Travel4ever: Bolívie – život ve výškách

12. 10. 2016

Cesta přes náhorní plošinu Altiplano

Města jako jsou např. Potosí nebo La Paz jsou položena ve výšce kolem 4 000 m. n. m., což s vámi může pěkně zacloumat, zvláště pokud byste sem přiletěli letadlem bez předchozí aklimatizace. Na rozdíl od místních obyvatel nejsme totiž vůbec zvyklí žít takto vysoko. My jsme se naštěstí dostatečně aklimatizovali hned při přejezdu bolivijskou náhorní plošinou Altiplano z Chile.

Převážnou většinu času jsme se pohybovali a spali ve výšce kolem 4 000 m. n. m. Dokonce jsme se v této výšce koupali v horkých pramenech a obdivovali gejzír ve výšce 4 800 m. n. m. Bylo neuvěřitelné představit si, že se nacházíte přibližně pod vrcholem Mont Blanc a ani jste nemuseli nic vylézt. Okolní hory a sopky se tu teprve začínají tyčit.

Překonávání bolivijské náhorní plošiny Altiplano

Pro cestu přes Altiplano jsme zvolili třídenní exkurzi ze San Pedra, neboť na překonání této pouštní krajiny potřebujete jeep. Exkurze není nejlevnější, ale zahrnuje průvodce, jídlo a hostely. Chcete-li trochu ušetřit, můžete poptat podobnou exkurzi z bolivijské strany z města Uyuni. Bolívie je totiž o dost levnější než Chile. Do města Dakaru, který Uyuni poslední léta hostí, se dá dostat i po normální silnici stopem nebo autobusem a navštívit pouze solnou pláň. Přijdete tak ale o jednu z nejkrásnějších částí Bolívie.

Všude nádherné laguny, sopky a plameňáci

Plameňák hledá kamaráda

Tři dny plné divů a krás

Během tří dnů jsme měli možnost vidět poušť, sopky, barevné laguny a na závěr i slavnou solnou pláň Salar de Uyuni. Nejkrásnější byla asi Laguna Colorada, která hrála všemi barvami a typickou bolivijskou scenérii ještě dotvářeli pochodující plameňáci a usměvavé lamy. Po západu slunce nám začala být šílená zima!

První noc jsme navíc měli hodně primitivní hostel a byli jsme rádi, že jsme v něm do rána nezmrzli. Naštěstí jsme s sebou měli naše spacáky, které ač toho už s námi hodně zažily, tak stále drží!

S kyslíkem to po první noci také nebylo nejlepší. „Uf mě bolí hlava jako střep. Nevím, jestli je to tím včerejším vínem, anebo už to je ta vejšková nemoc,“ povzdechl si Karel při snídani a přidal si do čaje další listy koky. Ty totiž alespoň částečně pomáhaly, a tak jsme je přežvykovali celou cestu.

Druhou noc jsme spali na okraji solné planiny Salar de Uyuni v hotelu, který byl postaven ze soli. Povečeřeli jsme, shlédli s místními Bolivijci utkání Copa Ameriky mezi Bolívií a Chile a šli jsme spát do našich solných postelí.

Solná pláň Salar de Uyuni

Další den jsme se ještě za tmy vydali na východ slunce na Salar de Uyuni. Jedná se o největší solnou pláň na světě, která bývala kdysi dnem jezera ve výšce 3 650 m. Východ slunce byl kouzelný a my jsme pokračovali k ostrovu Isla del Pescado plnému kaktusů, kde jsme posnídali.

Solná pláň Salar de Uyuni

Ostrov kaktusů - Isla del Pescado

Po snídani jsme si malinko pohráli s perspektivou na solné pláni, z čehož vznikla dost vtipná fota. Zajeli jsme ještě na pohřebiště starých vlaků poblíž nehezkého města Uyuni, kde jsme následně strávili jednu noc. Nemohli jsme vynechat vyhlášený steak z lamy, který byl senzační.

Čekání na vlak

Každý potřebuje lamí selfie

Doprava po Bolívii

Rozkošné bolívijské dětičky

Další ráno jsme hrdě vyrazili na stop, přestože nám všichni říkali, že to v Bolívii nejde. A měli pravdu! Stopovat je skutečně obtížné, neboť je zde jen minimum osobních aut a i ty ojedinělé „vlaštovky“ zpravidla očekávají za svezení příspěvek. Mohou totiž jinak zastavit dalšímu čekajícímu u cesty, který jim na benzín přispěje. Téměř nikdo autem nejede sám jako v Evropě a to je dobře!

