Tatranský trojboj

Času není nikdy dost. Ale to je jen výmluva – jde jen o to odhodlat se kopnout do vrtule. Naplánovali jsme s Grohovic sourozeneckým týmem (Radar a Karolína) dvoudenní rychlý výpad do Vysokých Tater. První den vylézt nalehko Birkenmajerovou cestou na Kežmarský štít, přejít Vidlový hrebeň na Lomnický štít, sestoupit, přespat a další den si dát Gerlach jako povinnou položku. Musí nám stačit den a půl, víc času nemáme, a navíc se má zkazit počasí.

Takže ve čtvrtek po práci legraci – vyrážím z nejnižšího místa ČR směr nejvyšší místo na Slovensku okolo čtvrté odpoledne. Ve Vrchlabí nabírám Radara s Karolínou (měli na balení o dvě hodiny víc, ale zase ještě musíme absolvovat společenskou návštěvu u příbuzných – vytěžili jsme z toho večeři z grilu) a se začínajícím soumrakem otáčíme auto na východ a jedeme durch až do Tatranské Lomnice, kde ve dvě ráno v klidu a míru uléháme vedle auta dospat noc. Nemusíme vstávat extra brzo, protože se chceme přiblížit lanovkou na Skalnaté pleso; a ta jede až v devět.

Birkenmajerem na Kežmarák

Ráno přebalit nalehko (lezečky nakonec zůstávají v autě, a opravdu nebyly potřeba), vystát frontu na lanovku a okolo desáté už vybalujeme pod stěnou. (Rada - dojděte si na záchod včas. Lanovka na Lomničák jezdí skoro přímo nad stěnou a fakt se není kam schovat). Radar tahá první délky bez problémů, je to relativně snadné lezení v pevné skále, počasí v pohodě, idylka. Birkenmajer sice není nějaká jasná jednoznačná linie a ve stěně se tu a tam najdou nejrůznější staré skoby, které se vás snaží zmást, ale s orientací nemáme problém – navíc před časem byly do cesty osazeny nové jistící body (klasické nýty), které nám vždycky potvrdí správný směr. Někde na čtvrté - páté délce nám cestu zkomplikují vypadlé kamenné bloky, ale to je asi jediné menší zdržení. Jak se cesta přiblíží k Obrovskému kútu (výrazný nepřehlédnutelný žlab na levé straně cesty), je už v podstatě posekáno, terén zlehkne a lezeme už souběžně v rychlém tempu. Na vrcholu Kežmarského štítu jsme odspoda za dvě a půl hodiny, máme krásný čas.

Vidlový hřeben: zuby na tatranské pile

Z vršku vidíme krásnou linii Vidlového hřebene, naši další trasu. Je to pás strmých věžiček táhnoucí se z Kežmaráku na západ až na Lomnický štít, krásné exponované pásmo žulových hrotů s výhledy na obě strany, pro nás dnes ještě okořeněné tím, že na jižní straně se vaří mraky a vidíme prdlajs a na severu v Medené dolině a Dolině Zeleného plesa mají léto jako na pohlednici. Po rychlé sváče se natěšeně pouštíme do zdánlivě nekonečného jojování po žulových věžičkách. Pár pasáží je relativně obtížných, ale Radar neváhá a na druhém konci lana je cesta bezpečná a pohodlná. Je to velká zábava, nahoru, dolů, nahoru dolů, traverzy, dvě slaňování, chůze i lezení, nekonečná rozmanitost žulového labyrintu.

Cestou překonáme i několik výraznějších vrcholků (nejvyšší je Velká vidlová veža), ale jsou to vlastně jen vyšší zuby na krásné tatranské pile. Užíváme si lezení, takže jsme skoro až zklamaní, když odpoledne za další kamennou hradbou vykoukne zábradlí vyhlídky na Lomnickém štítu. Poslední úsek jsme pod drobnohledem turistů s napřaženými objektivy mobilů, takže musíme zastrčit břicho a tvářit se drsně . Trochu nám konec hřebene kazí jen to, že se k vyhlídce dolézá travnatým svahem pokrytým odpadky. 

