Srpnová lezecká motivace Petry Růžičkové

Přílišné plánování má dost lidí někdy spojeno také s pocitem zklamání, pokud dovolená snů nevyjde. Já jsem se ale naučila brát věci tak, jak přicházejí a raději se těmto nepříjemným pocitům snažím vyhýbat. Postupně se však objevovaly nabídky, které prostě nešlo odmítnout. Obecně lze říci, že je na všechno vždy málo času a není tedy divu, že mi v diáři pokaždé nějaký ten den chyběl. Ať už na přemístění nebo odpočinek. To mě však nemohlo odradit. Naladěna na pozitivní vlnu jsem tak mohla společně s mojí věrnou Fiestou vyrazit na dlouhou cestu.

ČP v Pardubicích

Ve chvíli, kdy mi Honza Zozulák nabídl práci stavěčky, přišel tento nápad jako na zavolanou. Letos se mi role závodníka moc nedařila. Hlavně moje hlava nechtěla spolupracovat a nedařil se mi ustát tlak okolí. Měla jsem pocit, že nemám výkonnost k naplnění očekávání druhých. Zároveň jsem věděla, že lezu a závodím pro sebe, tudíž byl tento pocit nepochopitelný a chtěla jsem se ho zbavit.

Nahlédnout závodům „pod pokličku“ mi přišlo jako ten správný směr, jak tyto pocity nechat daleko za sebou. Zároveň jsem stavění brala jako výzvu, jelikož jsem neměla ponětí, zda takovou zodpovědnou práci zvládnu. Stavěli jsme 3 dny, které byly ve znamení prolezených prstů, a obouvání lezeček se změnilo v utrpení.

Vilda však neztrácel nadšení a jeho odhodlanost, důslednost a přísnost mě vždy vrátila zpátky do hry. Ztratit u něj body bylo nepřípustné a rozhodně jsem ani o jeden nechtěla přijít. Poslední těžká zkouška přišla v sobotu v noci, kdy jsme se pustili do stavění ženské kvalifikace. Jestli jsem prošla nebo ne, musí posoudit sám pan učitel. Pro mě těchto pár dní bylo sice dost náročných, ale nesmírně přínosných.

Sněžník s Green Trees Monkeys - lezecká motivace s úsměvem

Práce instruktorky mi nikdy nepřišla příliš lákavá, ale když jsem v Krase potkala sympaťáka Jirku s pražským oddílem Green Trees Monkeys, oslovil mě jeho přístup k dětem a jejich časté výjezdy do skal. Naše facebookové spojení nakonec dalo vzniknout příležitosti vyzkoušet něco nového. Poměrně dlouhá cesta z Pardubic na Sněžník znamenala až poobědový pondělní příjezd.

I přes deštivé počasí nás neopouštěla dobrá nálada a měla jsem možnost zapamatovat si jména všech dětí, i když mě to stálo hodně kliků. Ve čtvrtek se na nás usmálo sluníčko, mohli jsme tedy vyrazit bouldrovat. Pozitivní energie od dětí mě nabíjela celé čtyři dny.

Fascinoval mě jejich týmový duch a kladný vztah k přírodě. Dodaly mi novou motivaci a chuť do závodů, kterou jsem tak dlouho marně hledala.

Vždy jsem si myslela, že práce s dětmi je vyčerpávající, ale v případě zelených opic jsem zjistila, že opak je pravdou.

Dostala jsem od dětí krásnou básničku a upletly mi cop pro štěstí na páteční závody. Proto jsem musela svoji novou roli instruktorky opustit předčasně a večerní loučení mi připomnělo dávné časy a vzpomínky na odjezdy z táborů.

SP v boulderingu Mnichov

V pátek ráno v Praze nebyl můj budík příliš úspěšný. Naštěstí jsme měly rezervu a postupně moje auto zaplnila dámská útočná posádka ve složení Kariny, Danči, Elišky a mě. Věděly jsme, že abychom mohly konkurovat těm nejlepším, musely bychom sníst ještě hodně špenátu, tak jsme si stanovily nový cíl a slovo „postoupím“ se stalo naším magickým heslem.

Přestože síla tohoto slova jela na plné obrátky, na postup mi bohužel nestačily ani všechny vylezené bouldry. Příliš mnoho pokusů mě posunulo na i tak krásné 33.místo. Mým cílem je dostat se vždy do topu, což se mi na světovém poháru podařilo poprvé. Sbírání motivace se stalo mým srpnovým motem, proto jsem vděčná, že se tentokrát stavěčům příliš nepodařilo trefit obtížnost.

