Sura Peak: Nahoře jsou dobří a mají nás rádi…

Kdo nemá čas či chuť číst níže celý článek, předkládám pouze informačně technický výkaz. Zde je: Výstup severozápadní stěnou na Sura Peak 6764 m proběhl alpským stylem mezi 19.-23. květnem. Obtížnost výstupu je navržena na M6, průměrný sklon svahu 70° (místy 90°), délka výstupu 1500 m a převýšení 1300 m. Prvovýstup dostal jméno Simply Beautiful, lezci byli Matěj Bernát a Marek Holeček.

A teď… True Story 

Počátek příběhu Sura Peaku začal při výpravě v roce 2021. Toho jara byla cílem výpravy západní stěna Baruntse. Ta po všemožných peripetiích nakonec dala svolení. Od té doby tam vede peprná cesta Nebeská past, kde jeden z mých snů po tvrdém boji došel svému naplnění. Též by se dalo říci, že v danou chvíli oči unesou jen jednu krásu a jedno soustředění. Není tomu tak, jsou těkavé a nevěrné. Již při samotné aklimatizaci mlsně pošilhávaly po širém okolí, kdy začínal se pozvolna vytvářet prostor pro další nášup.

Obraz bezejmenné pyramidy zvedající se příkře nad ledovcem se mi sem tam vracel při zavření víček poslední dva roky. V duchu jsem si představoval, kudy by mohla vést linka průstupu až k vršku. Nedalo se nic dělat. Myšlenka šla na světlo a zatížil jsem ji realitou otázek. Znamenalo to vyhledat své archivní fotky, probrouzdat internet, časáky, rozeslat dotazy. Následně veškeré informace přežvýkat a znovu podrobit otázkám. Kdo, kdy a kudy tam lezl? 

Představa nořící se z horských mlh

Je možné dokončit představu, která vše načmárala a dávno již zrealizovala bez jediného skutečného kroku? A vůbec, jakže se ten špičák jmenuje? Tady to je... Sura Peak. „Čurda“ jeden, bezmála sedmitisícový zmetek.  Nuže dobrá, jdu do toho.

Není se tedy čemu divit, že návrat na písečnou pláž, která lemuje ledovcové jezero ve více než pěti tisících metrech nenechal na sebe dlouho čekat. Zároveň se jedná o místo base campu, nad kterým se zvedá hradba hor. Pohádkový kout Himálají, děsivý a opuštěný v jednom.

Hledání partnera

Však než došly mé kroky opět na místo, které již znaly, bylo potřeba odškrtnout další body v seznamu. Měl jsem jasnou představu, kudy chci lézt, ale stále ve vzduchu visel otazník – s kým. Éterem probíhaly telefonáty a oslovoval jsem své lezecké parťáky. Ať důvody byli takové, makové i onaké, po dvou měsících shánění kolonka parťák stále zela prázdnotou.

Bylo třeba změnit okruh hledání. Když vyzrálé kusy na dně rybníka chybí, je třeba zabrousit do mělčích vod k potěru. A hle, hned při prvním telefonátu, kdy proběhlo pár formálních obratů, se v síťoví čeřínku mrská mladá rybka Matěj.

Samo sebou výběr nebyl náhodný podle abecedního seznamu, ale podle výkonosti potencionálních adeptů. Tak tomu bylo vždy. V nějaké chvíli se zadře funkční automat a musíte zkusit jinou soustavu převodových koleček. Za dobu bezmála padesáti výprav jsem spojil cestu s mnoha kámoši. Každý jinak švihlý, na něco jiného zaměřený, však vždy obohacující, zaťatý a skvělý. 

Krása mládí je v rychlosti rozhodnutí, kde prýští energie, výkonnost, s minimem špatných zkušeností a bez tíže okovů k závazkům... „Dobrá Matěji, odlétáme v květnu a zbytek ještě předtím doladíme,“ jsou má poslední slova, než položím telefon.

