AZORY: Přechod ostrova São Miguel

Listopad v Česku zrovna nepřeje milovníkům outdooru. Teploty klesají, dešťových kapek přibývá – ideální čas sbalit batoh a vyrazit někam do tepla. Třeba na trek. Skvělou volbou tak může být přechod Azorského ostrova São Miguel. 

Hlavní sezóna už sice skončila a všudypřítomné kvetoucí hortrenzie jsou minulostí, ale spolu s nimi mizí i většina turistů. Ostrov se zklidňuje a zůstává hlavně krásná příroda. Ta se sice občas zahalí do mlhy, ale i tak má putujícímu turistovi co nabídnout. Celý São Miguel zvládnete přejít za týden a kousek. Ideální únik z podmračeného listopadu a možná i spolehlivý lék na podzimní splín.

Jak se na ostrově dopravovat? 

Po příletu do Ponta Delgady, hlavního města ostrova, neváháme a přesouváme se na západní stranu ostrova. Jako turista zde většinou oceníte půjčené auto – cesty jsou kvalitní a silniční síť dobře rozvinutá. Pro náš trek však auto není ideální. Po ostrově se plánujeme pohybovat převážně pěšky. Teoreticky by šel využít autobus, ale zastávky, které potkáváme, nemají žádný jízdní řád, takže přesný čas odjezdu je nejistý. Rozhodujeme se proto pro autostop – a ukázalo se, že to byla skvělá volba. Neuběhne ani deset minut a zastavuje nám přátelský ředitel místní hasičské zbrojnice – autostop na Azorech funguje.

Kde složit hlavu? 

Do Mosteiros přijíždíme večer. Najdeme tu velké parkoviště s travnatou plochou. Jakmile místní spatří naše batohy a zamyšlené výrazy, hned nám nabízejí, že pokud tu chceme přespat ve stanu, není to problém – můžeme si ho postavit kdekoliv na trávě za parkovištěm. Se spaním na ostrově jsme vůbec neměli těžkosti. Ostrov je totiž protkán různými piknikovými místy, kde je často dostupná voda i toaleta, takže přenocování je ok – alespoň mimo hlavní turistickou sezónu, kdy jsme tu byli my.

Trek s výhledy na sopečná jezera

Po probuzení sbalíme stan a vyrážíme. První zastávkou je krásná písečná pláž – na ostrově věc poměrně vzácná. Pláží zde není mnoho, během našeho putování jsme jich objevili jen pár. Celé pobřeží je spíše rozeklané a divoké. Na konci Mosteiros se naše kroky stočí do vnitrozemí a začínáme nabírat první výškové metry. Stojí za připomenutí, že celý ostrov je vulkanického původu, takže kopce dokážou být opravdu strmé. Funíme prakticky od samého začátku.

Asi po hodině a půl stoupání dojdeme na turistickou trasu nad jezerem Azul. Toto jezero tvoří spolu se sousedním jezerem Verde jednu z nejnavštěvovanějších přírodních zajímavostí ostrova. Dvě jezera, každé s jinou barvou. Nám připadají barevně stejné. To ale nemění nic na tom, že pohled na ně je vskutku krásný. Evidentně si to nemyslíme jen my. Na cestě potkáváme spoustu turistů, nejvíce Čechů – levné letenky a přímý spoj z Prahy dělají své. Stačí však uhnout kousek z hlavní cesty a místo našich krajanů nám společnost dělají jen krávy, kterých žije na ostrově více než milion.

Míříme k pobřeží

Po výstupu na jeden z vrcholků na trase Pico das Éguas stočíme cestu zpět směrem od pobřeží. Při plánování přechodu jsme hodně přemýšleli, jak ho pojmout. Jednou možností bylo držet se celou dobu středu ostrova a projít tak klasicky vnitrozemský hřeben, jenž je hlavně ve východní části celkem výrazný. Azory jsou ale známé svým pobřežím, které bychom při klasickém přechodu téměř neviděli. Rozhodli jsme se proto přejít ostrov cik cak. Přidali jsme sice několik kilometrů i výškových metrů, ale každý den jsme mohli objevovat novou krajinu a poznávat malá příměstská městečka podél trasy. Navíc nás po celou dobu těšila jedna myšlenka – nestává se často, že byste ráno začínali den na severním pobřeží, obědvali ve vnitrozemí a večer trávili výhledem na oceán na jižní straně. 