Závody v Bad Schandau

Po kvalifikaci v Mnichově jsme se musely rozloučit s naším největším závodním tahounem Karinou, která zůstala v Německu sbírat další zážitky. Jelikož naše motivace sahala přes sladký domov až na sever do německé vesničky Bad Schandau, sešlápla jsem plyn na podlahu a ve dvě v noci jsme se těšily z voňavých peřin. Krátkou noc skvěle vystihovaly naše ranní unavené obličeje.

I když nám jedna členka chyběla, náš ženský tým se rozšířil hned po příjezdu na závody. Edita s Nelly už jely bomby na těžkých bouldrech z dílny Ondry Beneše. Celý náš český tým postoupil do finále, tak jsme sebraly poslední síly a obsadily všechna místa na bedně.

Frankenjura

Pro nás Brňáky vzdálená Frankenjura mi vždy připomíná, jak jsou moje prsty slabé v otevřeném úchopu. Přesto je pro mě tato oblast nesmírně lákavá. Tři dny doma už mi přišly příliš dlouhé a ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že se do Jury chystá oddíl Green Trees Monkeys, napsala jsem největšímu jurovému profíkovi Editě a společně ještě s mojí spolubydlící Kačkou jsme opět vyrazily na dámskou jízdu.

Zelené opice nás hned přijaly za svoje a obětavě se o nás staraly v místním kempu. Držet krok s Editou způsobil moji neovladatelnou únavu. Rozlézt se a hurá do desítek. Její ladnost a radost z lezení mě vždy nalákaly do dalšího pokusu. Hned první den vybrala desítku „Morlock Shocker“, která mě naprosto uchvátila. Jednotlivé kroky se zdály jasné a celkem mi sedly.

Proto se tato cesta tak snadno stala mým vysněným cílem. Další deset mínusky mě však rychle vrátily zpátky na zem. Editě se podařila vylézt krásná cesta ,,Equipe Tricolore". Na tu mi však už nestačil dech, ale ráda se do ní někdy vrátím.

Poznámka redakce: Svou první desítku, cestu Morlock Shocker 10 ve Frankenjuře, si Petra odškrtla 20. 9. 2016.

Horolezecký festival Teplice nad Metují

Jako každý rok je bouldrovým vyvrcholením a jedním z nejlepších českých pohárů závod na fesťáku. Skvělá atmosféra a hlavně prostředí, ve kterém se závody pořádají, nemají chybu. Všude okolo si všichni šuškají o lezení, ať už o romantických místech adršpašských skal, o komínech, spárách, o nákupech lezeckého vybavení, o večerním setkání na pivu s přáteli nebo umělých chytech znamenajících soutěž.

Ať už tady posiluje kamarádství, důvěra na laně nebo společný zápis ve vrcholové knížce na věži, stejně tak se rozvíjí přátelství i mezi závodníky. I když se to zdá být pro některé nepochopitelné, nad rivalitou vždy zvítězí sdílení stejných závodních radostí, ale i starostí.

Za všechny vylezené bouldry vděčím nejen Vildovi a za jeho důvěru v to, že dosáhnu všech topů, ale také Green Trees Monkeys za úklid v mojí hlavě a Míšovi za tvrdý trénink a oporu.

Byčí skála

Koncem měsíce a po závodním kolotoči na mě začala dopadat únava a těšila jsem se domů na odpočinek. Po cestě z fesťáku mě však nadchnul hovor z Emontany s nabídkou úterního natáčení na Byčí skále v Moravském Krase.

Jelikož je Stoupův projekt mým již dvouletým cílem, tento nápad se mi zalíbil. Nejkrásnější linie středem této skály bude zřejmě ohodnocena číslem 10. Příliš se neorientuji v této obtížnosti, protože můj deníček nic podobného zatím nezaznamenal, proto pro mě tato cesta dosahuje vesmírných čísel.

Žádný krok není zadarmo a no-hand se rozhodl, že pro změnu pořádně otestuje moje nohy. Rozhovory do kamery nejsou mým šálkem kávy. Věřím však, že trpělivost Kuby a Standy přinese své ovoce a video bude stát za to. A třeba namotivuje další milovníky dlouhých ploten.

Právě dýchám čerstvý vzduch v místě zaslíbeném všem bouldristům, ve Fontainebleau. Odpočívám na zítřejší mistrovství světa v Paříži a už se těším na speciality, které pro nás stavěči připravili.

Za uskutečňování mých cílů vděčím firmám HUDYsport, Foto Pv, Foto Skoda, AZ fitness a Midori.