Dny se "Simply Beatiful"

Jistě, vím že vám dlužím těch pár stěžejních dní, které mají doplnit obraz vyústivší výstupem severozápadní stěnou na Sura Peak. Tak sem s nimi. Původně jsem chtěl popsat celý běh událostí pouze stroze technicky,  zbavený pocitů i romantiky. A opravdu se chci co nejvíce držet na uzdě. Nicméně pohyb v horách a horolezectví okleštit pouze na atleticko-gymnastický pohyb z údolí k vrcholu by bylo k této životní filozofii čistě zhovadilé, až barbarské. Horolezectví není klasicky měřitelný sport a není primárně o vrcholu, ale především o zážitku. Nevzpomínám na vršek, ale na silné, tvrdé, též krásné okamžiky a na parťáky, kteří mi dopomohli se z vrcholů podívat.

Ale k věci. Než jsme dorazili do base campu, měli jsem v plicích i nohách již dvoutýdenní šontání po centrálním Himálaji. Jinak vyjádřeno, silnější vnitřní pojistky proti přetížení, kdy tělo bude se zmítat z nedostatku okysličení. Chladivé místo kolem plesa jsme dosáhli 13. května a nosiče po složení bagáže jsem hned s radostí poslal do Khare. Což je více než deset hodin vzdálená vesnička v jiném údolí, oddělená vysokým pětapůltisícovým sedlem. Zůstali jsme na krásném místě obklopeném horami úplně sami a vyčkávali na startovní výstřel. Nastal okamžik pořádně si prohlédnout co nás čeká. Sněhu bylo málo a z okolních stěn vykukovaly tmavé reliéfy skal i sytě modrý led. Hleděl jsem na vyhladovělé stádo koní, kde každá kost ční z kůže a na žebra se dá hrát jako harfu. Letošní jarní monzun sněhovou spásu nepřinesl. 

Každý rok je jiný

Jeden rozdíl tu přesto oproti minulým letům byl. Citelný celodenní chlad. Bude to pro naše lezní dobře, či nikoliv? Ještě uvidíme. Smířit se s tím, co nemůžete ovlivnit, je základ. Pak následně z toho vykřesat zázrak. To je dáno jen lidské představivosti, vůli, dovednosti, za přispění hvězd nad hlavou.  Více nepotřebujete. Nyní nezbývalo než vyčkat na příznivý okamžik, který mi s denním přísunem přes satelit věštila „rosnička“ Alena.

Den nástupu přišel až v pátek 19. května. Připravili jsme si s Matějem batoh lezeckého materiálu a všeho, co bylo třeba na výhled pěti dnů postačujících na cestu vzhůru i zpět k bezpečnému návratu. Měli jsme v sobě natěšeno a v paměti zafixovaný obraz severozápadní stěny.

Den první

Naše ležení se nacházelo přímo pod stěnou na ledovci v 5500 metrech. Pohodové místo na spaní, krom pohledu nad nás. Tam se od úpatí napřimoval ledový svah, který v dolní části mohl mít 50°. S dalšími metry se napřimoval a v horní části přecházel do kolmého prahu, kde se vysmíval rozeklaný ledovcový sérak. Nad ním se zvedala na pohled temně převislá a neprostupná skalní zeď. Dobrou noc a klidný spánek! Hlavně žádné blechy, ani černé můry přicházející z představ, co nás ráno čeká…

Den druhý

Lezení prvního úseku odpovídalo předpokladu. Nikterak jsme se mezi sebou v počátcích nejistili, jen lano dělalo tiché spojení našich osudů. Výšku jsme nabírali rychle s každou hodinou. Kolem desáté se do nás konečně opřely sluneční paprsky. Nebyly agresivní, ale dostatečné na to, aby z nás ranní zamražení pozvolna odcházelo. Lehce po poledním dolézáme pod nejkolmější část ledové skluzavky, který přetínal sérakový práh. Svah dosahoval 80° a jen občas se zvedal v kolmý modrý led. Námaha rostla, postup se zpomalil a odpolední slunce rychle putovalo k západu. V zátylku i ramenou je znát únava z neustálého hledění vzhůru a mlácení cepíny. Plíce zatím stíhají, ale za pauzu by jistě též hlasovaly. Při jednom šikmém traverzu přes systém žlábků, který navazoval na další směr výstupu, jsem náhodou narazil na jeskyňku. Ta vznikla před nějakou dobou, kdy se v jedné části ledový krunýř pohnul směrem dolů a vnikla tak porucha s metrovým odtrhem. Jůůů…! Pro nás se jednalo o místo pro bivak, kousek nad šesti tisíci metry. Seslalo ho samo nebe.