Tradičně oděné ženy Cholitas

Mikrobusy i autobusy vždy čekají s odjezdem do doby, než se zcela naplní kapacita. Vzhledem k nízkým cenám veřejné dopravy se tu z našeho pohledu čekat na stop prostě nevyplatí. Za čekací dobu většinou projíte více peněz, než stojí samotný transport. Aspoň jsme to však zkusili. Stoupli jsme si na silnici a čekali asi dvě hodiny na jakýkoliv dopravní prostředek ve směru města Potosí. Projelo jen pár plně naložených aut a ani jeden autobus.

Potosí - jedno z nejvýše položených měst světa

Přeci jen nám nakonec zastavili místní manželé, kteří nás několik hodin přiblížili. Nevíme, zda očekávali peníze, neboť jsme sami na konci nabídli zaplacení. Přišlo nám hloupé se vozit zdarma, když jsme viděli, jak to tam funguje. Bolívie vypadá na první pohled mnohem chudší než Chile. Bohatá je však hlavně kulturně! Všude na ulici budete hned po příjezdu potkávat tradičně oblečené ženy s dlouhými copy, buřinkou a vícevrstvými sukněmi, kterým se říká Cholitas ("Čolítas") a celkově je Bolívie velmi fotogenická.

Silný zážitek ze stříbrného dolu v Potosí

Vyzbrojen dynamitem hurá do dolu!!

V podvečer jsme se konečně dostali do města Potosí, které je nejvýše položeným městem Bolívie a jedním z nejvýše položených měst světa ve výšce přes 4 000 m. Ještě trochu výše nad městem se nalézá obří důl na stříbro, kam jsme se další den vypravili.

Exkurze začala převléknutím do hornických obleků a nákupem dynamitu! Obchůdky na jedné z ulic na okraji města prodávají vše pro uspokojení základních potřeb horníků. Zpravidla to jsou listy koky, 96% alkohol, sladké nápoje a dynamit. Koupili jsme tak horníkům pár dárků včetně dynamitu! „Tady je fakt možný všechno. Koupit si dynamit jen tak na ulici, to jsem ještě neviděl. A ještě ti řeknou, jak to správně odpálit!“ zakroutili jsme nad tím hlavou a pokračovali jsme dále k dolu.

Samotná návštěva horníků ve stříbrném dole v Potosí pro nás byla jedním z nejsilnějších zážitků v Bolívii. Kdo si stěžuje na svou práci, měl by se jet podívat sem. Umírali jsme každou minutu a přáli si, ať už je exkurze za námi! Vyzkoušeli jsme si těžkou práci horníků, přehazování lopatou a sekání díry pro dynamit.

Katka seděla na místě a byla ráda, že dýchá. Obrovské vedro, prach, stísněný prostor a málo vzduchu ve vysoké nadmořské výšce, to vše dělalo z práce doslova peklo! „To byla teda síla. Asi jedna z nejhorších prací na světě,“ řekli jsme si po opuštění stísněných prostor, kde jsme se občas museli plazit i po kolenou. Večer nás opět trochu bolela hlava, ale už jsme si na ten nedostatek vzduchu postupně začínali zvykat.

Jaké je hlavní město Bolívie?

Také vás učili ve škole, že hlavním městem Bolívie je La Paz? Chyba! V La Pazu sice sídlí vláda, ale oficiálním hlavním městem je Sucre. Do Sucre jsme se přemístili po našem intenzivním zážitku s horníky.

Město bylo velmi živé a my jsme si zamilovali zejména místní trh, kam jsme chodili na ovocné džusy, saláty a obědové menu za 5 Soles (asi 35 Kč). Trhy jsou po celé Bolívii skvělým a levným místem, kde se najíst. Udělali jsme si též výlet do krásné vesničky Tarabuco, kde jsme sehráli přátelský zápas s místními hochy.

