Trek chilským národním parkem Torres del Paine

Torres del Paine, to nejsou jen rozervané skalní stěny, hluboká jezera, či do dáli se táhnoucí ledové moře, ale také značně proměnlivé a bouřlivé počasí, které dokáže opravdu pěkně potrápit. Podívejte se, co vše v jednom z nejkrásnějších národních parků světa zažila CHiLLská expedice!

Torres del Paine, biosférická rezervace UNESCO a také pravidelný účastník anket TOP 10 nejhezčích národních parků světa. Nevyzpytatelné počasí, lépe řečeno míchaná točená zmrzlina s příchutí všech čtyř ročních období, a to během jednoho jediného dne. Chvíli svítí slunce, pak zase prší, silně fouká, nebo dokonce sněží. Pár minut si užíváte si výhledy jako z časopisu, vzápětí však před sebou máte pouze mlhu, mlhu a nic víc než mlhu.

Neuvěřitelná příroda, dech beroucí ledovec Grey, jednodenní procházky i vícedenní treky, zkrátka sen mnoha backpackerů i vyznavačů lehkých procházek a luxusu. Každý si zde prostě najde to své. Přepychový hotel, místo v kempu s připraveným stanem, suchým spacákem, snídaní, svačinou i večeří, nebo jen malý plácek pro stavbu vlastního příbytku, prostor na vaření, studená sprcha a záchody. Vybrat si můžete dle libosti a také, jak už to bývá, podle obsahu vaší peněženky.

Nebývalý klid

Máme za sebou kolečko dlouhé 168 km. Naše cesta vedla z Las Torres přes Séron, Dickson, Los Perros, Paso, Paine Grande zase zpět do Las Torres. Co vám budu povídat, byla plná hladu, neuvěřitelných výhledů, příjemných i nemilých překvapení, jako třeba zjištění, že nás okradli. To už ale malinko předbíhám.

Zrovna sedíme po sedmi dnech na úplně stejném místě jako na začátku, tedy u hlavní vstupní brány do národního parku Torres del Paine. Kolem nás se spokojeně pasou lamy. Nikdo je neruší neustálým focením. Ranger vyhlíží dalekohledem pumy z celého širokého okolí a já si připadám jako v úplně jiném parku než na začátku. V parku, kam přijede jeden turistický autobus denně namísto zhruba třiceti. V parku, kde hlavní hotel zavřel své brány posledního března. V parku, kde místo předražené pizzy opět cítíme čerstvý vzduch. V parku, kde je podstatně větší zima. Vždyť v noci už i mrzne. V parku, kde skončila hlavní sezóna a kde si poslední návštěvníci užívají daleko větší klid a pohodu. Nemůžeme uvěřit svým očím. Nejlepší doba na to se na chvíli zastavit, podívat se do slunce a jen si tak promítat všechny zážitky z uplynulého týdne.

Odolat řádění živlů

Hned první den, tedy spíše noc, přichází pohroma v podobě „malé“ prověrky stanů. Hodinky ukazují 2:15 ráno a my přemýšlíme. Sníme a spíme uprostřed náletu stíhaček, nebo Torres del Paine sužuje „mírný“ patagonský vítr, kterému už tak trochu familiárně říkáme Patagoňák? Jak jinak, jedná se o skutečnost. Noční větřík připomínající zvukem i silou proudové motory, navíc doprovázený lehkým deštíkem, má na svědomí osm zničených nebo odfouknutých stanů. My se sice moc nevyspali, ale jako jedni z mála jsme vyvázli bez ztráty kytičky. Náš Rock Empire Crest řádění živlů přestál se ctí.

Další den zkrápějí slzy. Nejprve jedna, poté druhá, nakonec celý vodopád. Přichází hněv, zlost, únava a hlad. To nám hned druhý den mezi lidmi někdo ukradl trekingové hole, vařič, tričko a jiné. Odměna za to, že sbíráme odpadky po jiných, snažíme se pomoct ostatním v nesnázích, půjčujeme své věci. Co na to říct? Snad jen to, že karma je zdarma! Pokračujeme dále.

S prázdnými žaludky

„Jóóó, Patagonie, tam jsem měl velký hlad,“ říkal Tomovi před odletem jeden kamarád... Zásoby se tenčí, počasí houstne, dny plynou, obchod žádný. Poslední jsme navštívili už před týdnem. Co teď? Jedna polévka na den, nějaké oříšky, tyčinky a zbytek chleba. První den v pohodě, druhý to ještě ujde, ale třetí přichází krize. Navíc musíme měnit plán. „Přišli jste moc pozdě, dále vás nepustím. Budete muset zůstat tady v kempu,“ vychází z úst místního rangera. To si dělá prdel! Omlouvám se za ostrá slova, ale tohle mi doopravdy v tu chvíli proletělo hlavou.