Den třetí

Jestli nás do té doby počasí moc netrápilo větrem a sněžením, tak dnes bez pozvánky přišla změna. Ráno se na nás smálo slunce a po chvíli radosti přebraly nadvládu mraky.  Z bivaku jsme prolezli dalších 150 metrů ledových varhánků až do místa, kde z nich vyrůstala souvislá skalní bariéra. Tam nastal již předvídatelný průšvih. Hned první metry ukázaly, že skála je jak perník. K tomu posypaná nedržícím sněhem. Začal tanec na mačkách a máchání cepíny, které jen stěží hledaly oporu na konci svých hrotů. Připomnělo mi to kreslenou postavičku Mickey Mouse, jak nad propastí roztočil nohy a ruce a chvíli vypadalo, že se nikdy nezřítí. Ulezl jsem v tomto hnojníku po velkém vypětí jen dvě délky čítající sedmdesát metrů. Veškeré jištění mělo spíš psychologický efekt, než že by se na něj dalo spolehnout. Když jsem Matěje dobíral, tak dvakrát s něčím vypadnul. Naštěstí místo, které jsem založil na štandu, vydrželo, a tak naše těla neputovala vstříc údolí. Věděl jsem, že ani o metr se dál již nehneme. Počasí též vydalo jasný signál, abychom rychle vyhledali místo na přespání. 

Z vršku začaly sjíždět sněhové vodopády a vítr se zahryzával přes oblečení až na kost. Nicméně v dohledu žádná plošina, kam by se mohla posadit aspoň jedna zadnice. Vše bylo nepřátelsky šikmé. Nezbylo, než začít kopat do ledové stráně, která měla sklon 70°. Ani tam se po dvaceti minutách mlácení hluchých do vrat vítězství nekonalo. Pod pár centimetry ledu zela skála se stejným sklonem. Jsme v řiti, a to s celým cirkusem. Co dál, bylo jasné. V jištění, na kterém jsme zavěšeni, bylo třeba uchytit vrchlík stanu. Později to evokuje velký pytel odpadků zavěšený na hřebíku. Do něj se musíme nějak vtěsnat i se spacáky a vším tím bordelem tak, aby nic nespadlo. Ve stanu se o nic nedá opřít, takže naše ostatky kloužou po kluzkém podkladu. Jsme dvě marionety chycené za flígr uprostřed nehostinné stěny. Noc plná vášní, která se jen tak něčemu nevyrovná, vzala víc než dost z tenčících se sil.

Den čtvrtý

Klíčový den celého výstupu. Nevěděli jsme sice, zda dokážeme prolézt následující skalní metry, ale bylo nabíledni, že pokud se to nepovede, máme velký problém. Dostat se nazpět místy, přes která jsme dva dny lezli, bylo jen těžko představitelné. Na druhou stranu osmdesátimetrový skalní úsek nad hlavou připomínal jeden velký převis. Vnitřní hlas mi našeptává pokaždé, když nevím a obavy jen rostou: "Dej soustředěný platný pokus a uvidíš." Trvalo mi dlouhé hodiny, než dvě délky hrabání v kamenolomu byly pod mýma nohama. Zející propast dolů na úpatí ledovce měla již dobrý kilometr. Strach zmizel. Nebyl již na něj prostor. Dostavil se jen pocit svalové únavy, v hlavě alarmoval bzučák, že psychika též mele z posledního. Tělo se začalo třást z podchlazení a z nebe začalo sněžit.

Zpropadená skála je za námi a cesta k vrcholu je otevřená. V této chvíli nastoupil Matěj, který se s přesnou rutinou pustil do dalších už dvou ledových délek. Na konci té druhé našel svahovou trhlinu, kterou jsem měl vyhlédnutou už od nástupu. Myslel jsem si, že by tam mohlo být místo pro bivak. Také že jo, v sedmdesátistupňovém svahu další polibek od tohoto světa. Stavíme stan, vaříme vodu pro naše ztuhlé a sušené vnitřnosti. Leháme na kutě, které proti předchozímu večeru se zdá býti i s nebesy.

Den pátý

Dnes na vršek pro třešeň i šlehajdu. Lehko se řekne, hůře udělá. Naše prsty na nohou při každém zakopnutí do nesmlouvavě zmrzlé hmoty připomínající modré sklo, posílají obžalobu nervovému systému "Auuu… bolí to!" Též ruce dostávají do dlaní křeče z tisíce ran cepínem. Ramena již necítím a popruhy od batohu jsou zařízlé v podpaží až hanba.