Přátelský zápas ČR - Bolívie ve vesnici Tarabuco

Reportáž ze zápasu: Bolívie byla efektivnější ve hře pět na jednoho a naše útoky rozbíjela zvířata nebo hromady hnoje, které se nám většinu zápasu nedařilo překonávat. Když už jsme se prokopali přes hnůj, šanci nám zhatil skvěle chytající nejstarší člen sestavy – šestiletý brankář Rodriguez. Utkání, pro nás v nepříznivé nadmořské výšce, skončilo vítězstvím bolívijského týmu. Po konečném zabečení ovce svítilo na pomyslné tabuli skóre 6:4 pro domácí tým. Další zápas se odehraje na horké půdě v Peru, odkud se také vozí body jen těžko!

Zase stopujeme?

Další den jsme opustili Sucre s cílem dojet do La Pazu stopem. Vždy je zapotřebí se „prokousat“ z šíleného velkoměsta, a tak jsme se rozhodli jet autobusem, do hodiny vzdálené vesnice Ravelo. Byla to opět krásná vesnička, ze které jsme chtěli stopovat dále do La Pazu. Ani další pokus o stop nám však nevyšel, neboť silnice vypadala jako vjezd na pole. Jeden stařík nám zhasil i poslední naději, když řekl: „Jo, tady jen tak nic nepojede. Možná zejtra ve 12 autobus do další vesnice.“ Vypadalo to, že už tudy nikdo neprojel týdny. Museli jsme se tak vrátit zpět do Sucre a jet nočním autobusem do La Pazu. Ten naštěstí zafungoval velmi dobře, byl pohodlný s téměř lůžkovou úpravou a hlavně byl levný. Brzy ráno jsme se tak ocitli v La Pazu.

Domů z práce pěkně lanovkou

Bláznivý La Paz

La Paz je jedno velké chaotické tržiště zasazené mezi čtyřtisícové hory! Lidé tu místo metra používají lanovky a celková atmosféra města je prostě jedinečná. Ani krádež Karlova mobilního telefonu na tržnici nesrazila La Paz z žebříčku našich nejoblíbenějších měst!

Cholita spěchá do práce

Každou neděli můžete navštívit bolivijský wrestling místních žen Cholitas, který je jednou z nejbizarnějších věcí, které jsme kdy viděli. Celkem jsme se při něm pobavili.

Bolivijský wrestling místních žen Cholitas

Naším největším zážitkem z La Pazu byl výstup na šestitisícovou horu Huayana Potosí.

Skvělý je i jednodenní výlet do Valle de la Luna (Měsíční údolí) či do vesnice Coroico. Návštěva vesnice se dá spojit též s proslulou Cestou smrti, neboť poblíž vesnice tato obávaná silnice končí.

Camino de la Muerte – cesta smrti

Slavná Camino de la Muerte je považována za nejnebezpečnější silnici světa a právem nese přezdívku Cesta smrti. V minulosti na ní umíralo kolem 200 lidí ročně, než vznikla nová mnohem bezpečnější silnice. Jedna ze zatáček má dokonce jméno Curva de la Muerte (Zatáčka smrti), neboť se v ní před lety zřítil kamion snad se stovkou pasažérů. V současnosti touto cestou auta už téměř nejezdí a cesta se využívá výhradně k turismu.

Mnoho společností v La Pazu proto nabízí sjezd této šílené cesty na kole. Nejdříve jsme měli lehký respekt, ale později jsme se rozhodli jet. Není totiž lehčí a zábavnější způsob, jak cestu smrti poznat. Downhill z neuvěřitelných 4 800 m do 1 200 m se může podařit jen v Bolívii a zážitek, kdy hodiny jedete podél kilometrových srázů, byl úžasný.

Podívejte se na video z našeho sjezdu:

Jezero Titicaca a ostrov Isla del Sol

Naším dalším cílem bylo město Copacabana u slavného jezera Titicaca. Jedná se o největší jezero Jižní Ameriky a zároveň nejvýše položené jezero s komerční lodní dopravou na světě. Opět jsme se tak ocitli téměř ve 4 000 m. n. m. a opět jsme se klepali zimou. Ráno jsme na chodbě hostelu dokonce překračovali sníh!

Nádherná zátoka u bolivijské Copacabány

Lodí jsme přejeli na malý ostrov Isla del Sol, který můžete za jeden den hravě přejít ze severu na jih a vrátit se lodí zpět do Copacabany. Ostrov je doslova magický. Je plný pracujících vesničanů a nádherných výhledů. Po několika dnech jsme nedaleko Copacabany překročili další hranice a vstoupili do Peru. To už kolem jezera Titicaca sněžilo, a tak jsme byli celkem rádi, že se posuneme na sever.