Větrem bičované putování přes patagonské pláně
Karolína Nováková | Tomáš Křikal
Dobrodružství pokračuje! CHiLLská expedice míří z Puerto Williams přes Punta Arenas do národního parku Torres del Paine. Nejprve trajektem, posléze na kole, a to přes nekonečné pláně, po kterých se bez ustání prohání ostrý patagonský vítr.
Malá dřevěná bouda s kamínky uprostřed a obrazy indiánů po stěnách. Tak trochu klubovna místních námořníků s papírovým nápisem „RESTAURACE“ nacházející se v blízkosti přístavu v Puerto Williams. Jeden usměvavý a zmateně pobíhající „číšník“ a jedna roztomilá babička v kuchyni. Už se nemůžeme dočkat pořádného jídla a s hladem v očích obhlížíme okolní stoly. Objednáváme jedenkrát lososa, jedenkrát kuře, šoupeme nohama a s napětím očekáváme, co nám přinesou.
A je to tady. Před námi přistává čerstvý půlkilový losos, lepšího jsme snad nikdy nejedli, půlka kuřete, troška zeleniny a maštěné brambory. Porce tak pro čtyři osoby. Co více si přát po náročném treku Dientes de Navarino, kterému jsme věnovali první díl našeho vyprávění. Na rozloučenou dostáváme jednu „chodníčkovou“ štamprličku místního moku a la borůvkový sen. Možná protože jsme turisti, možná protože neumíme španělsky, možná protože nám jede za dvacet minut trajekt až do Punta Arenas.
Krapet omámeni nasedáme na trajekt jedoucí z Puerto Williams přes národní parky Yendegaia a Alberto de Agostini až do Punta Arenas. Bohužel musíme pozměnit plán. Původně jsme chtěli vystoupit v parku Yendegaia, pár dní zůstat, prozkoumat jeho krásy a pak teprve pokračovat dále. To však nyní není možné, neboť zde probíhají demoliční práce, odstřely výbušnin, zkrátka výstavba nové silnice. Celý prostor hlídají vojáci a nedá se tam dostat.
Trošku – možná trochu více – nás to mrzí, ale co se dá dělat. Na trajektu už je ale vše přesně tak, jak má být... „Koukni, delfín, velryba, tuleň, mořští ptáci…“ Neuvěřitelné přírodní scenérie. Než se nadějeme, ocitáme se na konci kanálu Beagle a zažíváme snad nejhezčí západ slunce v životě. Skoro jako na Titaniku. Ostatně také máme málo záchranných člunů. Slovy jeden.
Po 33 hodinách hlásíme příjezd do Punta Arenas. Konečně stojíme nohama pevně na zemi. Je půlnoc a my samozřejmě nemáme žádné ubytování, připojení k internetu a nabité baterky v telefonech. Taková naše klasika. Jedinou možnou záchranu představují benzínové pumpy. Ty snad jedou nonstop všude. První, bez internetu. Druhá, zavřená. Třetí, vzdálená další tři kilometry, otevřená a s internetem. Sláva nazdar výletu. Bereme nejbližší volné ubytování a uleháme. Zítra nás opět čeká dlouhý den. Musíme koupit kola a vydat se za dalším dobrodružstvím.
Kola zakoupena, stojany připevněny, provizorní brašny naplněny, ale jídlo na další cesty žádné. Únava maximální, chybí nám náhradní duše a pořádný zámek. No tak dobře, zůstaneme ještě jeden den...
Osm nekonečných dní a 329 km v sedle. Hodinky ukazují čas 21:47, což znamená, že máme přesně hodinku a třináct minut tepla, wifi připojení a zasloužené pohody. S pořádně otlačenými zadky sedíme přímo uprostřed společného prostoru kempu na začátku národního parku Torres del Paine a ládujeme se dulce de leche, kalorickou bombou na způsob karamelového salka.
Bolavá záda, nohy jako v ohni, všemocný „smrádeček“ linoucí se kolem našeho stolu – to asi ty vyzuté boty – a neuvěřitelný pocit vítězství, překonání sebe sama, úlevy. My to dokázali! Naše cesta z Punta Arenas přes Puerto Natales až do Torres del Paine je u konce.
Do dáli se táhnoucí rovinky, všemocná síla Patagoňáku, tedy „lehkého“ patagonského protivětru, provizorní nosiče i brašny, silný provoz, všudy přítomný prach, nedostatek pitné vody, stanování ve stylu „kde se dá“, třeba na autobusové zastávce, nebo proměnlivost patagonského počasí, to vše nám zaručovalo značnou dávku sebemotivace. Brzy jsme pochopili, že naše představa zvládnout 80 km za den byla naivní a naprosto nereálná. Postupem času jsme pochopili onen ironický úsměv a poznámku „Good luck“, kterými nás počastoval servisák v Punta Arenas při pohledu na naše obyčejná kola z obchoďáku.
Ano, chtěli jsme to vzdát, a to hned několikrát, ale zkusili jsme to jen, naštěstí bezúspěšně. Zastavujeme co 5 km, co 3 km, co 1 km. Nakonec sesedáme takřka po každém kopci. A dost!!! Dál už nejedeme! To se vážně nedá, jdeme stopovat. Jedno auto, druhé auto, třetí auto, deset minut, dvacet minut, padesáté auto, cyklista. Pán z Argentiny, odhadem ve věku 65 let, značně unavený, ale s úsměvem na rtech, jede na kole až z Ushuaie. „Tak co, děcka, stopujete?“ Chvíle ticha… Podíváme se na sebe, dost se zastydíme, balíme stopování a pokračujeme dále.
Párkrát jsme museli filtrovat vodu, lépe řečeno tekutý obsah větších kaluží. Neměli jsme jinou možnost, za to žízeň opravdu velkou. Voda nebyla nijak chutná, docela vlastně smrděla. Měli jsme jisté obavy, ale žádné střevní ani jiné problémy se nedostavily, proto s klidem na duši můžeme doporučit filtr na vodu XXX. Doslova a do písmene nám zachránil život.
Několikrát jsme nemohli najít žádné „oficiální“ místo k přespání. U jeskyní Milodón, chilského národního přírodního dědictví, jsme se tak třeba rozhodli, že zamkneme kola, vydáme se k 6 km vzdálenému jezeru Lago Sofia a přespíme tam. Tento šílený nápad se nakonec vyplatil. Dokonce bych řekla, že nás zachránil v Torres del Paine), ale o tom zase až příště…
Na závěr jedna hádanka z cesty: Šlape to, přitom však stojí. Do kopce jede skoro pozpátku a dolů musí makat. KDO nebo CO to je? Ano, správně, CHiLLská expedice na kole s „lehkým patagonským proťákem“.
P.S. Po teplé sprše, plnohodnotné večeři a rozmrzlých prstech se společně smějeme nad fotkami a těšíme se na další dobrodružství, které nás čeká v národní parku Torres del Paine. Tentokrát však už pěšky, kola jsme úspěšně prodali, a to během pouhé jedné jediné hodiny.
