tato lezečka silný 4 mm, což z ní dělá tvrdší lezečku – toť k její všestrannosti. Její citlivá špička mě skvěle, pro mě až nepochopitelně, držela na skále, ať už to byla malinká lištička nebo dírka. Stane se také, že stojíte i v místě, o kterém si řeknete, že není možné, aby tam noha držela a vida, opravdu jsem se přes ni zvedla bez sebemenšího sklouznutí lezky. Funguje tedy skvěle i na tření. Tyto lezečky mohu jen doporučit, jako velké plus k její funkčnosti řadím krásný desing. Tyrkysová barvička je ojedinělá a noze moc sluší.

Po úžasném lezení v tento den jsme již tradičně zamířili k jezeru. Hrozně tam fučelo a byla pořádná kosa, tak jsem jen koukala na Honzíka, jak tam odvážně leze a sama tam smočila jen dva prstíčky, aby se neřeklo. U vody jsme potkali Čecha! Najednou se objevil i druhý, třetí Čech a všichni to byli moc super lidi, co do Špáňa přijeli za lezením jako my. Nakonec jsme byli přizváni mezi skupinku lezců v dodávkách. Pokecali jsme s nimi a po nějakém tom čase stráveném v jejich příjemné společnosti jsme od nich utekli, jelikož spali u vody, kde byla zima největší. Postavili jsme stan na našem místečku, ohřáli se u vaření večeře a šli utahaní po celém dni do hajan.

den šestý: neúnavně lezeme

Protože bylo stále co lézt v oblastech z pátého dne, vrátili jsme se tam! Obloha byla modrá a sluníčko svítilo zpoza mraků, takže ideální lezecké podmínky.

Lezli jsme i trošku níž ve vedlejší oblasti Can Parasit, kde jsme potkali rozmanitou mezinárodní skupinku lezců. Bylo nám s nimi moc krásně a den byl díky nim veselejší.

den sedmý: oblast Can Weekend

Sedmý den jsme zkusili oblast pod Can Melafots – Can Weekend a okolní oblasti. Vůbec jsme se tam nemohli zorientovat!! No vážně, tohle se nám ještě nestalo. Chodili jsme z místa na místo a snažili se zjistit, pod čím stojíme. Ptali jsme se ostatních zorientovaných a stejně jsme zůstali ztraceni. Nejčastější věta byla: "Hi, do you know where are we? Because I think we are lost."… jo, hold jsme byli "lost" v oblastech pořád, a to jsem si myslela, že mám slušný orientační smysl.

V této oblasti jsme potkali ptáčka pozorovatele, malou červenku, která nám byla v patách od tohoto dne až do posledního dne lezení. Drobili jsme jí semínka z housky na hromádku a asi se jí s námi líbilo, pořád po nás pokukovala. Kam jsme se hnuli my, hnula se i ona.

Některé dny to bylo jedno velké propočítávání, jestli nám bude stačit voda, kdy nám dojde plyn v kartuši, jestli si už měnit ponožky, jak si vlastně lehnout do spacáku, abychom neklepali celou noc kosu, jestli si brát boty anebo jestli budou stačit naše úžasňácké Skinnersky-Snickersky, jestli lézt v ponožkách, když mi prsty mrzly i v botách, ale ponožky zase v lezečkách tlačí… No zkrátka spousta smíchu a také pokusů-omylů. Ale hlavně spoustu zážitků!

Skinnersky

Skoro celou dobu jsme ve Španělsku chodili v ponožkobotách Skinners! Jsme zvyklí v létě chodit bosi, takže problém se štěrkem apod. jsme neměli. Ba naopak, kamínky, kameny, štěrk a prostě jakákoliv struktura byla úplně super a ponožkobotky nám to celé jen ulehčili. Myslím si, že jsou vhodné pro lidi, kteří chtějí začít chodit bos jako „odvykačka“ od normálních bot. Tyto ponožkoboty jsou pro nohu velmi příjemné v přírodě i ve městě. Když byla zima, vzala jsem si pod ně jedny nechodící ponožky jen na zahřátí a chodidla zůstala v teple. Při jištění to byla nejlepší volba! Jsou rychle nazuté, je příjemné cítit pod nohama skálu, a hlavně dokážou skvěle ochránit chodidlo před případným odřením.

den osmý: lezecký závěr

Poslední lezecký den! Ráno jsme se probudili do sluníčka a blankytné oblohy. Pobalili jsme věci na lezení a nedočkaví vyrazili do skal – tentokrát naše oblíbená slunečná oblast Can Melafots tak, jako první a druhý den. I tento den se nás držela naše malá společnice červenka a byla celý den zvědavá, copak to děláme. Dali jsme si snídani ve skalách a šli na to! Zvládli jsme každý asi 5 cest s tím, že při svém posledním 6a jsem byla ráda, že se vůbec držím a lezla už opravdu z posledního. Asi nám chyběl jeden restday...

Pobalili jsme věci a sjeli se vykoupat do ledové vody – to už se stalo takovým naším tamním rituálem. A čekala nás poslední noc…

den odletu: určitě tu nejsme naposledy!

Tento den byl ten nejvíc hektický ze všech. Ráno bylo klidné, balili jsme veškeré věci a doufali jsme, že se nám vše vejde do báglů. Nějak jsme to nakonec dali, ale věci jsme přehazovali z jednoho do druhého nesčetněkrát. Lezcům jsme přenechali nějaké naše nesnědené zásoby a vyrazili jsme směr město Reus, kde byl Honzík objednán na covid-test kvůli letadlu. Dorazili jsme včas, což je u nás zázrak. Po celkem dramatickém extempore s navigací, která nám nabízela současně 10 autopůjčoven, do kterých máme vrátit auto, jsme odbavení na letišti podstoupili v době "last minute" a do letadla nastoupili úplně jako poslední, kdy se ihned za námi zavírala brána. S vědomím, že umění improvizace je základ úspěchu, jsme saturováni báječnými lezeckými a cestovatelskými zážitky v pořádku dorazili až domů!

Pokud přemýšlíte, kam za lezením, Siurana je opravdu krásná volba plná možností a předem jasných zážitků. Moc jsme si všechen čas tam nejen na skále užili a rozhodně jsme tam nebyli naposledy!