Jsme nahoře, je pět hodin, Vidlový hrebeň nám trval v ideální podmínce a pohodovém tempu 4 hodiny. Turisti vykřikují obdivné fráze, poplácávají nás po zádech a fotí se s námi, takže po pěti minutách slávy celí červení raději rychle mizíme přes zábradlí na druhé straně. Sestupujeme normálkou, jsme sice navázaní a zodpovědně se na pár těžších úsecích dojišťujeme, ale je to už relativně pohodový terén. Pobolívá mě trochu noha, tak beru batohy do lanovky a Radar s Karolínou si to dolů pro radost seběhnou, za slabé dvě hodinky jsme všichni z vrcholu Lomničáku na parkovišti u auta.

Na noc popojíždíme do příjemného kempu RIJO v Tatranské Lomnici. Rozumné ceny, fajn provozovatelé, hezké sociálky, vynikající halušky. Jsme líní vytahovat stan, takže stavíme lágr sestávající z rezavého plotu, (zatím) nerezavého auta a Tarpu. Po sprše, večeři a krátkém pokecu v bufetu jdem na kutě. Zítra vstáváme za svítání směr vrchol Slovenska.

Nejvyšší bod Slovenska: Gerlachovský štít

Gerlach jsme si chtěli odškrtnout v deníčku a doufali jsme v nějakou „nenormální“ trasu (Martinovku, Gipsyho ferratu...), ale nakonec to nedopadlo a jdeme tu nejklasičtější klasiku přes Velickou próbu. Je to po včerejším dnu v opuštěných horách zážitek z jiného světa – už oficiální přeprava ke Sliezskému domu v přetížené otlučené dodávce a následný vláček mnoha skupinek horských vůdců se svými klienty naznačuje, že tady rozhodně sami nebudeme. Ale jak lidi, tak vůdci jsou sympaťáci a tak se s tím smiřujeme docela lehce.

Túra na Gerlach normálkou není technicky nijak náročná, povinnost mít horského vůdce spíš vychází z toho, aby byla nejvyšší Slovenská hora trochu chráněná před davy a aby se odfiltrovali úplní zoufalci v plátěnkách a lodičkách. I tak je vidět velký rozdíl ve zdatnosti jednotlivých skupinek a i jednotlivců v nich. Na vrcholu jsme v 10 dopoledne, od Sliezského domu tedy pohodovým, ale nelíným tempem cca 3 hodiny. Frontu na fotku s vrcholovým křížem s lehkým srdcem vynecháváme a sestupujeme klasicky přes Batizovskou dolinu. To už je vyloženě vyklusávací část výletu, ještě kus skal, ale pak louky, kamzíci, pleso, turistická značka. Pak už jen slovenská kofola při čekání na největší adrenalin toho dne – cestu dolů dodávkou s podezřelými brzdnými zvuky a projevy - a ve dvě už sedíme v autě zpátky domů.

Shrnutí

Birkenmajerova cesta na Kežmarský štít a následně Vidlový hrebeň na Lomnický štít je nádherná celodenní túra pro zkušenější horaly, za dobrých povětrnostních podmínek nezáludná, ale chce to mít zkušenýho šéfa (pro nás Radar na 100%) a mít trochu pokročilejší znalosti lezení a pohybu v horách. Může potrápit s orientací. Lezecké úseky byly tak do obtížnosti 5 (stupnice UIAA) a nikdy to nebyly dlouhé souvislé pasáže vážnějšího lezení, spíš pár kroků k překonání obtížnějšího místa. Birkenmajerova cesta je osazena spolehlivými borháky v odstupu cca lanové délky, Vidlový hrebeň je na fixní jištění chudší. Vše jsme absolvovali v nástupovkách (La Sportiva TX4, La Sportiva TX2), lezečky by byly úplně zbytečné. Doporučuji lezecké rukavice, tatranská žula sice nekouše tolik jako třeba jizerská, ale je příjemné mít ruce chráněné.  V případě zhoršení počasí nebo nějakých technických potíží na trase je nutné mít promyšlené únikové varianty a být na ně vybaven.

Gerlachovský štít normální cestou je běžná mírně obtížná VHT túra. Horolezci si ji asi nevyberou a pro VHT turisty (vzhledem k povinnosti absolvovat ji s horským vůdcem) je to nezáludný fyzicky lehce náročnější výlet ve skalním terénu. Zkušenosti s lezením nejsou potřeba žádné, lehké pohorky stačí. Celková časová náročnost trasy Sliezsky dom – Gerlach – Sliezsky dom je do 6 hodin.

Mrkněte na více technických informací o Vidlovém hřebenu a Gerlachovském štítu.