Co tady budeme dělat? Nemáme jídlo ani rezervované místo v kempu. Nevím, jak se to povedlo, ale nakonec jsem se uklidnila. Zahlédla jsem známou tvář, tedy strážkyni parku, kterou jsme potkali u Lago Sofia. Říká se: „líná huba, hotové neštěstí“, a tak to zkouším u ní. Nejdřív odpovídá, že nic nemá a nemůže nám pomoci. Vysvětlení situace a můj zoufale hladový výraz ji nakonec obměkčují.  Otevírá tajnou komůrku plnou zásob a daruje nám vytoužené jídlo. Jupí, přežijeme!  Dostáváme tip na výlet k ledovci Los Perros a od správce navíc i místo na stan. Soucitný pohled na Toma značí jediné: „Máš to těžké, kámo, s můrou jednou protivnou. Tady máš ještě rýži a dej jí pořádně najíst.“ Odpoledne se vydáváme k ledovci. Nevěřícně žasneme nad tím, co příroda všechno dokázala. Ke spánku uleháme s plnými žaludky.

Království ledu

Den čtvrtý a pátý, ledovec Grey, našich srdcí šampión. Nekonečná, neuvěřitelná, tak trochu nepopsatelná, šestikilometrová masa ledu. Počasí nám dává zabrat. Přes den prší, v noci sněží a mrzne. Ze stezek se stávají říčky, jezírka, nebo vodopády. Raději se plynule přesuneme dále a představíme vám naši denní rutinu.

• Každý den urazíme zhruba 20 až 25 km
• Večer co večer přicházíme na krásné místo s neuvěřitelným výhledem na ledovec, jezero, hory nebo údolí
• Za každého počasí se zapíšeme v luxusním hotelu. Prostě si postavíme stan.
• Vstupujeme do pokoje, to nafukujeme karimatky. Máme čistě povlečeno, tedy rozděláváme spacáky.
• Oblékáme župany, papuče a vyrážíme na wellness. Ehm, takže vyzouváme pohorky, svlékáme smradlavé oblečení a vrháme se do řeky, ledovcového jezera apod.
• Později si prohlížíme menu. Zásoby se tenčí, zase bude polévka.
• Po večeři rozjíždíme pořádný hazard v kasinu. V prší nemáme konkurenci.
• Se západem slunce jdeme spát a s východem vstáváme.

Mlžný závoj

Sedmý den se nese ve v duchu hesla, které říká, že „někdy prostě nemáš dobrý den“... Hlavní, nejnavštěvovanější a prý nejhezčí místo celého národního parku, Mirador Las Torres, tone v mlze. Následně se dozvídáme, že se neplánovaně musíme přesunout do El Calafate v Argentině, a to rozhodně není jednoduché. O tom ale zase příště...

Na závěr přidáváme jako bonus pár tipů pro potencionální návštěvníky, batůžkáře:

• Vyrazte v poslední možný termín, tedy na samém konci sezony. Ten letos připadl až na 31. března, příští rok to však může být trochu jinak, určitě si tedy datum před cestou ověřte. Ceny kempů jsou nižší a potkáte o dost méně lidí. A počasí? Na to musíte mít štěstí vždycky.
• Určitě nezapomeňte doplnit zásoby jídla a palivo ve větším městě, například v El Calafate nebo Puerto Natales). V Torres del Paine je vše neuvěřitelně předražené. Třeba těstoviny stojí normálně cca 550 pesos, tady však klidně i 3000 pesos.
• Hojně využívejte nouzová tábořiště (emergency camp), která jsou zadarmo a slouží k přespání pouze na jednu noc. Jedná se o kempy Paso a Italiano, druhý jmenovaný byl ovšem tentokráte zavřený. Do těchto kempů si musíte předem opatřit rezervaci. Tu získáte v Puerto Natales na hlavním autobusovém nádraží v kanceláři CONAF, nebo v jakékoliv jiné pobočce CONAF, tedy mimo těch přímo v národním parku. Rezervace se vydává na přesné datum i počet osob, proto je potřeba trošku plánovat dopředu.
• Dejte si velký pozor na své věci. Postupem času zjišťujeme, že nejsme jediní, koho tady okradli.
• Někde v hlavě mějte na paměti, že tady existují tzv. uzavírací časy jednotlivých úseku. Po určité hodině, popřípadě za nepříznivých povětrnostních podmínek vás prostě dále nepustí.
• Velká výhodou je dostatek pitné vody. Narazíte na ni takřka na každém kroku, proto není potřeba tahat sebou velké zásoby a přidávat tak závaží do batohu.
• Torres del Paine navštíví ročně cca 115 000 lidí. V hlavní sezóně si proto musíte kempy rezervovat s větším předstihem.