Nevěřte čárkovaným stezkám!

Další den putujeme zemědělskou částí ostrova – dnes míříme zase k jihu. Žádné šílené stoupání nás nečeká, kopce nad hlavním městem jsou spíše menší, takže jde většinou o krátká, ale strmá stoupání. Cesta se často mění: jdeme po asfaltu, polních cestách i drobných stezkách, které z ničeho nic končí uprostřed pastviny. Čárkované trasy v mapě jsou sice lákavé, ale občas trochu zrádné.

Přesto brzy dojdeme plni elánu do vesničky Remédios, kde se napojíme na značenou trasu. Ta nás rychle dovede k asi 150 metrů dlouhému tunelu – trochu výzva pro klaustrofobiky. Tunel tvoří pomyslnou bránu vedoucí ze zemědělské krajiny plné krav a pastvin do krásného lesa připomínajícího deštný prales – vlhko a plno vodopádů. Jedině křik ptáků tu chybí – na ostrově jich totiž není mnoho.

Barrosa – zamlžený kopec nad sopečným jezerem 

Lesními stezkami stoupáme až k vrcholu Barrosa. Ten je s 945 metry nad mořem jeden z nejvyšších vrcholů ostrova. Přes něj chceme pokračovat zase na severní stranu, ale trochu se obáváme, zda výstup půjde – podle map na vrchol vede jen neznačená cesta a žádná jiná blízká možnost z této strany není. 

Dojdeme k vodojemu, kde cesta skutečně končí. Po pravé straně si však všímáme nepatrně vyšlapané cestičky – bingo! Místy zarostlá, místy zatopená kvůli prasklému potrubí, kterým voda stéká do údolí. Cesta tu ale opravdu je. Vystoupáme po ní na divoký hřeben s úchvatnými výhledy na jezero Lagoa do Fogo, rozprostírající se v kráteru sopky pod námi.

Samotný vrchol je bohužel zahalený v mlze. Není to nic neobvyklého – téměř po celý náš pobyt na ostrově seděla nad krajinou hutná čepice, která halila všechny vyšší oblasti do nepropustné mlhy. I to byl jeden z důvodů, proč jsme při přechodu ostrova rádi mířili k pobřeží, kde se slunce přece jen objevovalo častěji.

Přírodní termály Caldeira Velha

Sestupujeme kolem Caldeira Velha. Teplé, železem obohacené prameny tu vytvářejí malá jezírka s charakteristickou oranžovo-hnědou barvou. Návštěvníci si za drobný poplatek mohou dopřát koupel v přírodním termálním bazénu obklopeném kapradinami a palmami. Bohužel je tu přece jen více lidí, než bychom si přáli, a tak si koupel odpustíme.

Viola Beach, nejkrásnější pláž na ostrově

Následně pokračujeme několik kilometrů podél pobřeží. Tuto část ostrova bych rozhodně doporučil – cesta od Ribeiry Grande až po městečko Lomba da Maia patřila k nejpovedenějším úsekům našeho putování. Divoké útesy se tu pravidelně střídají s malými, atmosférickými městečky. Úzké uličky v nich často lemují bílé domky se zelenými okenicemi, které jsou pro tuto oblast typické.

Během putování nezapomeňte sejít k Viola Beach, krásné písečné pláži s vodopádem a sladkovodním potůčkem – jedno z několika míst, kde se dá v klidu vykoupat. Je však potřeba být trochu opatrný. Pobřeží není tvořeno jen pískem, ale i velkými oblými balvany, které v kombinaci s divokými vlnami mohou být trochu nepříjemné. Ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Od oceánu zase do středu ostrova

Ani se nám od oceánu nechce, ale další den nás čeká divoké okolí městečka Furnas. Sem se můžete vydat po asfaltu nebo zkusit štěstí na neznačené cestě. My volíme variantu B. Pozvolna stoupáme po zelené pastvině. Úvozová cesta, po níž zprvu jdeme, je následně zarostlá, ale daří se nám kráčet podél ní – alespoň zatím. V další části cesty je potřeba být o něco opatrnější. Musíme se protáhnout zarostlými křovinami, přelézt oplocenku a vyhnout se zrádnému bahnu. No, ve Furnasu jsme raz dva. 