Od opuštění bivaku utekly necelé dvě hodiny a závěrečných výškových sto čtyřicet metrů je za námi. Není kam stoupat dál. Žádný potlesk či ovace. Naše tváře vytlačují úsměvy, které spíš odrážejí radost, že už nemusíme udělat ani krok výš. Vzájemně se obejmeme, poplácáme po zádech. Rychle vyndáváme foťáky, kamery. Cvak…, záznam na filmový pás, a je u konce celý ceremoniál oslav. Cítím uvolnění, ale den zdaleka nekončí. Ještě jeden poslední pohled na špičatý svět kolem. Hledím na tu strnulou zamrzlou krásu a snažím se ho opět nesmazatelně vepsat do paměti. Nikdy však obraz dlouho nevydrží, než začne blednout, až se zcela vytratí. Jediné, co zůstává uvězněné v barevných vzpomínkách, je strádání, dřina i parťák, se kterým jsem martyrium podstoupil. 

Do rukou všemohoucího

Pohled klouže na nejbližší horské giganty. Baruntse, které je propojené hřebenem přímo na dosah, a z druhé strany Chamlang. Najednou cítím silný impuls, jenž zcela pohltil vědomí a nezadržitelná vlna se dere ven. Jsi nostalgický starý blbec. Přitom si utírám slzy tlačící se mi do očí. Jistě, povedlo se ti vylézt před lety na jeden i druhý kopec parádní prvovýstup a támhle ještě Kyashar. Dál k východu Talung a přes dalších pár údolí Kyazo Ri. Seber se a nebul, jelikož na pitvání vzpomínek není vhodný čas! Nehledě na to, že nejvíc mě dojalo uvědomění, že můj vlak se už blíží do cílové zastávky, kde bude v nejbližších letech z koleje odstaven. 

Tak jo díky Himálaji, …poslední „bůůů“ a mazej do řiťě! Sestup po hřebenu připomínajícím ostrý hřbet lochnesky si vzal za své Matěj. Byl jsem tomu rád, jelikož vidíte před sebou ve sněhu stopy, které hlásí „prošel tady člověk a jde to“. Takový placebo efekt, či spojení se životem. Je úplně jedno, že jsme s Matějem společně navázaní na lano v rozestupu dvaceti metrů. Pohybujeme se ve společném rytmu, kdy vzájemné jištění necháváme v rukou všemohoucího.  Na obě strany kilometrový padák a každý krok znamená zaseknutí cepínů i kopnutí maček. Jedno i druhé bylo pouhou hrou na jistotu. Ruce i nohy pokaždé trochu popojely, než našly stabilitu v sypkém sněhu. Hodiny ubíhaly a dno údolí se jen neochotně přibližovalo. Těsně před setměním se zbavujeme sněhového příkrovu. Naše nohy připomínající hadrovou panenku nemotorně našlapují v kamenném moři. Každou chvílí se při došlapu uvolní hromada šutrů, jež s rachotem proskotačí někam do přicházející tmy.

Alpinismus krystalické struktury

Příběh Sura Peaku končí. Před jedenáctou v noci docházíme do „teehouse“ Seto Pokhari. Taková kamenná ohrada s celtou místo střechy, kde na nás čekají nosiči a náš kamarád Pavel. Pro naše zmučená těla hotový výkřik a centrum civilizace.

Když to shrnu, tak výstup, který jsme nazvali „Simply Beautiful“, byl krystalický alpinizmus. Nádherná, nedotčená stěna. Žádný rozmazlený base camp a poskakující obsluha kolem. Jen pár jídel do foroty při čekání, než vyrazíme na zteč. Jeden útočný stan, batoh s lezeckým cajkem, lano jako pupeční šňůra, náš plán a odhodlání. Nic zbytečného. Pak nastala bitva o každý krok v severozápadní stěně až k vrcholu a úprk dolů, zpět do života. To je konec. 

Poslední slova budou patřit Matějovi, kterému děkuji. Taktéž poděkování tomu, či těm na námi v éteru, kteří drželi ochranou ruku. No a vám i partnerům dík za podporu a přízeň!

Maara