Furnas – místo, kde země dýchá

Toto místo připomíná vstup do samotného pekla. Už z dálky vidíte několik kouřových sloupů stoupajících z okolních lesů. Když přijdete blíž, ucítíte silný zápach síry, typický pro tuto oblast. Okolí Furnasu je totiž velmi živé, plné sirných pramenů, které na mnoha místech vyvěrají přímo ze země. Je to opravdu fascinující podívaná – rozhodně nevynechejte. Doporučuji navštívit park Courela Garden, kde prameny zahlédnete zblízka. Turisté s hladovým břichem pak určitě můžou ochutnat místní pokrm – Cozido das Furnas. Jedná se o maso se zeleninou, pomalu vařené v horké sopečné půdě.

Nejstarší osada na ostrovech

Z Furnasu se přesunujeme k jižnímu pobřeží, do malebného přístavu Ribeira Quente, a odtud pokračujeme do města Povoação. Údajně se jedná o nejstarší osídlení na Azorech. Městečko leží v úzkém údolí obklopeném strmými zelenými svahy, které se otevírají směrem k oceánu, a působí tak opravdu impozantně. Za zmínku stojí také krásný, veřejně přístupný bazén s výhledem na divoký oceán. Když ho spatříme, neváháme ani minutu, a i přes blížící se déšť se osvěžujeme v příjemné vodě.

Famózní vodopády v údolí Ribeira do Faial do Terra

Je to potřeba, když totiž odpoledne odcházíme z města, stojí nám v cestě další kopec ústící do dalšího vlhkého lesa. Napojíme se na turistickou trasu z města Faial da Terra, vedoucí k dalším vodopádům. Dojdeme k nim vpodvečer, nikde nikdo, a tak můžeme nerušeně pozorovat divokou vodu mizející v laguně pod vodopádem. Toto údolí při návštěvě určitě nevynechejte! 

Zajímavý tip pro přespání je tábořiště v nedalekém přírodním parku. Spousta grilů a piknikových stolů. Nocování je zde povoleno, měli byste se ale předem ohlásit. Toho jsme si bohužel ve tmě a mlze, která při našem příchodu sem panovala, nevšimli, a tak jsme tu spali na černo. 

Pico Bartolomeu – poslední překážka v cestě

Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože hned ráno pokračujeme na Pico Bartolomeu. Kopec v mlze s vysílačem na vrchu, kam vede celkem výživný stoupák skrze místní hustý les. Je dusno na padnutí a větrno. Takřka stoprocentní vlhkost zapříčiní, že z nás leje ještě dříve, než stihneme vůbec zahájit výstup. Poslední kopec na cestě si zkrátka musíme zasloužit. 

Končíme v Nordeste

Po výstupu začneme pozvolna klesat do městečka Nordeste. Zde u místního kostela slavnostně zakončíme náš přechod ostrova São Miguel. Nezlomní jedinci by se odtud ještě mohli vydrápat na nejvyšší kopec ostrova Pico da Vara (1103), ale nám se už nechce. Těch výstupů bylo přece jenom tak akorát. Raději se přesuneme do Ponta Delgady, užít si nějakou tu zábavu, kterou hlavní město ostrova nabízí – třeba pozorování velryb. Azory totiž patří k nejlepším místům na světě, kde lze tyto savce spatřit. 

Pokud hledáte neobvyklý trek s celoročně příjemnými teplotami, mohl by být přechod ostrova São Miguel trefa do černého. Ostrov vám na přibližně dvou stech kilometrech nabídne širokou paletu krajin – od zemědělských pastvin přes hluboké, mlhou zahalené lesy až po krásná horská údolí a dramatické pobřežní útesy. K tomu připočtěte horké sirné prameny, termální jezírka, jezerní krátery i množství tras, které se dají různě kombinovat podle chuti a fyzických sil. To už jistě stojí za návštěvu ne?